ECLI:CZ:US:2016:4.US.2937.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2937/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti J. B., zastoupené Mgr. Jaroslavem Kazbundou, advokátem, sídlem Bohunická 67, Brno proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 20 P 37/2012-237 ze dne 20. 1. 2016 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 14 Co 138/2016-280 ze dne 17. 6. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými bylo rozhodnuto o svěření nezletilých dětí do střídavé péče obou rodičů.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že shora uvedenými rozhodnutími byly nezletilé děti, které byly původně na základě dohody rodičů svěřeny do výchovy matky, svěřeny do střídavé péče obou rodičů s realizací po jednom týdnu.
Stěžovatelka nesouhlasí s právními závěry soudů a namítá, že soud upřednostnil zájmy otce před garantovanými právy dětí. Uvádí, že v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že není v zájmu nezletilých, aby za současných vztahů mezi otcem a nezletilými byly děti svěřeny do střídavé péče. Na nevhodnosti střídavé péče se shodli znalci, kolizní opatrovník dětí, základní škola i ošetřující lékař dětí. Soud bagatelizoval fyzické trestání dětí ze strany otce. Podle stěžovatelky je "fyzické výchovné trestání (...) ve své podstatě výsledkem absence výchovných schopností na straně útočníka, absencí jakékoliv sebekontroly a projevem jeho fyzické převahy". Pokud by situace byla převedena do absurdna, jde o totéž, jako by právní zástupce stěžovatelky byl nespokojen s výrokem soudu prvního stupně a mohl svůj názor zkusit prosadit vůči soudu a "fyzicky potrestat soudce prvního stupně vařečkou".
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky, obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí i vyžádaného spisu, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. např. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04).
Důvodem se jeví skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku (dříve v zákoně o rodině) není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek (nejedná-li se o manželské majetkové právo). Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. IV. ÚS 2468/14).
Podstatu ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatelky s právními závěry soudů. Stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení jejich závěrů způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru ohledně úpravy rodičovských práv.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Soudy dospěly k závěru, že oba rodiče jsou stejnou měrou způsobilí děti řádně vychovávat a oba mají pro děti odpovídající zázemí. Podle znaleckého posudku je relativně vhodnějším vychovatelem otec, který se jeví jako vyzrálejší osobnost pro výchovu, vykazuje více tolerantnosti vůči druhému rodiči, prokazuje relativně více empatie, naopak matka má tendenci omezovat styk otce s dětmi. Výchovný styl otce je více direktivní, matčin pak hyperprotektivní. Právě vyváženým stykem s oběma rodiči se tyto výchovné styly doplňují. Nezletilé děti mají dobrý vztah k oběma rodičům. Dcera si jednoznačně přeje být rovnoměrně s oběma rodiči, syn si přeje se stýkat s otcem v dosavadním rozsahu.
Soudy porovnávaly a zvažovaly závěry znaleckého posudku i s dalšími důkazy, zejména s doporučením psychologické poradny, která s ohledem na emoční napětí přetrvávající mezi rodiči střídavou péči nedoporučila. Podle znalců jsou však obě děti dobře schopny zvládnout střídavou výchovu, která je také v jejich zájmu. Soudy vzaly v úvahu, že výchovný hyperprotektivní styl matky není příliš vhodný, a to zejména pro syna, který se nedokáže svobodně vyjádřit, má pocit, že musí chránit maminku, je na ní příliš závislý. Podle znalců je také prostřednictvím větší stálostí výchovného prostředí vhodné eliminovat rodinnou situací umocněné osobnostní rysy syna k dominanci a sebeprosazování. Je proto žádoucí, aby ze strany matky nebyl posilován negativní vztah k otci, ale naopak, aby matka vyjádřila přání, aby se syn s otcem stýkal. Zohlednily rovněž to, že na základě předchozí dohody rodičů se realizoval styk dětí s otcem v širokém rozsahu, v podstatě odpovídající nerovnoměrné střídavé výchově, přičemž stanovení střídavé péče po týdnu zavede do režimu dětí větší řád, než mají děti v současné době.
Ústavní soud má za to, že oba soudy své závěry patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, na základě jakých důkazů dospěly ke shora nastíněným závěrům, a které předpisy aplikovaly. Oba soudy při rozhodování respektovaly zásadu nejlepšího zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a rozhodovaly v intencích rozhodnutí Ústavního soudu (např. nálezy sp. zn. I. ÚS 1506/13, I. ÚS 1554/14).
Ústavní soud zdůrazňuje, že především civilním soudům přísluší, aby s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15).
Ústavní soud považuje za vhodné apelovat na oba rodiče, aby dětem vytvořili nekonfliktní a nestresující prostředí a aby je netraumatizovali osobními konfliktními postoji. Vývoji nezletilých dětí především nijak neprospívá dlouhý spor nejbližších osob, do něhož jsou vtahovány.
Ústavní soud pro úplnost dodává, že odmítnutí ústavní stížnosti nijak nepředjímá případné další rozhodnutí civilních soudů o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností, pokud dojde k podstatné změně poměrů, a to i v tom smyslu, že ani systematická psychoterapie ohledně vzájemného vztahu otce a syna a změna postoje matky k dospívajícímu synovi nepovedou k zlepšení vztahů otce a syna.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Závěrům obou soudů, přijatým v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci, respektujícím především zájem dětí, nelze z ústavního hlediska nic vytknout.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2016
JUDr. Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu