ECLI:CZ:US:2016:4.US.1284.16.1
sp. zn. IV. ÚS 1284/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele V. D., zastoupeného Mgr. Davidem Černým, advokátem se sídlem Ve Vinicích 553, Mělník, proti výrokům I, II a III rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. 41 P 149/2013-180 ze dne 17. září 2015 a výrokům I a II rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 21 Co 462/2015-211 ze dne 9. února 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 10 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9 a Městského soudu v Praze.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 9 byl nahrazen souhlas otce s docházkou jeho nezletilého syna a dcery do Základní školy s rozšířeným vyučováním jazyků a s rozšířeným vyučováním tělesné výchovy Filozofská - budova Jitřní na adrese Praha 4-Hodkovičky, dále byl nahrazen souhlas otce s docházkou mladšího syna do Mateřské školy
Praha 4-Hodkovičky a rozhodnuto o výživném. Odvolací soud rozhodl o snížení stanoveného výživného a ve zbytku prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí. Uvádí, že matka dětí se s nimi bez jeho souhlasu odstěhovala na jiný konec Prahy, ačkoliv otec dal pouze dočasný souhlas k přestěhování do obvodu Prahy 9, a bez konzultace s ním je přihlásila do jiných škol. Jednáním matky tak bylo zasaženo do výkonu rodičovské zodpovědnosti otce. Stěžovatel dodává, že v květnu 2014 proto podal návrh na nařízení střídavé výchovy, o němž dosud nebylo rozhodnuto. Ve vztahu k soudu prvního stupně namítá průtahy řízení, neboť první jednání bylo nařízeno až po roce od podání návrhu.
Podle stěžovatele oba soudy zcela nesprávně vykládají ustanovení §876 a 877 obč. zák. týkající se rodičovské odpovědnosti, neboť při svém rozhodování vycházejí bezdůvodně z premisy, že byly-li děti svěřeny do péče matky, je možno zbavit otce zcela vlivu na rozhodování o záležitostech nezletilých dětí. Soudy ignorovaly fakt, že to byla především matka, která stěžovatele vyloučila z rozhodování o nezletilých dětech. Teprve až poté, co došlo ke změně bydliště nezletilých dětí a změně škol, a nikoli, jak předpokládá úprava občanského zákoníku, předem, požádala soud o nahrazení vůle otce v otázce souhlasu se vzdělávacími institucemi, do nichž děti docházejí.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud konstatuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04).
Důvodem se jeví skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku (dříve v zákonu o rodině) není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek (nejedná-li se o manželské majetkové právo). Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. IV. ÚS 2468/14).
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel především obecně vyjadřuje nesouhlas s rozhodnutím soudu a s nahrazením jeho souhlasu se změnou vzdělávacích zařízení, které navštěvují jeho děti, přičemž ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení závěrů civilních soudů. Stěžovatel přitom nepředkládá výhrady ke kvalitě škol, způsobu vzdělávání či mimoškolním aktivitám, ale především poukazuje na to, že byl vyloučen z rozhodování o výběru školy.
Ústavní soud ověřil, že oba soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí s námitkami stěžovatele řádně vypořádaly a své závěry, podle nichž je odpírání souhlasu otce s nynějším místem vzdělávacích zařízení dětí bezdůvodné, patřičně odůvodnily. Poukázaly na to, že cestování dětí jen z důvodů uspokojení osobních potřeb otce by bylo v rozporu s jejich zájmy.
Uvedly, že děti byly svěřeny do výchovy matky, zdržují se na území města Prahy a s otcem se mohou normálně stýkat. Nynější školy jsou v blízkosti jejich současného bydliště. V zájmu dětí není, aby navštěvovaly předchozí školská zařízení, neboť by trávily čas dlouhým a zbytečným dojížděním do škol a sportovních kroužků, což by pro ně bylo psychicky náročné a navíc komplikované pro jejich matku. Již předchozí cestování z obvodu Prahy 9 do škol v Neratovicích a Mělníku se ukázalo velmi náročným, přičemž matka o souhlas otce ještě před změnou marně usilovala. Opatrovník nezletilých doporučil nahrazení souhlasu otce rozhodnutím soudu, neboť je v zájmu dětí.
Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí nejsou v kolizi se zájmy nezletilých dětí. Soudy posuzovaly věc v souladu s Úmluvou o právech dítěte, podle níž prioritou musí být nejlepší zájem dítěte. Z ústavního hlediska není napadeným rozhodnutím co vytknout. Civilní soudy opodstatněně postupovaly podle §877 odst. 1 obč. zák. a nahradily souhlas otce, neboť neshodu rodičů, spočívající v určení místa vzdělávání dítěte, je nutné považovat za záležitost pro dítě významnou. Samotná skutečnost, že rozhodnutí soudu bylo vydáno až poté, co děti začaly školu navštěvovat, postrádá ústavní dimenzi.
Pokud jde o námitku týkající se průtahů, je zřejmé, že se vztahuje k řízení o návrhu na změnu výchovy, tedy nikoliv k řízení předcházejícímu vydání touto ústavní stížností napadených rozhodnutí, a proto se jí Ústavní soud nezabýval.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu