ECLI:CZ:US:2016:4.US.1729.16.1
sp. zn. IV. ÚS 1729/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: Bohemia důlní, a. s., se sídlem Šafaříkova 371/22, 120 00 Praha 2 - Vinohrady, zastoupené JUDr. Radomilem Ondruchem, advokátem se sídlem Šafaříkova 371/22, 120 00 Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2016, č. j. 25 Cdo 2361/2014-668, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 1. 2014, č. j. 10 Co 156/2007-633, a proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 11. 6. 2013, č. j. 6 C 185/2003-591, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se v podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, a to pro porušení jejích ústavně zaručených základních práv podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a k ní přiložených napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky, podané proti v záhlaví uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni, neboť dovolání zčásti nevymezuje uplatnitelný dovolací důvod a zčásti neobsahuje zákonem požadované údaje o tom, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. V dovolacím řízení proto nebylo podle dovolacího soudu možné pokračovat, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nebylo možné přípustnost dovolání stěžovatelky posoudit.
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni byl potvrzen v záhlaví uvedený rozsudek Okresního soudu v Klatovech, kterým byla stěžovatelce (jako žalované) uložena povinnost mj. nahradit Městu Kašperské Hory (žalobce) škodu ve výši 204.971,- Kč, která spočívala ve vynaložení finančních nákladů na odstranění dočasného zařízení staveniště žalobcem, když nebylo možné nadále, s odkazem na Chráněnou krajinnou oblast Amáliino údolí, tolerovat jednání stěžovatelky, která v rozporu se zákonem dočasné zařízení staveniště neodstranila.
Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že přípustnost dovolání formulovala podrobně skrze důvody dovolání, včetně uvedení skutečností, kde se soud odchýlil od rozhodovací praxe či nastolil nové zásadní právní otázky, zejména pak k ochraně vlastnictví a právu na jeho svémocné zničení. Stěžovatelka se proto domnívá, že dovolací soud si přečetl pouze první stranu jejího dovolání, která obsahuje formální úvod dovolání. Podle stěžovatelky tak Nejvyšší soud svým postupem zcela opomenul, že na dalších stranách dovolání byly podrobně a věcně formulovány dovolací důvody, a to v pasážích označených jako: "Dovolací důvod - věci spojené se zemí pevnými základy jsou mobilními zařízeními" a "Dovolací důvod - odstranění "zařízení staveniště" libovolnými osobami", a to včetně výslovných odkazů na judikaturu, od které se odvolací soud odchýlil. Stěžovatelka je toho názoru, že z její podrobné argumentace, obsahující přesné vymezení dovolacího důvodu, přípustnost dovolání vyplývá.
V textu ústavní stížnosti stěžovatelka shora uvedené námitky, včetně dalších námitek, týkajících se napadených rozhodnutí okresního a krajského soudu, podrobněji rozvádí.
II.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jejích příloh a dovolání stěžovatelky, které si od Nejvyššího soudu vyžádal, dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje návrh zčásti zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti nepřípustný ve smyslu §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Jde-li o rozhodnutí dovolacího soudu, stěžovatelka ve vztahu k tomuto rozhodnutí ve své ústavní stížnosti namítá, že do jejích základních práv zasáhlo tím, že jím bylo odmítnuto její dovolání z důvodu absence formálních náležitostí.
K otázce formálních náležitostí dovolání lze v obecné rovině uvést následující. Náležitosti dovolání jsou stanoveny v §241a odst. 2 občanského soudního řádu, v němž je mimo jiné výslovně řečeno, že dovolatel musí uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a), a dále vymezit důvod dovolání, přičemž tento se dle §241a odst. 3 občanského soudního řádu vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto posouzení. V ustanovení §241b odst. 3 občanského soudního řádu je dále stanoveno, že podání neobsahující vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání nebo neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu pak Nejvyšší soud dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve stanovené lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, odmítne. Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou tedy v občanském soudním řádu stanoveny jasně, přičemž k požadavkům kladeným v tomto směru na dovolatele se od doby účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., jímž byla do občanského soudního řádu zakotvena stávající podoba dovolání, tj. od 1. 1. 2013, do doby, kdy stěžovatelka dovolání podala, opakovaně vyslovil též Nejvyšší soud. Stěžovatelce (zastoupené právní zástupkyní) proto při zachování minimální míry obezřetnosti nemohly vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Pokud však stěžovatelka i přes uvedené ve svém dovolání všechny zákonem stanovené obligatorní náležitosti nevymezila, nelze odmítnutí jejího dovolání považovat za projev přílišného formalismu, ale za důsledek nesplnění zákonem stanovených požadavků.
Po seznámení se s dovoláním stěžovatelky ze dne 15. 4. 2014 Ústavní soud důvod ke kasačnímu zásahu neshledal. Ústavní soud je toho názoru, že Nejvyšší soud nepochybil, když uzavřel, že stěžovatelka požadovaným způsobem nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti poukazuje na to, že dovolací soud opomenul v dovolání podrobně a věcně formulované dovolací důvody (pozn. nejde o dovolací důvody, ale o předpoklad přípustnosti dovolání), obsažené v částech ústavní stížnosti označených jako: "Dovolací důvod - věci spojené se zemí pevnými základy jsou mobilními zařízeními" a "Dovolací důvod - odstranění "zařízení staveniště" libovolnými osobami". Pokud jde o prvně uvedenou část ústavní stížnosti, musí Ústavní soud přisvědčit Nejvyššímu soudu v závěru, že jde o zpochybňování skutkových zjištění odvolacího soudu ohledně charakteru staveb. Stěžovatelka sice v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98, od jehož závěrů se měl odvolací soud odchýlit, nicméně na takto tvrzené nesprávné právní posouzení věci usoudila stěžovatelka - jak plyne z obsahu dovolání - prostřednictvím kritiky skutkových závěrů odvolacího soudu. Není však uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 občanského soudního řádu zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud.
V souvislosti s v pořadí druhou částí dovolání, na kterou stěžovatelka ve své ústavní stížnosti poukazuje, nazvanou "Dovolací důvod - odstranění "zařízení staveniště" libovolnými osobami", dospěl Nejvyšší soud v napadeném usnesení naopak k závěru, že zde obsažené námitky, zpochybňující povinnost stěžovatelky předmětné stavby odstranit, již sice směřují proti nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem, nicméně v této ani jiné části dovolání není vůbec vymezeno, od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud při řešení této právní otázky odchýlil, případně zda v rozhodovací praxi dovolacího soudu ještě nebyla vyřešena, je rozhodována rozdílně anebo má být posouzena jinak.
Jak plyne z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., povinností dovolatele je (mj.) vymezit, v čemž spatřuje přípustnost dovolání ve smyslu §237 občanského soudního řádu, což konkrétně znamená, že v dovolání musí být uvedeno a podle povahy věci zdůvodněno, od kterého ze čtyř předpokladů, jež citované ustanovení v taxativním výčtu zakotvuje, dovolatel odvozuje přípustnost svého dovolání. V souzené věci přitom ani z ústavní stížnosti zřetelně neplyne, jaký z těchto předpokladů měl být dle stěžovatelky vlastně naplněn. Stěžovatelka v dovolání v tomto směru toliko obecně cituje ustanovení §237 občanského soudního řádu.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka (ač zastoupena řádně advokátem) nepochopila smysl a předpoklady přípustnosti dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je vybudován na jiných principech, než je tomu v případě např. odvolání. Dovolání tak vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) musí splňovat další podmínky a předpoklady stanovené občanským soudním řádem, přičemž na advokátovi dovolatelky bylo, aby kromě jiného vylíčil nejen uplatněný dovolací důvod, ale i vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Z dovolání i ústavní stížnosti je naopak zřejmé, že stěžovatelka přípustnost dovolání s dovolacími důvody zaměňuje.
Jak Ústavní soud ověřil z dovolání stěžovatelky, stěžovatelka skutečně, jak uvedl dovolací soud, řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a proto napadenému rozhodnutí dovolacího soudu, jímž bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto, nemá co vytknout.
Ústavní stížnost je proto v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná.
III.
Odmítnutí dovolání stěžovatelky Nejvyšším soudem pro vady má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti zbylých námitek stěžovatelky, obsažených v její ústavní stížnosti, směřujících proti rozsudkům Okresního soudu v Klatovech a Krajského soudu v Plzni.
Ze shora uvedeného plyne, že své dovolání, jež z hlediska řízení o ústavní stížnosti v souzené věci představuje mimořádný opravný prostředek ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, na jehož vyčerpání je třeba trvat (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), stěžovatelka neuplatnila řádně, přičemž podání vadného opravného prostředku představuje prakticky stejnou situaci, jako kdyby byl podán opožděně, resp. nebyl podán vůbec; to nutně implikuje závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [srov. usnesení ze dne 12. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 2194/14, ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1496/14, ze dne 12. 1. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3347/15 (tato usnesení a další rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
Ústavní soud sice ve stejné situaci v minulosti ústavní stížnost za nepřípustnou nepovažoval, přičemž argumentoval nutností ochrany principu právní jistoty, a to vzhledem k nejednotné judikatuře Ústavního soudu k této otázce (viz usnesení ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 651/14, body 21 až 28); takto postupoval vzhledem k nové právní úpravě dovolání, jež byla provedena zákonem č. 404/2012 Sb., neboť i u ní bylo možné (jako tomu bylo v případě předchozí právní úpravy) očekávat některé výkladové problémy, a to eventuálně rovněž u otázky řádného způsobu vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Ústavní soud si byl samozřejmě vědom toho, že v případě pochybení dovolatele není daný mimořádný opravný prostředek odmítán jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu, nicméně s přihlédnutím ke specifickým okolnostem, jež předchozí právní úpravu dovolání provázely (včetně judikatury Evropského soudu pro lidská práva, např. rozsudek ze dne 26. 6. 2008, Rechtová proti České republice, č. 27088/05, a ze dne 12. 10. 2010 ve věci Adamíček proti České republice, č. 35836/05), a aktuální dikci příslušných ustanovení, jež by (snad) mohla vyvolávat v účastnících řízení určitou právní nejistotu o požadavcích na řádnou podobu dovolání (z hlediska jeho formálních náležitostí), shledal v rozhodování dovolacího soudu prvek "uvážení", i pokud jde o posuzování této otázky; šlo o určitou obdobu toho, kdy dovolací soud rozhoduje o přípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu - zde totiž možnost uvážení stricto sensu má dovolací soud, jen když tak činí z hlediska čtvrtého předpokladu přípustnosti (tedy že má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak). Aby se Ústavní soud vyvaroval tzv. přepjatého formalizmu, ústavní stížnost ve vztahu k rozhodnutím soudů nižších stupňů projednal, a to i s tím vědomím, že tímto postupem dochází k potlačení zásady subsidiarity ústavní stížnosti plynoucí z čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ovšem v době, kdy stěžovatelka podala dovolání, již existovala ustálená judikatura Nejvyššího soudu k citovaným ustanovením §237 a §241a odst. 2 občanského soudního řádu, jež poskytovala dostatečný "návod" účastníkům řízení na to, jak náležitě vymezit předpoklady přípustnosti dovolání. Za této situace již o jakémkoliv uvážení na straně dovolacího soudu nelze hovořit, a naopak s ohledem na princip vigilantibus iura scripta sunt je třeba položit důraz na stěžovatelčinu povinnost podat dovolání řádně, tedy se všemi zákonnými náležitostmi tak, jak to vyžaduje zákon a jak to odpovídá požadavkům na zastupování v řízení o dovolání podle §241 občanského soudního řádu.
S přihlédnutím k právě uvedenému proto Ústavnímu soudu nezbylo než uzavřít, že stěžovatelka ve vztahu k rozhodnutí soudu odvolacího i soudu prvního stupně řádně nevyčerpala všechny procesní prostředky, které měl k dispozici, a její ústavní stížnost je proto v části, v níž směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně, podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ve spojení s §75 odst. 1 téhož zákona nepřípustná.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2016
Jan Musil v. r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu