ECLI:CZ:US:2016:4.US.2745.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2745/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. 11. 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti F. Č., t. č. ve výkonu trestu ve Vazební věznici Praha Ruzyně, právně zastoupeného Mgr. Štěpánem Mertou, advokátem Advokátní kanceláře Vácha & Kolář se sídlem Přemyslovská 28, 103 00 Praha 3 - Flora, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. června 2016 sp. zn. 6 To 237/2016, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 17. srpna 2016 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, kterým bylo podle §149 odst. 1 písm. a) tr. řádu zrušeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. března 2016 sp. zn. 1 PP 13/2016, a znovu bylo rozhodnuto tak, že se žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zamítá, neboť jím mělo být dle názoru stěžovatele porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se zjišťuje:
Stěžovatel byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "Obvodní soud") podle §88 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody vyplývajícího z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí sp. zn. 2 T 62/2012 ze dne 3. února 2014 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 26. června 2014 sp. zn. 14 To 145/2014-557, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 37 T 102/2014 ze dne 15. ledna 2015, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. března 2015 sp. zn. 67 To 92/2015 a z rozsudku Okresního soudu v Mělníku sp. zn. 14 T 65/2013 ze dne 27. listopadu 2013 ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 14. října 2015 sp. zn. 14 T 65/2013. Obvodní soud mu stanovil tříletou zkušební dobu, vyslovil dohled a uložil povinnost nahradit podle svých sil škodu, kterou trestným činem způsobil.
Proti tomuto usnesení podal státní zástupce stížnost, kde poukázal na to, že na odsouzeného bylo již působeno všemi výchovnými prostředky, do výkonu trestu musel být dodán Policií ČR a nyní je zařazen ve II. prostupné skupině vnitřní diferenciace. Měl za to, že u odsouzeného nebyl dostatečně prokázán předpoklad řádného života a navrhl usnesení obvodního soudu zrušit a žádost odsouzeného zamítnout jako nedůvodnou.
Městský soud v Praze (dále jen "stížnostní soud") v neveřejném zasedání na základě stížnosti státního zástupce přezkoumal podle §147 odst. 1 trestního řádu správnost výroku napadeného usnesení a jemu předcházejícího řízení a dospěl k závěru, že stížnost je důvodná, proto podle §149 odst. 1 písm. a) trestního řádu usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 zrušil a žádost o podmíněné propuštění stěžovatele zamítl.
III.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel rozvádí předcházející řízení a seznamuje s odůvodněním předcházejícího a napadeného rozhodnutí. Stěžovatel stížnostnímu soudu vytýká, že tento soud neprovedl další dokazování, či alespoň neuložil odsouzenému předložit důkazy, a že rozhodl zcela opačným způsobem, než bylo rozhodnuto Obvodním soudem pro Prahu 6 původně, a to přesto, že dle mínění stěžovatele byly veškeré formální podmínky pro podmíněné propuštění splněny.
Dále podotýká, že na svobodě by mohl lépe plnit svoji zákonnou vyživovací povinnost, než může plnit v současné výši 106,- Kč měsíčně na každé dítě, což by bylo v zájmu nezletilých dětí.
Stěžovatel polemizuje s rozhodnutím stížnostního soudu a má za to, že tento porušil jeho právo na spravedlivý proces, když rozhodl odlišně než prvoinstanční soud a nezajistil si další důkazy.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud předně připomíná svoji judikaturu, dle níž je dobré chování ve výkonu trestu pouze jednou z podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a nezakládá automatický nárok na podmíněné propuštění. Obecné soudy musejí navíc ověřit též důvodnost předpokladu, že odsouzený povede v budoucnu i na svobodě řádný život s minimalizací rizika jeho recidivy [usnesení sp. zn. IV. ÚS 56/05 ze dne 12. dubna 2005 (U 7/37 SbNU 715)]. Povinností obecných soudů přitom je, aby řádně zkoumaly a posoudily splnění zákonných podmínek pro aplikaci tohoto institutu a své úvahy v tomto směru zákonu odpovídajícím způsobem odůvodnily [nález sp. zn. II. ÚS 715/04 ze dne 1. prosince 2005 (N 219/39 SbNU 323)].
Ústavní soud rovněž již dříve konstatoval, že s ohledem na charakter uvedeného institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění [viz nález sp. zn. II. ÚS 715/04 ze dne 1. prosince 2005 (N 219/39 SbNU 323) či např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2144/09 ze dne 15. září 2009]. Ani Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod nezaručuje právo na podmíněné propuštění [viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09 ze dne 16. dubna 2009 (U 10/53 SbNU 863)].
Z hlediska ústavněprávního přezkumu je posouzení otázky, zda došlo ke splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného obecného soudu. Výklad rozhodných podmínek, tj. zda odsouzený prokázal polepšení a zda lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život [viz ustanovení §88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku], je plně v kompetenci obecných soudů. Ústavní soud by zasáhl pouze tehdy, pokud obecnými soudy podaný výklad je výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu a představuje tak nepřípustnou svévoli, resp. libovůli (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 590/09 ze dne 9. dubna 2009).
S přihlédnutím ke shora citovaným zásadám Ústavní soud dospěl v nyní projednávaném případě k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, napadeným rozhodnutím porušena nebyla. Napadené rozhodnutí stížnostního soudu netrpí žádnými ústavněprávními deficity, neboť tento soud své úvahy náležitě zdůvodnil a jeho rozhodnutí tak nelze označit za svévolné.
Na tomto místě je vhodné připomenout funkci podmíněného propuštění jako významného resocializačního a výchovného prostředku, který může mimo jiné pozitivně usměrnit proces postupného návratu propuštěného vězně do svobodného života. Tuto a další funkce však uvedený institut může plnit jen u těch odsouzených, u nichž se lze na základě relevantních důkazů důvodně domnívat, že pouhá hrozba výkonem zbytku trestu odnětí svobody postačí, aby se do budoucna zdrželi páchání trestných činů.
V projednávané věci stížnostní soud dostatečně přesvědčivě vysvětlil, proč v případě stěžovatele, který již v minulosti byl opakovaně trestán, nebyly tyto funkce naplněny a existuje zde příliš vysoké riziko jeho dalšího selhání. V tomto výkladu Ústavní soud nespatřuje interpretační exces; naopak jde o postup v souladu s funkcí výkonu trestu odnětí svobody spočívající v ochraně společnosti před osobami, jež vykazují výrazné sklony k páchání trestné činnosti.
Ústavní soud nemůže dát ani za pravdu stěžovateli, že by při úvahách o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody soudy neměly hledět na trestné činy, jichž se stěžovatel dopustil v minulosti, a které byly posléze amnestovány rozhodnutím prezidenta republiky. Při úvahách o důvodnosti podmíněného propuštění totiž soud musí zvažovat veškeré okolnosti svědčící či nesvědčící ve prospěch odsouzeného, přičemž mezi důležité aspekty zajisté náleží též jeho předchozí trestná činnost, respektive jeho schopnost napravit své chování. Soud tak může brát v potaz i dříve spáchané trestné činy, na něž se posléze vztahovala amnestie. Z hlediska hodnocení osoby co do dispozice k trestné činnosti není rozhodné, zda dříve páchaná trestná činnost již je amnestována.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu