ECLI:CZ:US:2016:3.US.993.15.1
sp. zn. III. ÚS 993/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. května 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti Bc. Pavla Flossmanna, zastoupeného JUDr. Stanislavem Kadečkou, Ph.D., advokátem se sídlem Sladkovského 601, 530 02 Pardubice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. ledna 2015 č. j. 2 As 150/2014-51, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Policie České republiky, Policejního prezidia České republiky, se sídlem Strojnická 27, Praha 7, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 3. 4. 2015, doplněné dne 17. 4. 2015, napadá stěžovatel (dále rovněž "žalobce") v záhlaví usnesení označený rozsudek, jímž byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2014 č. j. 8 Ad 24/2010-55 a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla porušena jeho ústavně zaručená práva, konkrétně čl. 4 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina" (upravující meze ukládání povinností), čl. 26 odst. 1, odst. 3 Listiny (upravující hospodářská, sociální a kulturní práva, v daném případě právo na volbu povolání, podnikání a provozování jiné hospodářské činnosti, jakož i na získávání prostředků pro své potřeby prací) a čl. 36 odst. 1 Listiny, zaručující právo na spravedlivý proces, zakotvené rovněž v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 89 odst. 2 (vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny osoby a orgány) a čl. 90 Ústavy ČR (ukládající povinnost soudům, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, přičemž jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy).
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozsudku se zjišťuje, že ve věci žalobce proti žalované Policii České republiky, Policejnímu prezidiu České republiky (dále jen "žalovaná") v řízení o podané žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 21. 9. 2010 č. j. PPR-15901-5/ČJ-2010-99KP rozhodl Nejvyšší správní soud (dále též "kasační soud") o kasační stížnosti žalované tak, jak bylo již výše uvedeno.
Nejvyšší správní soud konstatoval, že těžiště řízení o kasační stížnosti spočívalo v posouzení, zda v projednávané věci byly splněny podmínky ustanovení §192 odst. 1 písm. a) služebního zákona, odůvodňující obnovu řízení. Jinak řečeno, jde o zkoumání otázky, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými, mohou odůvodnit jiné, pro účastníka příznivější rozhodnutí, než které bylo dříve vydáno. Žalobce označil jako důvod obnovy řízení Ústavním soudem v nálezech sp. zn. II. ÚS 2806/08 a sp. zn. IV. ÚS 1235/09 vyslovenou nezákonnost důkazů odposlechy, a to jak v případě trestní věci Ing. Ledviny, tak i v případě žalobce.
Kasační soud z obsahu zmíněných nálezů Ústavního soudu dospěl k závěru, že Ústavní soud samotné posouzení (ne)zákonnosti odposlechů ponechal na soudech v novém řízení. Jestliže proto Městský soud v Praze vážné a velmi podstatné pochybnosti Ústavního soudu o zákonnosti, ústavnosti či legitimitě zmíněných odposlechů, umožňující povolit obnovu řízení, posoudil jako nově najevo vyšlou skutečnost [§192 odst. 1 písm. a) služebního zákona], šlo o nesprávné zjištění. Nově najevo vyšlou skutečností by v daném případě mohla být až výslovně konstatovaná nezákonnost důkazů záznamy odposlechů, což v řízení před Ústavním soudem zjištěno nebylo. Kasační stížnost proto byla shledána důvodnou, neboť napadený rozsudek spočívá na nesprávném posouzení právní otázky.
III.
Stěžovatel v předmětné ústavní stížnosti napadá výhradně zrušující rozsudek kasačního soudu a tvrdí, že v napadeném rozhodnutí kasační soud "dezinpretoval" obsah závazného nálezu Ústavního soudu, pokud dospěl k závěru, že nálezy představují jen změnu (dosavadního) právního názoru, která nemůže být důvodem obnovy řízení.
Stěžovatel si je vědom toho, že řízení před správními soudy není pravomocně skončeno, neboť kasační soud po zrušujícím rozhodnutí vrátil věc k dalšímu řízení správnímu soudu, domnívá se však, že v projednávané věci lze aplikovat výjimku ve smyslu závěrů uvedených v nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 10. 1995 sp. zn. II. ÚS 22/94 (N 55/4 SbNU 67). Ústavní soud by podle názoru stěžovatele měl projednat ústavní stížnost již nyní, protože za situace, v níž se Městský soud v Praze v dalším řízení již nemůže odchýlit od "nesprávného právního názoru kasačního soudu a reálně nemůže rozhodnout jinak", by pozdější podání ústavní stížnosti nebylo efektivní. V tomto smyslu lze podle názoru stěžovatele rozsudek kasačního soudu považovat za "konečné rozhodnut" v materiálním smyslu slova.
V další části návrhu argumentuje stěžovatel dosavadní délkou řízení před soudy všech stupňů a "neefektivitou" jeho prodloužení, pokud by měl za dané situace vyčkávat konečného, tedy pravomocného rozhodnutí ve věci samé a tvrdí, že odmítnutím ústavní stížnosti pro její nepřípustnost by v podstatě došlo k "odmítnutí spravedlnosti".
IV.
Dříve, než se může Ústavní soud zabývat věcnou stránkou ústavní stížnosti, je vždy povinen zkoumat, jestli jsou splněny veškeré zákonné předpoklady pro její meritorní projednání. V posuzované věci tyto předpoklady splněny nejsou.
Institut ústavní stížnosti je založen na principu subsidiarity, tzn. platí, že ústavní stížnost je přípustná pouze tehdy, jestliže stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud v této souvislosti již mnohokrát konstatoval, že v rámci řízení o ústavní stížnosti je oprávněn rozhodovat pouze o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, ale i potud, že musí jít o rozhodnutí "konečná". Ústavní soud opakovaně odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou v případě, v němž existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však věc nebyla ukončena, ale vrácena soudu či jinému orgánu státní moci k dalšímu řízení (srovnej např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 290/03, usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/09 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 3256/10, II. ÚS 2948/10 a III. ÚS 256/11, všechny judikáty dostupné na http://nalus.usoud.cz). Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom podle již ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opakovaně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí.
Zákon o Ústavním soudu rovněž stanoví, že Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna výše uvedená podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo [§75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], nebo v řízení o podaném opravném prostředku dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma [§75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Ani jedno z výše citovaných ustanovení zákona o Ústavním soudu však v projednávané věci nelze aplikovat.
Ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu představuje výjimku z obecné zásady, že před podáním ústavní stížnosti je nutno vyčerpat všechny procesní prostředky k ochraně práva. Přitom je zřejmé, že každou takovou výjimku je nutno interpretovat restriktivním, a nikoliv extenzivním způsobem. Pojem "vyčerpání" ve smyslu citovaného ustanovení přitom znamená nejen uplatnění příslušného procesního prostředku, nýbrž i dosažení rozhodnutí příslušného orgánu v dané věci (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 534/99 nebo sp. zn. I. ÚS 267/01, jež se týkají srovnatelné problematiky).
Koncepce specializovaného a koncentrovaného ústavního soudnictví je v ústavním systému České republiky založena na tom, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Je proto sice součástí soudní moci, nicméně je zřetelně oddělen od soustavy obecných soudů. Jeho úkolem ve vztahu k obecným soudům (a ostatně i k jiným orgánům veřejné moci) je přezkoumávat jejich rozhodnutí výhradně z hlediska ústavnosti, nikoliv zákonnosti či dokonce z jiných hledisek. Nezbytnou podmínkou toho, aby Ústavní soud tuto svoji ústavní maximu mohl náležitě plnit, je proto ukončení přezkoumávaných řízení, prováděných jinými orgány veřejné moci. Ústavní soud ve své činnosti respektuje princip sebeomezení (self restraint) a tedy i minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Za nežádoucí by proto bylo nutno považovat stav určité "dvojkolejnosti" v řízení, kdy by stejné rozhodnutí souběžně a na sobě nezávisle přezkoumával příslušný orgán veřejné moci (v daném případě Městský soud v Praze) a zároveň i Ústavní soud. Ústavní soud současně v návaznosti na námitku stěžovatele, že Ústavní soud sám připustil v jím označeném nálezu výjimku z povinnosti vyčerpání procesních prostředků nápravy, poznamenává, že jím označený nález není v projednávané věci relevantní, neboť v něm bylo napadeno ústavní stížností pravomocné a "konečné" rozhodnutí ve věci samé.
Na základě uvedených úvah, se zřetelem nejen na dikci §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, nýbrž - a to především - i na ústavní postavení a funkci Ústavního soudu, lze učinit závěr, že postup podle citovaného ustanovení je možný pouze tehdy, jestliže stěžovatel nevyužije všechny procesní prostředky k ochraně svých práv a v důsledku toho se napadené rozhodnutí stane rozhodnutím "konečným". Je však vyloučeno postupovat podle tohoto ustanovení tehdy, jestliže stěžovatel vedle ústavní stížnosti podá k ochraně svého práva i jiný přípustný procesní prostředek, o němž dosud není pravomocně rozhodnuto [usnesení sp. zn. I. ÚS 339/01 ze dne 5. 9. 2001 (U 33/23 SbNU 383)], nebo v důsledku kasační stížnosti bylo rozhodnutí soudu kasačním soudem zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení a projednání se závazným právním názorem. To se stalo právě v souzené věci, neboť stěžovatel podal ústavní stížnost za situace, kdy zároveň probíhá řízení před Městským soudem v Praze, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v kasačním rozsudku Nejvyššího správního soudu.
Ústavní soud s ohledem na shora uvedené konstatuje, že napadené rozhodnutí tedy není konečné, neboť stále probíhá řízení před Městským soudem v Praze a nelze proto z důvodu subsidiarity ústavní stížnosti připustit, aby o téže věci běželo souběžně řízení před Ústavním soudem.
Jestliže měl stěžovatel v úmyslu se domáhat připuštění ústavní stížnosti opíraje se rovněž o ustanovení §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, lze uvést, že podle tohoto ustanovení Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce [tj. povinnost vyčerpání všech procesních prostředků], jestliže v řízení o podaném opravném prostředku podle odstavce 1 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma.
K tomuto ustanovení Ústavní soud především uvádí, že ke značným průtahům musí docházet v řízení o opravném prostředku v instančním postupu, nikoliv v řízení o prostředku k ochraně práva vůbec, jak má na mysli ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [usnesení sp. zn. III. ÚS 65/98 ze dne 9. 4. 1998 (U 28/10 SbNU 443)]. V projednávané věci však stěžovatel nespatřuje průtahy v nečinnosti jednotlivých soudů, ale v celkové délce všech řízení, v nichž se domáhal ochrany svého tvrzeného práva. Podmínky dané ustanovením §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, a to již v zákonném znaku "řízení o podaném opravném prostředku" nejsou proto dány.
Ústavní soud z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že postup podle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu nelze použít.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2016
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj