ECLI:CZ:US:2016:4.US.2873.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2873/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Mgr. Jaroslava Peška a Mgr. Markéty Vyhnálkové, zastoupených Mgr. Andrejem Lokajíčkem, advokátem, AK se sídlem Jugoslávská 620/29, 120 00 Praha 2, proti náhradově nákladovému výroku rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 6. 2016 č. j. 10 A 207/2015-51, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhali zrušení shora označeného rozhodnutí ve výroku, jímž jim nebyla přiznána náhrada nákladů soudního řízení.
Z napadeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, připojeného k ústavní stížnosti, vyplynulo, že Městský úřad Jindřichův Hradec, odbor výstavby a územního plánování, rozhodnutím ze dne 6. 5. 2015 č. j. VÚP/23047/15/Ze nařídil stěžovatelům odstranit stavbu oplocení části jejich pozemku při ul. X, neboť stavba byla provedena bez rozhodnutí nebo opatření stavebního úřadu vyžadovaného stavebním zákonem. Krajský úřad Jihočeského kraje České Budějovice rozhodnutím ze dne 3. 9. 2015 č. j. KUJCK 65289/2015/OREG odvolání stěžovatelů zamítl a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil. K žalobě stěžovatelů Krajský soud v Českých Budějovicích shora označeným rozsudkem rozhodnutí obou správních orgánů zrušil pro nezákonnost a věc vrátil žalovanému správnímu orgánu k dalšímu řízení. Podle soudu správní orgány zaujaly nesprávný úsudek o povaze územního rozhodnutí z roku 1999, které bylo vydáno za účinnosti dříve platného stavebního zákona, podle kterého bylo pro realizaci drobné stavby ve formě oplocení zapotřebí ohlášení, zatímco podle současné úpravy se pro oprávnění zřídit stavbu vyžaduje přivolení stavebního úřadu ve formě územního rozhodnutí nebo územního souhlasu. Nejednalo se tedy o nepovolenou stavbu oplocení, ale o stavbu zřízenou v rozporu s územním rozhodnutím. Krajský soud nepřiznal stěžovatelům právo na náhradu nákladů řízení, neboť stěžovatelé jako žalobci uspěli pouze v jediném žalobním bodu a soud tuto nízkou částečnou úspěšnost promítl do svého rozhodnutí.
V ústavní stížnosti stěžovatelé po rekapitulaci průběhu a výsledků dosavadního řízení oponovali rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích v jeho náhradově nákladovém výroku a soudní výklad ustanovení §60 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, označili za libovolný a rozporný se zákonem. V této souvislosti poukázali na komentář k soudnímu řádu správnímu (autorů Jemelky, Podhrázkého, Vetešníka, Zavřelové, Bohadla a Šuránka, C. H. Beck, 1. vydání, 2013, s. 444-445), podle kterého "pro posouzení úspěchu není rozhodné, nakolik žalobce uspěl s uplatněnými žalobními body. Žalobce bude plně úspěšný také tehdy, jestliže soud napadené rozhodnutí správního orgánu zrušil pouze s odkazem na jediný ze žalobních bodů, zatímco ostatní posoudil jako nedůvodné...", na jistou inspiraci koncepcí úpravy rozhodování o nákladech řízení podle občanského soudního řádu a na judikaturu Ústavního soudu k moderačnímu právu soudu podle ustanovení §150 o. s. ř. Stěžovatelé vytkli správnímu soudu, že rozhodnutí o nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení dostatečně neodůvodnil, neboť pouhý odkaz na ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. v daném případě nepostačoval. Podle stěžovatelů v odůvodnění napadeného rozhodnutí absentovala úvaha, zda soud považoval případ za výjimečný, či zda shledal důvody hodné zvláštního zřetele, i proto, že závěr soudu o úspěšnosti žalobců v závislosti na úspěšnosti žalobních bodů je sám o sobě nezákonný a protiústavní.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
K rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98 ze dne 1. 11. 1999, usnesení sp. zn. II. ÚS 130/98 ze dne 27. 5. 1998, usnesení sp. zn. I. ÚS 30/02 ze dne 4. 2. 2003, usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002, U 25/27 SbNU 307, usnesení sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005, usnesení sp. zn. IV. ÚS 131/08 ze dne 18. 3. 2008 a další dostupná na http://nalus.usoud.cz). Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevírá věcnému posouzení, jsou výjimečné, zpravidla tak činí tehdy, dosáhne-li tato otázka ústavně právní dimenze, tj. tehdy, shledá-li v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím interpretační exces a libovůli. Taková vada navíc musí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavně právní roviny problému, neboť pouhá nesprávnost rozhodnutí není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Podstatou ústavně právní argumentace stěžovatelů byl jejich nesouhlas s interpretací ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s., přesněji řečeno nesouhlas s výkladem pojmu "plný úspěch ve věci", resp. částečný úspěch ve věci. Zatímco správní soud poměřil žalobní úspěch stěžovatelů ve vztahu k žalobním bodům, stěžovatelé tak činí ve vztahu k závěrečnému návrhu žaloby (petitu). Ústavní soud se k obdobnému přístupu Krajského soudu v Českých Budějovicích (v jiných věcech) již dříve vyjádřil v tom smyslu, že ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. nestanoví žádná podrobná kritéria toho, co lze v případě správního soudnictví považovat za úplný a částečný úspěch. Stanovení těchto kritérií je věcí výkladu, k němuž je primárně povolán správní soud (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2436/07 ze dne 27. 9. 2007, usnesení sp. zn. III. ÚS 1577/07 ze dne 6. 12. 2007, dostupná v el. podobě na http://nalus.usoud.cz).
V projednávané věci neměl Ústavní soud důvod se od svého dříve vysloveného závěru odchylovat, a proto výklad i aplikaci ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. tak, jak byl proveden Krajským soudem v Českých Budějovicích, respektoval. Námitce stěžovatelů, že správní soud postupoval i podle ustanovení §60 odst. 7 s. ř. s., avšak důvody aplikace tohoto ustanovení nikterak nerozvedl, Ústavní soud nepřisvědčil, neboť postupu soudu podle tohoto ustanovení nic nenasvědčovalo. Ústavní soud připouští, že správní soud odůvodnil náhradově nákladový výrok velmi stručně, zároveň však dodává, že tato stručnost nebránila jeho přezkoumatelnosti.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2016
Jan Musil v. r.
předseda senátu