ECLI:CZ:US:2016:4.US.2207.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2207/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Ing. Joana Hery, 2. Marie Herové a 3. Ivana Hery, všech zastoupených JUDr. Ladislavem Jiráskem, advokátem se sídlem Klíčová 199/2, Mariánské Lázně, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 14 Co 234/2013-157 ze dne 1. října 2013 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 561/2014-184 ze dne 27. května 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále je "zákon o Ústavním soudu"), usilovali stěžovatelé o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces chráněné čl. 36 odst. 1 Listiny. Napadenými rozhodnutími mělo současně dojít k porušení čl. 1 a 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Ze spisu Okresního soudu v Chebu (dále jen "okresní soud") sp. zn. 9 C 272/2011 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé se v řízení před okresním soudem domáhali, aby jim město Mariánské Lázně (dále jen "vedlejší účastník") uhradilo částku 2 735 525 Kč s příslušenstvím. Tato částka představovala škodu, jež měla stěžovatelům vzniknout v důsledku toho, že kupní smlouva ze dne 22. 4. 1983, jejímž prostřednictvím Městský národní výbor v Mariánských Lázních (dále jen "městský národní výbor") převedl na stěžovatele 1. a 2. nemovitosti v žalobě specifikované, byla následně shledána neplatnou. Jak později vyšlo najevo, městský národní výbor nebyl oprávněn s nemovitostmi disponovat, neboť tyto se nenacházely ve vlastnictví státu, nýbrž soukromých
osob - italských občanů, čehož si byli úředníci městského národního výboru v době uzavírání smlouvy vědomi. Spor mezi stěžovateli a dědici původních italských majitelů o určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem byl ukončen usnesením okresního soudu sp. zn. 20 C 619/2009 ze dne 27. 10. 2010, jímž byl schválen soudní smír. Na jeho podkladě vyplatili stěžovatelé dědicům původních vlastníků částku 2 500 000 Kč, za což nabyli k nemovitostem vlastnické právo. K uzavření smíru přistoupili stěžovatelé poté, co dědici původních italských majitelů uspěli v řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 15 C 43/2008, v němž žalovali na určení vlastnického práva k dalším nemovitostem, které městský národní výbor prodal za shodných okolností, jako tomu bylo v jejich případě. Stěžovatelé tedy v řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 9 C 272/2011 vznesli požadavek, aby jim vedlejší účastník uhradil škodu odpovídající v součtu částce, kterou byli nuceni vynaložit, aby se stali vlastníky předmětných nemovitostí, a částce, kterou zaplatili na nákladech souvisejících soudních řízení.
Okresní soud mezitímním rozsudkem č. j. 9 C 272/2011-126 ze dne 22. 1. 2013 rozhodl, že nárok stěžovatelů je co do základu dán. Měl za prokázané, že právní předchůdce vedlejšího účastníka prodal sporné nemovitosti, ačkoliv si byl vědom toho, že s nimi není oprávněn disponovat, čímž porušil obecnou prevenční povinnost zakotvenou v §415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění rozhodném. Dle názoru okresního soudu by stěžovatelé, vzhledem k výsledku řízení vedeného pod sp. zn. 15 C 43/2008, nemohli být ve sporu o vlastnické právo úspěšní, proto jejich postup, spočívající v uzavření soudního smíru, lze hodnotit jako jednání směřující k minimalizaci vzniklé škody. Okresní soud dále konstatoval, že je dána příčinná souvislost mezi jednáním právního předchůdce vedlejšího účastníka a vznikem škody. Kdyby totiž městský národní výbor nepostupoval při prodeji nemovitostí protiprávně, nemuseli by stěžovatelé, kteří byli v dobré víře, že jim nemovitosti patří, vynaložit další finanční prostředky na úhradu kupní ceny a ke vzniku škody by nedošlo.
K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem č. j. 14 Co 234/2013-157 ze dne 1. 10. 2013 změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že žaloba se zamítá. Krajský soud s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2617/2012 ze dne 15. 5. 2013 konstatoval, že škodou vzniklou v příčinné souvislosti s neplatnou kupní smlouvou je rozdíl mezi hodnotou nemovitosti a kupní cenou, za níž měl poškozený nemovitost nabýt, a nikoliv částka, která byla uhrazena na základě dohody o narovnání v rámci soudního smíru. Dle krajského soudu nebylo možno z tohoto důvodu vztahovat počátek běhu promlčecí lhůty ke dni uzavření dohody o narovnání, nýbrž ke dni, kdy bylo postaveno najisto, že stěžovatelé nenabyli vlastnické právo k nemovitostem, jež byly předmětem kupní smlouvy. Tento okamžik přitom nastal dne 26. 7. 2006, kdy nabyla právní moci rozhodnutí vydaná v řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 13 C 97/2003, jimiž bylo určeno, že dotčené nemovitosti jsou součástí dědictví po původních italských vlastnících. Jelikož tak subjektivní promlčecí doba uplynula dne 26. 7. 2008, považoval krajský soud nárok stěžovatelů uplatněný žalobou dne 31. 8. 2011 za promlčený.
Stěžovatelé napadli rozsudek krajského soudu dovoláním, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 561/2014-184 ze dne 27. 5. 2014 odmítnuto. Dovolací soud shledal, že krajský soud založil své rozhodnutí především na absenci příčinné souvislosti mezi jednáním vedlejšího účastníka a vzniklou škodou; tato otázka je ovšem otázkou skutkovou a nikoliv otázkou právní, proto nepodléhá dovolacímu přezkumu. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit; v tomto směru nicméně stěžovatelé žádné námitky nevznesli. Nejvyšší soud uzavřel, že chybí-li kauzální nexus, jakožto jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, nemůže být žaloba úspěšná. Bylo by tudíž nadbytečné se za těchto okolností zabývat otázkou promlčení nároku či tvrzeným rozporem námitky promlčení s dobrými mravy.
Stěžovatelé se v dalším obrátili na Ústavní soud. V ústavní stížnosti uvedli, že jejich nárok byl obecnými soudy nesprávně právně posouzen. Chybné právní posouzení se dle stěžovatelů týkalo tří zásadních právních otázek, a to určení počátku promlčecí doby, zhodnocení námitky promlčení z hlediska jejího souladu s dobrými mravy a úvahy o existenci či neexistenci kauzálního nexu mezi porušením povinnosti ze strany vedlejšího účastníka a uplatněným nárokem. Stěžovatelé podotkli, že krajský soud odůvodnil zamítnutí žaloby především uplynutím subjektivní promlčecí doby a o kauzálním nexu se zmínil pouze okrajově. Nejvyšší soud pak paradoxně vystavěl své odmítavé rozhodnutí právě na absenci kauzálního nexu, přičemž konstatoval, že stěžovatelé v tomto směru žádné námitky nevznesli. Takové tvrzení se ovšem nezakládalo na pravdě, neboť otázce příčinné souvislosti byl věnován celý bod 3 dovolání. Stěžovatelé následně podrobně rozvedli argumentaci stran počátku promlčecí doby a důvodů, pro něž bylo dle jejich přesvědčení vznesení námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy. Ve věci kauzálního nexu stěžovatelé konstatovali, že kdyby městský národní výbor jednal při převodu majetku s náležitou pečlivostí a akceptoval námitky zmocněnce italských občanů, že se jedná o majetek těchto občanů, k uzavření kupní smlouvy a ke vzniku škody by nedošlo. Jelikož městský národní výbor takto nepostupoval, museli stěžovatelé vynaložit žalovanou částku, aby se obnovil původní stav zamýšlený uzavřením kupní smlouvy, to znamená, aby se stali vlastníky předmětných nemovitostí. Krajský soud dle stěžovatelů zcela pominul specifické okolnosti případu a posoudil jej ryze formalisticky, aniž by zhodnotil celý komplex vztahů mezi stěžovateli a vedlejším účastníkem z hlediska dobrých mravů. Stěžovatelé zdůraznili, že Ústavní soud se již obdobným případem zabýval v nálezu sp. zn. I. ÚS 2216/09, v němž dal stěžovatelkám za pravdu jednak v tom, že mezi porušením povinnosti podle §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, (zákaz převodu nemovitosti) a škodou, představující kupní cenu, jež stěžovatelky musely vynaložit za účelem odkoupení pozemků, které neplatnou smlouvou nenabyly od státu, existuje příčinná souvislost, a jednak, že takový nárok nemůže být promlčen.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů, i obsah naříkaných soudních aktů, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Bylo by tomu tak především tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy) [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala.
Podstatu ústavní stížnosti tvořil nesouhlas stěžovatelů s posouzením věci obecnými soudy, a to konkrétně v otázce promlčení a existence kauzálního nexu. Ústavní soud, ve shodě s Nejvyšším soudem, konstatuje, že je třeba zkoumat nejprve otázku, zda škoda vznikla v příčinné souvislosti s jednáním městského národního výboru, neboť pokud by tomu tak nebylo, pak by vedlejší účastník za škodu neodpovídal a bylo by zbytečné se zabývat promlčením nároku. K otázce příčinné souvislosti uvádí Ústavní soud následující:
Základní dispozice pro případy, kdy dojde k plnění z neplatné smlouvy, je obsažena v ustanoveních §451 a 457 občanského zákoníku, v nichž se stanoví, že ten, kdo přijal plnění na základě neplatné smlouvy, je povinen toto plnění vydat. Jedná-li se o neplatnou kupní smlouvu, je prodávající povinen z titulu bezdůvodného obohacení vrátit kupujícímu uhrazenou kupní cenu. Toto je zákonodárcem předvídaný způsob, jímž by zpravidla mělo dojít k obnovení rovnováhy občanskoprávních vztahů narušených plněním z neplatného právního úkonu. Otázka promlčení práva na vydání bezdůvodného promlčení je řešena v ustanovení §107 občanského zákoníku. Odstavec 3 citovaného ustanovení chrání kupující u neplatných smluv před promlčením jejich práva, když vlastnické právo druhé smluvní strany je nepromlčitelné.
Takové vypořádání se může jevit jako nepostačující například tehdy, uzavřel-li poškozený smlouvu za výhodných podmínek, přičemž v důsledku neplatnosti smlouvy, způsobené protistranou, o tuto výhodu přišel a nedošlo tak k rozmnožení jeho majetku, které se dalo s ohledem na pravidelný běh věcí očekávat. V této souvislosti by přicházela v úvahu analogická aplikace judikatury Nejvyššího soudu, na níž poukázal krajský soud, reprezentovaná, kromě usnesení sp. zn. 28 Cdo 2617/2012 ze dne 15. 5. 2013, např. rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1415/2006 ze dne 18. 12. 2007 nebo usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1294/2001 ze dne 25. 2. 2003. Z neplatné kupní smlouvy by tak mohla vzniknout kupujícímu škoda v podobě ušlého zisku, který odpovídá rozdílu mezi kupní cenou a obvyklou hodnotou nemovitosti. Zde je ovšem třeba zdůraznit, že výhodnost kupní ceny je třeba posuzovat dle stavu ke dni uzavření neplatné smlouvy.
Stěžovatelé se však domáhali náhrady škody, kterou spatřovali v tom, že museli vynaložit další prostředky na odkoupení předmětných nemovitostí, aby tak navodili stav zamýšlený původní kupní smlouvou.
Jak již bylo vyloženo, v nyní projednávané věci by přicházela v úvahu odpovědnost vedlejšího účastníka za bezdůvodné obohacení, případně odpovědnost za škodu v podobě ušlého zisku z výhodné transakce. Žádný z těchto titulů však nezakládá povinnost vedlejšího účastníka uhradit stěžovatelům požadovanou částku. Za obvyklých okolností by tyto instituty plně pokryly náklady, které by byl kupující nucen vynaložit na koupi týchž či obdobných nemovitostí, jako byly ty, k nimž měl nabýt vlastnické právo na základě neplatné kupní smlouvy. Důvodem, pro nějž toto řešení v posuzovaném případě k odstranění negativních následků neplatnosti kupní smlouvy nepostačuje, je výrazný nárůst cen nemovitostí, k němuž v mezidobí došlo. Kupní cena (plus úhrada za zřízení práva osobního užívání pozemků) v roce 1983 dosahovala necelých 52 000 Kč, zatímco stěžovatelé postupně v letech 2010 a 2011 vynaložili na získání vlastnického práva k nemovitostem částku 2 500 000 Kč. Výrazné zvýšení hodnoty nemovitosti mohlo být alespoň částečně kompenzováno úroky z prodlení z kupní ceny, pokud by se jí stěžovatelé domáhali jako vydání bezdůvodného obohacení. Podstatnou okolností, která způsobila vznik nárokované škody na straně kupujícího, tedy není neplatnost kupní smlouvy (byť se jedná o prvotní příčinu), nýbrž objektivní okolnost, spočívající ve změně obvyklé ceny nemovitostí. K okolnosti zakládající odpovědnost vedlejšího účastníka tak přistupuje další objektivní okolnost, a to okolnost podstatná, která příčinnou souvislost mezi jednáním právního předchůdce vedlejšího účastníka a vzniklou škodou přerušuje.
Ústavnímu soudu nezbylo, než uzavřít, že požadavek stěžovatelů uplatněný v žalobě jde nad rámec občanskoprávní odpovědnosti za škodu, neboť mezi jimi vymezenou škodou a protiprávním jednáním městského národního výboru není příčinná souvislost. Byť odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nebylo zcela přesné co do výkladu relevantních právních souvislostí, konečným závěrům, k nimž odvolací a dovolací soudy ohledně nepřítomnosti kauzálního nexu dospěly, nelze nic vytknout. Za těchto okolností bylo nadbytečné zabývat se otázkou promlčení nároku, když nárok sám nebyl dán.
Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2216/09 ze dne 31. 5. 2011 (N 103/61 SbNU 551), na nějž stěžovatelé odkazovali, byl přijat za odlišných skutkových okolností a na projednávanou věc jej aplikovat nelze. Jak Ústavní soud v citovaném nálezu zdůraznil, v daném případě se jednalo o specifický (privatizační) vztah mezi jednotlivcem a státem, v němž stát, i přes soukromoprávní povahu samotného převodu majetku, rozhodoval a vůči stěžovatelkám působil převážně ve vrchnostenském (mocenském) postavení. Naopak v nyní předložené věci se jedná o vztah ryze občanskoprávní a není tedy důvod se odchylovat od obecných principů odpovědnosti za škodu a bezdůvodné obohacení, jak byly popsány výše.
Poněvadž Ústavní soud nenalezl v postupu obecných soudů nic, co by zakládalo porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, odmítl projednávanou ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu