ECLI:CZ:US:2016:3.US.987.16.1
sp. zn. III. ÚS 987/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Josefa Laciny, zastoupeného Mgr. Janem Harcubou, advokátem se sídlem Palackého 1327, 293 01 Mladá Boleslav, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2015 č. j. 30 Cdo 3317/2015-159, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. září 2014 č. j. 3 Co 106/2013-127, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 19. ledna 2015 č. j. 3 Co 106/2013-133, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2012 č. j. 36 C 225/2011-71, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 1 odst. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 5, čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v řízení o ochranu osobnosti.
Ze spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn. 36 C 225/2011, který si Ústavní soud vyžádal za účelem ověření stěžovatelových tvrzení, vyplynulo, že stěžovatel se žalobou proti Oblastní nemocnici Mladá Boleslav, a. s., nemocnici Středočeského kraje, domáhal nároků z titulu ochrany osobnosti - uložení povinnosti žalované zdržet se vůči žalobci konkrétních tvrzení, zajistit výmaz těchto údajů z lékařské zprávy ze dne 30. 9. 2010, poskytnout žalobci písemnou omluvu a zaplatit mu částku ve výši 100 tisíc Kč. Krajský soud v Praze po provedeném dokazování ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu ve všech jejích částech zamítl (výroky I. - IV.), neboť shledal, že výroky a jednání, které byly předmětem žaloby, nebyly nijak urážlivé a nebyly způsobilé snížit čest žalobce. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že krajský soud správně zjistil, že postup žalované při poskytování zdravotní péče žalobci byl v souladu se zákonem, péče mu byla poskytována řádně a že ve způsobu komunikace lékařů se žalobcem v postavení pacienta neshledal žádný neoprávněný zásah do jeho osobnostních práv.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 věty první, odst. 2 o. s. ř., neboť neobsahovalo údaj o tom, v čem dovolatel spatřoval splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Stěžovatel v dovolání sice předeslal, že napadené rozhodnutí spočívá ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci, Nejvyšší soud však poukázal na ustanovení §237 o. s. ř., které zavazuje dovolatele vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a z jakého důvodu, což se nestalo.
V ústavní stížnosti stěžovatel podrobně zrekapituloval skutkové okolnosti případu a průběh a výsledky řízení před soudy všech tří stupňů. K tvrzenému porušení čl. 1 odst. 1 Listiny uvedl, že je přesvědčen o tom, že byl poškozen chováním lékaře žalované nemocnice MUDr. Juraje Marčeka, neboť se vůči němu nenacházel v rovném postavení, byl poškozen i nedůvodným výkonem rozhodnutí, které proti němu bylo vedeno v souvislosti s úhradou nákladů řízení, k jejichž úhradě byl zavázán rozsudky soudů prvního a druhého stupně, a to i přesto, že žádal o posečkání s jejich úhradou do doby vydání rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. K tvrzenému porušení čl. 3 odst. 1 a čl. 5 Listiny stěžovatel blíže neargumentoval, porušení čl. 10 odst. 1 Listiny spatřoval v jednání žalované, která ho de facto označila za společensky nebezpečnou osobu, k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny uvedl, že mu v řízení před Krajským soudem v Praze nebyl dán prostor k tomu, aby byl vyslechnut jako účastník řízení, neměl právo obrany proti lživému tvrzení svědka MUDr. J. Marčeka, soud nepřipustil důkazy jím navržené a při svém rozhodování vyšel prakticky jen z výslechu a svědecké výpovědi tohoto svědka. K porušení práva na rovnost účastníků řízení stěžovatel uvedl, že v řízení byla zvýhodněna žalovaná strana a svědek, k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny upozornil na průtahy v řízení před soudem prvního a druhého stupně. K rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání stěžovatel neargumentoval. Společně s ústavní stížností stěžovatel předložil Ústavnímu soudu seznam výdajů, které vynaložil v souvislosti s podanou žalobou na ochranu osobnosti, aniž by Ústavnímu soudu stran tohoto vyčíslení učinil jakýkoliv návrh.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky uplatněné v odvolání a dovolání ve snaze zpochybnit provedené dokazování a způsob hodnocení důkazů ze strany obecných soudů v očekávání, že Ústavní soud podrobí skutkové a právní závěry obecných soudů dalšímu instančnímu přezkumu. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již dříve vyložil, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41 (45-46)] a do rámce, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost ingeruje jen ve výjimečných případech. Zpravidla tak činí pouze v případech, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi rovněž identifikoval, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu či při aplikaci a interpretaci norem podústavního práva mají ústavně právní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004, N 91/33 SbNU 377, nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002, N 127/28 SbNU 95).
Vztáhnuv shora uvedené principy na projednávaný případ, Ústavní soud nemohl tvrzení stěžovatele o porušení jeho práv zaručených Listinou přisvědčit, neboť taková pochybení v projednávané věci neshledal.
Stran tvrzeného porušení čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavní soud ze spisu Krajského soudu v Praze zjistil, že stěžovatel se společně se svojí právní zástupkyní osobně účastnil jednání soudu (dne 3. 9. 2011 a dne 19. 11. 2011 č. l. 58 - 66), využil možnosti uplatnit svoje důkazní návrhy, kladl svědkům MUDr. M. Vašíčkovi a MUDr. J. Marčekovi otázky a vyjádřil se k věci samé. Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze také zcela jednoznačně vyplývá, jaké důkazy soud prvního stupně v řízení provedl (výpovědi účastníků řízení, výpovědi svědků, listinné důkazy), jak je hodnotil, k jakým skutkovým závěrům na jejich základě dospěl a jaké bylo jeho právní hodnocení věci.
Ústavní soud připomíná, v oblasti dokazování hlava pátá Listiny neuvádí konkrétně nic o tom, jak má být ta která věc posuzována, či jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Ústavní soud tak respektuje, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecného soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných tzv. podústavních norem dostatečný prostor pro to, aby individuálně posoudil, zda pro zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Proto i posouzení důvodnosti návrhu na doplnění dokazování závisí na okolnostech každého jednotlivého případu a Ústavní soud do tohoto procesu nevstupuje; jeho úkolem je ověřit, zda obecný soud při svém rozhodování ze zákonného rámce nevybočil způsobem natolik extrémním, že by takové rozhodnutí bylo očividně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních procesních principů zcela neudržitelné. Takové pochybení Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
K opakovanému nesouhlasu stěžovatele s hodnocením svědecké výpovědi MUDr. J. Marčeka Ústavní soud uvádí, že porušením práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny či širšího základního práva na spravedlivý proces zaručeného podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod není a nemůže být to, že obecný soud ve věci rozhodující přistoupí ve svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považoval ten či onen účastník, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospěje k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje.
Ústavní soud rovněž neshledal tvrzené porušení práva na rovné postavení účastníků řízení. Dostát povinnosti plynoucí ze zásady rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny znamená, že v rámci soudního řízení musí být každé procesní straně garantována možnost uplatnit svá tvrzení takovým způsobem, aby v řízení z hlediska vlastního posouzení obecného soudu nebyla podstatně znevýhodněna. Ze spisu Krajského soudu v Praze neplyne nic, co by stěžovatele jako žalující stranu oproti straně žalované, případně svědkům, procesně jakkoliv znevýhodnilo.
Námitkou průtahů v řízení, resp. tvrzenými časovými prodlevami při vypracování rozsudků soudů prvního a druhého stupně, se Ústavní soud nezabýval. Procesními prostředky k ochraně práva zaručeného v čl. 38 odst. 2 Listiny, narušeného neodůvodněnými průtahy v již skončeném řízení, je od nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), uplatnění nároku na náhradu škody v rámci předběžného projednání, respektive žaloba v případě neposkytnutí náhrady ve lhůtě šesti měsíců. Námitku průtahů při vypracování rozsudků soudem prvního a druhého stupně v předmětném řízení nelze v ústavní stížnosti proti těmto rozsudkům uplatnit, neboť je zjevné, že v takovém případě by kasační nález Ústavního soudu zjevně postrádal svoji právní funkci [srov. nález ze dne 7. srpna 2007 sp. zn. IV. ÚS 391/07 (N 122/46 SbNU 151)].
Tvrzení stěžovatele o porušení čl. 3 odst. 1 Listiny považoval Ústavní soud za zjevně neopodstatněné. Podle citovaného článku je diskriminace obecně odlišné, právem zakázané, zacházení (s jednotlivci) ve vymezených, srovnatelných situacích na základě rozdílu pohlaví a dalších důvodů (rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení). V tomto smyslu stěžovatel žádné konkrétní tvrzení nepředestřel. Pokud stěžovatel považoval za diskriminující postavení pacienta proti lékaři (sociální hledisko), nejde o relevantní tvrzení, neboť posouzení této otázky nebylo předmětem soudního řízení. Podstatou soudního řízení bylo posouzení, zda se ošetřující lékař choval ke stěžovateli dehonestujícím způsobem; jak shora uvedeno, nic takového zjištěno nebylo.
Závěr o zjevné neopodstatněnosti je třeba přijmout i k tvrzení o porušení čl. 1 odst. 1 Listiny. Lze jen připomenout, že rovnost není možné chápat jako právo, které by stát zavazovalo odstranit všechny faktické nerovnosti a nemůže z ní ani vyplývat požadavek obecné rovnosti každého s každým [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1609/08 ze dne 30. 4. 2009 (N 105/53 SbNU 313)]. Rovnost v právech ve vztahu k obecným soudům zakládá kromě jiného právo na stejné rozhodování ve stejných případech a zároveň vylučuje libovůli při aplikaci práva. Za porušení principu rovnosti v právech je proto nutno považovat zejména ty případy, kdy obecný soud neposkytne účastníkům ochranu v jejich základních právech a svobodách, ač již tato ve skutkově obdobných případech byla Ústavním soudem přiznána. Pro ústavněprávní posuzování respektování principu rovnosti v soudní aplikaci základních práv a svobod proto platí obdobně ta hlediska, jež Ústavní soud vyslovil v oboru kontroly norem, tj. vyloučení libovůle a dotčení některého ze základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 187/98 ze dne 1. 10. 1998 (N 112/12 SbNU 121)]. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že byl poškozen i exekucí vedenou pro vymožení nákladů řízení, k jejichž úhradě byl zavázán rozsudky soudů prvního a druhého stupně, a to i předtím, než Nejvyšší soud rozhodl o jeho dovolání. Ústavní soud upozorňuje, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek nemá odkladný účinek, a proto v okamžiku, kdy se stal rozsudek odvolacího soudu pravomocným, stalo se ve stanovené lhůtě - v souladu se zákonem - vykonatelným i rozhodnutí o nákladech řízení. V daných souvislostech lze též považovat stěžovatelovu výtku stran vedené exekuce za nepřípadnou, neboť byl-li stěžovatel přesvědčen o nezákonnosti exekuce, mohl se proti jejímu nařízení a vedení bránit.
K tvrzenému porušení čl. 5 a čl. 10 odst. 1 Listiny stěžovatel blíže neargumentoval. Článek 5 Listiny chrání právo každého být subjektem práva, tedy mít právní subjektivitu. Způsobilost mít práva (a povinnosti), která vzniká narozením (a v některých případech již početím) a zaniká smrtí, odlišuje právní teorie i praxe zcela zřetelně od způsobilosti k právním úkonům, tedy od způsobilosti vlastním volním jednáním nabývat práva a povinnosti. Tato způsobilost, jíž se v plném rozsahu nabývá zletilostí, může být omezena jen ze zákonem vymezených důvodů a v řádném řízení (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 309/03 ze dne 24. 10. 2003, dostupné na http://nalus.usoud.cz). V projednávané věci nebylo žádných pochyb o tom, že stěžovatel byl způsobilým nositelem práv a že jeho právní subjektivita nebyla žádným způsobem zpochybněna či dokonce omezena.
Namítané porušení čl. 10 odst. 1 Listiny, garantující právo na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochranu jména, Ústavní soud rovněž hodnotí jako tvrzení neopodstatněné. Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je jednání zasahující do práv chráněných na zákonné úrovni v tehdy platném §11 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Obecné soudy rozhodly, že výroky a jednání, které byly předmětem žaloby, nebyly urážlivé a nebyly způsobilé snížit čest žalobce, a pakliže jejich rozhodnutí lze z důvodů shora uvedených respektovat jako výsledek nezávislého soudního rozhodování, nelze námitce stěžovatele přisvědčit.
Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu, stěžovatel proti odmítnutí dovolání pro nepřípustnost nikterak podrobněji neargumentoval. Ústavní soud ze spisu Krajského soudu v Praze ověřil, že stěžovatel podal dovolání, jehož přípustnost neodůvodnil, k důvodu dovolání uvedl, že "rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení věci", a to jak v meritu věci, tak i ve vztahu k rozhodnutím o náhradě nákladů řízení. Takový předpoklad přípustnosti však ustanovení §237 o. s. ř. neobsahuje, a proto neformuloval-li stěžovatel žádnou právní otázku hmotného či procesního práva a žádný relevantní právní názor Nejvyššího soudu k ní vztahující se nepopsal, resp. neoznačil rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, od které se měl odvolací soud odchýlit, nebo od které by se měl odchýlit sám Nejvyšší soud, zjevně nedostál požadavkům stanovených zákonem na splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi dal opakovaně najevo, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolatelích dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejde o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2016
Jan Filip v. r.
předseda senátu