ECLI:CZ:US:2016:4.US.2592.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2592/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Ing. Jiřího Vacka, zastoupeného JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 16, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, č. j. 28 Cdo 688/2015-713, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 9. 2014, č. j. 14 Co 320/2014-690, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 26. 5. 2014, č. j. 20 C 301/2010-666, vyhověl žalobě stěžovatele o vydání náhradního pozemku na základě restitučního nároku. Uložil žalovanému (České republice - Státnímu pozemkovému úřadu) povinnost uzavřít se stěžovatelem smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva k pozemku (výrok I.), ve zbývající části řízení zastavil na základě částečných zpětvzetí žaloby (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Své rozhodnutí odůvodnil tím, že je nutné každý případ aplikace "restituční tečky" individuálně posoudit a nelze v tomto případě učinit závěr, že stěžovateli zanikl restituční nárok podle §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. (dále jen "zákon o půdě"), ve znění zákona č. 253/2003 Sb. a čl. VI zákona č. 253/2003 Sb. Soud zohlednil, že stěžovatel dlouhodobě podnikal v oblasti zemědělství, pečoval o zemědělský půdní fond a usiloval o získání pozemku, na němž na základě nájemní smlouvy již hospodařil. Tento pozemek ovšem nikdy nebyl žalovaným do veřejné nabídky zařazen, a proto stěžovatel zažádal o vyrovnání svých restitučních nároků ve výši 229 036,08 Kč v penězích, přičemž mu byla nabídnuta náhrada ve výši v řádu jednotek tisíc korun českých.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 23. 09. 2014, č. j. 14 Co 320/2014-690, rozsudek nalézacího soudu změnil tak, že žalobu o uložení povinnosti žalovanému uzavřít se stěžovatelem smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva k pozemku zamítl (výrok I.) a uložil stěžovateli nahradit náklady řízení (výrok II. a III.). Své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatel získal nároky na převod jiných vhodných (náhradních) pozemků podle §11 odst. 2 zákona o půdě jednak od oprávněné osoby, jednak od postupníků smlouvami uzavřenými dne 24. 3. 2004, 6. 6. 2005 a 31. 1. 2006, tedy v době, kdy byl zákon č. 253/2003 Sb. již platný i účinný (a ve vztahu k žalobci takový zůstal i po nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05); v posledně uvedeném případě dokonce již po zániku nároku, k němuž došlo k 31. 12. 2005. Již z toho soud dovodil absenci legitimního očekávání žalobce ve vztahu k uspokojení nároku v podobě naturálního plnění, namísto subsidiárně poskytované náhrady v penězích. Stěžovatel měl reálné možnosti své nároky vůči žalovanému do 31. 12. 2005 vypořádat, běžně se zúčastňoval veřejných nabídek vyhlášených podle §7 zákona č. 95/1999 Sb., bylo s ním uzavřeno 107 kupních smluv a 4 smlouvy o převodu náhradních pozemků. Stěžovatel žalobou uplatněné nároky na převod jiných pozemků u žalovaného před 31. 12. 2005 ani neuplatnil, místo toho požádal o finanční náhradu, kterou nepřijal jen proto, že se mu jevila jako nepřiměřená. Soud konstatoval, že nebyly dány mimořádné okolnosti, jež by odůvodňovaly závěr učiněný nalézacím soudem.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 4. 2016, č. j. 28 Cdo 688/2015-713, dovolání stěžovatele odmítl s odůvodněním, že právní závěry, které odvolací soud vzhledem k relevantním skutkovým zjištěním učinil, jsou plně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a námitky, jimiž zpochybňoval zjištěný skutkový stav věci, nejsou způsobilé přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. založit.
Proti výše uvedeným rozhodnutím odvolacího a dovolacího soudu se stěžovatel brání ústavní stížností podanou dne 3. 8. 2016 a navrhuje, aby Ústavní soud rozhodnutí zrušil a věc vrátil obecným soudům k dalšímu řízení. Namítá zásah do práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1, na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, rovnost v právech podle čl. 1, účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, porušení principu právní jistoty podle čl. 1 odst. 1 Ústavy a legitimního očekávání ochrany majetku podle čl. 1 protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Porušení uvedených práv spatřuje stěžovatel v tom, že obecné soudy neumožnily nabytí vlastnického práva k pozemkům na základě restitučních nároků za stejných podmínek jako původním oprávněným, v tomto odlišném zacházení vidí porušení rovnosti v právech a legitimního očekávání. Za nedobrovolné zbavení majetku považuje skutečnost, že ve veřejné nabídce nebyl Státním pozemkovým úřadem nabízen dostatek pozemků, v důsledku čehož byl nucen zažádat alespoň o finanční náhradu, která mu byla nabídnuta v nepřiměřeně nízké výši.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
V projednávané věci jde o aplikaci §13 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 253/2003 Sb.: "Oprávněná osoba má právo na převod pozemku ve vlastnictví státu do 2 let ode dne právní moci rozhodnutí Pozemkového úřadu. V případě, že o právu na převod pozemku nerozhoduje Pozemkový úřad, oprávněná osoba má právo na převod pozemku ve vlastnictví státu do 2 let od doby, kdy mohla nárok na převod uplatnit u Pozemkového fondu poprvé." Dle odstavce 7 uvedeného zákonného ustanovení: "Po uplynutí doby uvedené v odstavci 6 právo na převod pozemku ve vlastnictví státu zaniká." Dle čl. VI zákona č. 253/2003 Sb.: "Pokud rozhodnutí Pozemkového úřadu nabylo právní moci anebo nárok na převod byl uplatněn před účinností tohoto zákona, lhůta pro převod pozemku končí dnem 31. prosince 2005."
Stěžovatel tvrdí, že bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek protiústavním rozhodnutím založeným na aplikaci ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě a čl. VI zákona č. 253/2003 Sb. Uvedená právní úprava má zakládat nerovnost v právech osob, které nabyly restituční nároky na základě jejich postoupení. Stěžovatel ovšem opomíjí smysl a účel dané úpravy, neboť restituce měly zajistit odškodnění některých křivd způsobených v minulosti. Zákon č. 253/2003 Sb. zavedl do právního řádu tzv. "restituční tečku", aby restituční nároky nebyly vypořádávány nepřiměřeně dlouhou dobu. Majetkové křivdy v době totality byly ovšem páchány pouze na původních oprávněných (jejich předchůdcích), nikoliv na postupnících (i stěžovateli), a tak je odlišný přístup legitimní, rozhodně nepůsobí diskriminačně a nezpůsobuje porušení žádného ústavního práva stěžovatele.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud se již obdobnou věcí zabýval, lze odkázat na nález ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05. Mimo jiné se v něm uvádí: "Nelze dovodit závěr, dle něhož by účely zákona o půdě, jak jsou zakotveny v jeho preambuli, dopadaly i na postupníky. ... Při postoupení předmětných pohledávek si postupníci museli být vědomi nejen možných výhod, nýbrž i rizika takovéto cese s ohledem na způsob nabídky a přidělování náhradních pozemků Pozemkovým fondem, pročež na jejich straně při posuzování ústavnosti §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a čl. VI zákona č. 253/2003 Sb. nelze konstatovat rozpor uvedených zákonných ustanovení s ústavním principem ochrany oprávněné důvěry občana v právo, jenž je komponentem právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy), případně v rozhodovaném kontextu rozpor s principem legitimního očekávaní při uplatňování majetkového práva plynoucího z čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě."
Stěžovatel nemohl být nikdy v dobré víře ohledně svého legitimního očekávání na vydání náhradních pozemků, jelikož restituční nároky nabyl postoupením až v době, kdy výše uvedená sporná právní úprava byla účinná, a věděl, že pokud své restituční nároky řádně neuplatní, tak nejpozději 31. 12. 2005 zaniknou podle čl. VI zákona č. 253/2003 Sb. Stěžovatel mohl své nároky uplatnit, a také tak v jiných případech činil, protože běžně získával do svého vlastnictví pozemky v rámci veřejných nabídek.
V tomto případě stěžovatel usiloval o zisk konkrétního pozemku, na což ovšem neměl právo (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1478/2000). Je na pozemkovém úřadu, aby oznámil, které pozemky ve vlastnictví státu mohou být poskytnuty jako náhradní; jestliže stěžovatel neměl o nabízené pozemky zájem, jde tato skutečnost k jeho tíži. Pokud byl stěžovatel veden nadějí v zisk pro něj zajímavého pozemku, přijal také riziko zániku nároku k 31. 12. 2005, jestliže se mu získat pozemek nepodaří, což se také nakonec stalo. V nastaveném systému "definitivní restituční tečky" nelze spatřovat nedobrovolné zbavení majetku, a tak ani žádný ústavněprávní rozměr.
Z ústavní stížnosti nevyplývá, čím konkrétně mělo být porušeno či omezeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces. Obecné soudy v dané věci postupovaly řádně, své úvahy a závěry pečlivě, srozumitelně a logicky odůvodnily a důsledně vypořádaly jednotlivé námitky. Stížnost obsahuje pouze polemiku se závěry obecných soudů a judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu; stěžovatel v podstatě usiluje o přezkum rozhodnutí ve třetím stupni - k tomu ovšem Ústavní soud není kompetentní (viz např. nález ze dne 9. 7. 1996, sp. zn. II. ÚS 294/95).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími bylo porušeno některé ústavně zaručené právo; a proto rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu