ECLI:CZ:US:2016:4.US.2240.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2240/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Bc. Dmitrije Esíčka, zastoupeného Mgr. Radkem Zapletalem, advokátem se sídlem Arne Nováka 4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016 č. j. 29 Cdo 1280/2016-259, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se s odvoláním na porušení svých základních práv ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 18. 2. 2015 č. j. 50 Cm 179/2013-185, v právní věci žalobce TOPFAR s. r. o. proti žalovanému (stěžovateli) o 2 212 950,77 Kč, zamítl návrh na určení neúčinnosti doručení platebního rozkazu, vydaného Krajským soudem v Brně dne 13. 8. 2013 pod č. j. 50 Cm 179/2013-31, stěžovateli. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 20. 10. 2015 č. j. 5 Cmo 149/2015-224 citované usnesení Krajského soudu v Brně potvrdil.
Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl dovolání stěžovatele proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, neboť neobsahovalo vymezení, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení pro tuto vadu proto nebylo možné pokračovat.
Nejvyšší soud zdůraznil, že požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a blíže je specifikovat, přičemž nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. (či jeho části).
Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má podle mínění dovolatele dovolací soud odchýlit. Nejvyšší soud poukázal nejen na vlastní judikaturu (srov. např. usnesení sp. zn. 29 NSČR 55/2013, 29 Cdo 2394/2013 a 29 Cdo 2488/2013), ale také na judikaturu Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3524/2013, IV. 3982/13 a III. ÚS 695/14). Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání v projednávané věci stěžovatel v dovolání zjevně nedostál.
Stěžovatel v ústavní stížnosti po shrnutí procesního a skutkového stavu zdůraznil, že splnil požadavky stanovené v §237 o. s. ř., když popsal, které právní závěry přijaté odvolacím soudem považuje za nesprávné a vymezil, které právní otázky jsou odvolacím soudem řešeny odlišně od stávající judikatury. Učinil tak již v samotném textu dovolání v čl. I odst. 5, když uvedl, že "přípustnost dovolání spatřuje žalovaný v ustanovení §237 o. s. ř., když konstatuje, že odvolací soud posoudil otázku účinnosti doručení platebního rozkazu žalovanému rozdílně ...". Stěžovatel uvedl, že v dalším textu podání vymezil další právní otázky a vyslovil přesvědčení, že tak učinil v dostačující míře. Poukázal také na to, že vychází z premisy, že soud zná nejen právo, ale také svoji vlastní judikaturu. Bylo by proto přílišným formalismem a postupem omezujícím jeho přístup k soudu, pokud by "měl být nucen soudu ´připomínat´ jeho rozhodovací praxi poukazem na rozhodnutí řešící právní otázku posuzovanou v jeho věci jinak". Stěžovatel má proto za to, že napadené rozhodnutí je nesprávné a zasahuje do jeho práva na spravedlivý proces tím, že jej fakticky vylučuje z přístupu k soudu a omezuje jeho právo na právní prostředek nápravy nesprávného rozhodnutí soudu nižší instance.
Dosavadní průběh řízení, stejně jako obsah ústavní stížnosti netřeba dále podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovateli i Ústavnímu soudu dostatečně známy.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud plní roli soudního orgánu ochrany ústavnosti. Jeho pravomoc kasačně rozhodovat připadá v úvahu pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině ústavněprávního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí výkladu (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06). Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soud aplikoval adekvátní podústavní právo.
Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že ústavní stížnost v podstatě představuje polemiku se závěrem Nejvyššího soudu, který se opírá o judikaturu vlastní i Ústavního soudu. Ústavní soud připomíná, že postup Nejvyššího soudu odpovídá jeho dosavadní rozhodovací praxi, nejedná se o rozhodnutí, které by bylo založeno na formalistickém, a již vůbec ne na realitě neodpovídajícímu přístupu. Ústavní soud má za to, že dovolání nebylo odmítnuto pouze z toho důvodu, že by stěžovatel neuvedl předpoklad přípustnosti dovolání přesně slovy zákona nebo neodkázal na konkrétní ustanovení občanského soudního řádu, neboť z judikatury dovolacího soudu (a konečně také z níže uvedené judikatury Ústavního soudu) jednoznačně vyplývá, že stěžovatel má povinnost konstatovat, v čem (s ohledem na §237-238a o. s. ř.) spatřuje přípustnost dovolání, a to i vlastními slovy.
Ústavní soud konstatuje, že k tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.). Dovolatele tak stíhá nejdříve povinnost poukázat na právní otázku dříve vyřešenou Nejvyšším soudem, která měla být podle jeho názoru vyřešena jinak, čímž by založil přípustnost dovolání, a následně vymezit dovolací důvod tak, aby vyložil, proč by Nejvyšší soud měl tuto právní otázku posoudit jinak.
Nejvyšší soud své rozhodnutí založil na závěru, že stěžovatelovo dovolání trpí absencí identifikace právní otázky, jejíž odlišné řešení mělo založit přípustnost dovolání. Jestliže dovolání tuto náležitost postrádalo, stěží jej bylo možno vykládat podle jeho obsahu (ustanovení §41 odst. 2 o. s. ř.). O těchto podmínkách a nárocích na dovolání se dostatečně vyjadřuje známá judikatura Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 651/14, IV. ÚS 789/14, III. ÚS 3189/13, II. ÚS 3625/13, I. ÚS 3524/13, I. ÚS 3445/13, III. ÚS 695/14, II. ÚS 93/14, III. ÚS 99/14, IV. ÚS 266/14, IV. US 3588/15, IV. ÚS 915/16), od níž se ani v nyní projednávané věci není důvodné odchylovat.
Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele.
Proto Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu