ECLI:CZ:US:2016:4.US.2306.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2306/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Pavla Gregůrka, zastoupeného JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Rašínova 68, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, č. j. 21 Cdo 1660/2016-363, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 5. 2015, č. j. 1 Co 118/2013-320, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 2. 2013, č. j, 35 C 16/2009-226, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. 2. 2013, č. j. 35 C 16/2009-226, zamítl žalobu stěžovatele o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí a nahrazení rozhodnutí katastrálního úřadu. Soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatel nedisponoval platnou zajišťovací smlouvou o převodu předmětných nemovitostí, přičemž tato skutečnost bránila vkladu vlastnického práva do katastru.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 27. 5. 2015, č. j. 1 Co 118/2013-320, rozhodnutí nalézacího soudu věcně potvrdil s odůvodněním, že soud správně zjistil a uzavřel, že stěžovatel neprokázal existenci platné smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitostem, na základě které by bylo možno provést vklad vlastnického práva ke sporným nemovitým věcem do katastru nemovitostí. Bylo - li pravomocným soudním rozhodnutím určeno, že smlouva je absolutně neplatná, pak stejně jako katastrální úřad má z tohoto rozhodnutí soud vycházet.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 5. 2016, č. j. 21 Cdo 1660/2016-363, dovolání stěžovatele odmítl z procesních důvodů podle §243c odst. 1 o. s ř.
Proti výše uvedeným rozhodnutím se stěžovatel brání včasnou ústavní stížností a navrhuje, aby Ústavní soud rozhodnutí zrušil a věc vrátil obecným soudům k dalšímu řízení; namítá zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 36 odst. 1 a práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Zásahy spatřuje v tom, že obecné soudy nerozhodovaly v plné jurisdikci podle části V. občanského soudního řádu, nesprávně interpretovaly a aplikovaly příslušné zákonné normy, neboť neposoudily platnost smlouvy optikou zákona č. 89/2012 Sb. (§3030).
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Obecné soudy v dané věci své úvahy a závěry pečlivě, srozumitelně a logicky odůvodnily a důsledně vypořádaly jednotlivé námitky stěžovatele; Ústavní soud neshledává porušení žádného jeho ústavního práva. Právo na spravedlivý proces poskytuje stěžovateli ochranu před libovůlí orgánů veřejné moci, potažmo soudů, a má zajistit nestranné, nezávislé, předvídatelné, rychlé a spravedlivé rozhodnutí ve věci. K žádnému porušení ovšem v tomto směru nedošlo. Stěžovatel pouze ve svých námitkách polemizuje se závěry obecných soudů a v podstatě usiluje o přezkum rozhodnutí v dalším stupni; k tomuto ovšem není Ústavní soud kompetentní (viz jeho nález ze dne 9. 7. 1996, sp. zn. II. ÚS 294/95).
Námitka stěžovatele, že obecné soudy neposoudily věc podle V. části občanského soudního řádu v plné jurisdikci, je mylná, neboť nalézací soud postupoval v souladu s §135 odst. 2 ve spojení s §159a odst. 3 o. s. ř. Při posuzování existence smlouvy o zajišťovacím převodu práva jako předběžné otázky vycházel z pravomocného rozhodnutí vydaného v jiném řízení (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2006, sp. zn. 32 Odo 243/2003). V tom, že soud při svém rozhodování vycházel ze závěrů uvedených v pravomocném rozhodnutí, nelze spatřovat omezení jurisdikce podle části V. občanského soudního řádu a porušení práva na spravedlivý proces.
K namítané možnosti změnit již jednou posouzenou předběžnou otázku vzhledem k vývoji právní úpravy srovnej nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07, v němž se uvádí: "Soud, který jednu a tutéž předběžnou otázku nově posuzuje, musí brát ohled na to, jak byla jiným soudem posouzena, a pokud se chce od předchozího řešení odchýlit, musí vyložit, proč tak činí, přičemž nemůže obstát jako argument skutečnost, že v mezidobí se změnila judikatura soudů, ale naopak musí vycházet z dobové judikatury a z právních předpisů platných v době, kdy byla v předchozím řízení předběžná otázka posuzována. Jen takovým postupem lze naplnit legitimní očekávání."
Ohledně možnosti aplikovat na soukromoprávní poměry vzniklé před 1. 1. 2014 novou právní úpravu obsaženou v zákoně č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (§3030), dále odkazuje Ústavní soud na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014: "Zpětná působnost (retroaktivita) občanského zákoníku .... spočívá na principech nepravé retroaktivity. Vznik právních vztahů (poměrů) a práva a povinnosti z nich vzniklé v době do 31. 12. 2013 se i v době od 1. 1. 2014 řídí dosavadní právní úpravou. V tomto smyslu je třeba používat rovněž §3030 ObčZ, neboť žádný z §1 až 14 ObčZ není přípustné aplikovat způsobem, který by vedl k tomu, že "dosavadní právní úprava" nebude v právních vztazích vzniklých v době do 31. 12. 2013 náležitě respektována (tedy že zejména nebude buď používána vůbec, nebo že bude vykládána odlišně, v rozporu s ustálenou judikaturou. Ustanovení §3030 ObčZ nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost §1 až 14 ObčZ na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy (poměry)." Jestliže smlouva o zajišťovacím převodu práva byla podle dosavadní právní úpravy shledána pravomocným rozhodnutím soudu jako absolutně neplatná, tak na základě ní žádné nové právní poměry od 1. 1. 2014 nevznikly, a tudíž není v této věci co posuzovat z pohledu nové právní úpravy.
Vzhledem k tomu, že soudy věc důkladně projednaly, jeví se námitka stěžovatele ohledně porušení jeho práva vlastnit majetek jako bezpředmětná. Podle veřejného seznamu, kterým je katastr nemovitostí, stěžovatel vlastníkem předmětných nemovitostí nikdy nebyl, pouze se před obecnými soudy svého tvrzeného vlastnického práva domáhal, přičemž mu byl dán dostatečný prostor k tomu, aby je v rámci spravedlivého procesu prokázal. To se ovšem stěžovateli nepodařilo a nyní v řízení před Ústavním soudem hájí zjevně neopodstatněně ústavní právo vlastnit majetek, které ovšem nebylo zpochybněno ani porušeno.
Rozhodování o nákladech řízení je doménou obecných soudů a Ústavnímu soudu do tohoto rozhodování zásadně (až na výjimky) nepřísluší zasahovat. Navíc v této věci rozhodl Nejvyšší soud o nákladech řízení ve výši 3 338 Kč, jde o částku bagatelní, a proti takovému výroku není ústavní stížnost zásadně přípustná (k vymezení obecných kritérií hodnocení zásahu do základních práv v případě bagatelních věcí srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2015, sp. zn. IV. ÚS 566/15, nebo ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3725/13).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení některého z ústavně zaručených práv; proto rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu