ECLI:CZ:US:2016:4.US.2281.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2281/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti F. P., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Turkem, advokátem se sídlem Slovanská 66, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 4. 2016 č. j. 10 To 98/2016-258 a usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 1. 3. 2016 č. j. 17 PP 19/2008-211, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti se stěžovatel s odvoláním na čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Okresního soudu v Trutnově, jímž bylo rozhodnuto o tom, že stěžovatel vykoná zbytek trestu odnětí svobody, z něhož byl podmíněně propuštěn, a že senát rozhodující v této věci není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení. Stěžovatel dále navrhuje zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti uvedenému usnesení Okresního soudu v Trutnově, neboť byla podána opožděně. Stěžovatel rovněž navrhuje, aby Ústavní soud podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona o Ústavním soudu na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud přitom ve své ustálené judikatuře (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 327/03, II. ÚS 2131/08 či IV. ÚS 3303/13) opakovaně konstatuje, že za vyčerpaný opravný prostředek lze považovat pouze ten, který byl podán řádně, tedy o něm bylo meritorně rozhodnuto, a nikoliv podání, které bylo odmítnuto či zamítnuto pro formální vady.
V daném případě stěžovatel podal proti usnesení soudu prvního stupně stížnost, která byla stížnostním soudem zamítnuta jako opožděně podaná, neboť zákonná lhůta stěžovateli podle názoru stížnostního soudu marně uplynula dnem 22. 2. 2016 a stížnost byla podána až dne 17. 3. 2016. Stěžovatel nicméně v ústavní stížnosti, s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (konkrétně na nález sp. zn. III. ÚS 303/04), namítá, že pokud je v rámci trestního řízení usnesení oznamováno doručením, odvíjí se lhůta k podání stížnosti právě až od okamžiku doručení opisu usnesení, a je vyloučeno, aby právní účinky oznámení usnesení nastaly jeho vyhlášením.
Usnesení je všeobecnou formou rozhodnutí v trestním řízení, přičemž jeho oznámení se děje buď vyhlášením v přítomnosti osob, jichž se týká, a osoby, která k němu svým návrhem dala podnět, anebo doručením opisu. Je zřejmé, že první forma oznámení se týká především těch usnesení, jež není třeba písemně vyhotovit (viz §136 odst. 1 a 2 trestního řádu). Bylo-li naopak třeba usnesení písemně vyhotovit s obsahovými náležitostmi podle §134 odst. 1 a 2 trestního řádu, lze účinky oznámení podle §137 odst. 1 trestního řádu spojovat až s doručením jeho opisu osobám podle věty prvé téhož ustanovení (resp. obhájci osoby, proti níž se řízení vede, srov. §62 odst. 2, §137 odst. 2 a 4 a §143 odst. 1 trestního řádu), a to bez ohledu na předchozí vyhlášení téhož usnesení v přítomnosti uvedených osob.
Ústavní soud proto stěžovateli přisvědčuje v tom, že běh lhůty k podání stížnosti se i v jeho případě odvíjel až od okamžiku doručení opisu napadeného usnesení Okresního soudu v Trutnově, nikoli od okamžiku, kdy bylo vyhlášeno (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 303/04, III. ÚS 457/05, III. ÚS 389/09 a III. ÚS 1542/09). Krajský soud v Hradci Králové tedy pochybil, když konstatoval, že "třídenní lhůta k podání stížnosti počala běžet dnem následujícím po oznámení usnesení obhájci, tedy od 19. 2. 2016", neboť okamžik určující počátek běhu lhůty k podání stížnosti spatřoval právě ve vyhlášení usnesení, ke kterému došlo na veřejném zasedání dne 18. 2. 2016.
V posuzované věci však nelze přehlédnout, že stěžovatel měl v řízení obhájce, a protože nebyl naplněn žádný z předpokladů uvedených v ustanovení §137 odst. 3 trestního řádu, účinky spojené s oznámením usnesení ve smyslu §137 odst. 1 trestního řádu nastaly doručením opisu usnesení tomuto obhájci, neboť výhradně jemu se opis usnesení v takovém případě musí doručovat (viz §137 odst. 2 trestního řádu). Jestliže byl opis usnesení nad rámec této zákonné povinnosti doručen i samotnému stěžovateli, nemá toto doručení žádný vliv na počátek běhu lhůty k podání stížnosti (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1735-1736 a 1770).
Ústavní soud z vyžádaného trestního spisu zjistil, že napadené usnesení Okresního soudu v Trutnově bylo obhájci stěžovatele doručeno ve středu 2. 3. 2016, takže lhůta pro podání stížnosti skončila v pondělí 7. 3. 2016. Protože stížnost proti uvedenému usnesení byla podána až dne 17. 3. 2016, byla skutečně podána opožděně, a byly tedy naplněny důvody pro její zamítnutí podle §148 odst. 1 písm. b) trestního řádu.
Ústavnímu soudu tedy nezbývá, než konstatovat, že stěžovatel nepodal opravný prostředek proti usnesení soudu prvního stupně řádně, neboť o něm nebylo meritorně rozhodnuto, a byl zamítnut pro formální vadu. Stěžovatel tak ve smyslu shora citovaného ustanovení zákona o Ústavním soudu nevyčerpal všechny prostředky k ochraně svého práva, a protože nejsou naplněny ani důvody předpokládané ustanovením §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, je nutné na ústavní stížnost pohlížet jako na nepřípustnou.
Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta. S ohledem na výsledek řízení Ústavní soud neshledal naplnění podmínek pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2016
JUDr. Vladimír Sládeček v. r.
soudce zpravodaj