ECLI:CZ:US:2016:4.US.2977.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2977/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti TRANSPORT Trutnov s. r. o., se sídlem V Aleji 131, Trutnov, zastoupené JUDr. Františkem Divíškem, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. července 2015 č. j. 8 As 169/2014-29, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. října 2014 č. j. 10 Af 17/2011-107, dále proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. června 2014 č. j. 8 Afs 81/2013-44 a o návrhu na konstatování neústavnosti položky č. 8 Výměru Ministerstva financí č. 1/2008 a položky č. 8 Výměru Ministerstva financí č. 1/2009, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), při současném porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy. Dále podala návrh na konstatování neústavnosti položky č. 8 Výměru Ministerstva financí 1/2008 a položky č. 8 Výměru Ministerstva financí 1/2009, a to pro jejich rozpor s ústavním pořádkem České republiky.
II.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 30. 6. 2014 č. j. 8 Afs 81/2013-44 v právní věci stěžovatelky proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství (původně proti rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 3. 2. 2011 č. j. 16/131805/2010/1735; dále jen "žalovaný") rozhodl o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2013 č. j. 10 Af 17/2011-64 tak, že tento rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění rozhodnutí poukázal na to, že posuzovaný trh s komunálním odpadem nelze označit za dokonale konkurenční; jedná se o trh, který je ohrožen účinky omezení hospodářské soutěže. Soud proto uzavřel, že cenová regulace provedená cenovými výměry Ministerstva financí č. 1/2008 a 1/2009 nebyla v části, v níž cenové výměry stanovily, že u sběru, přepravy, třídění a odstraňování komunálního odpadu se uplatňují věcně usměrňované ceny, v rozporu s §1 odst. 6 zákona o cenách.
Městský soud v Praze v dalším řízení rozsudkem ze dne 2. 10. 2014 č. j. 10 Af 17/2011-107 žalobu zamítl. Uvedl, že otázka možnosti cenové regulace v předmětné oblasti byla v podstatě jedinou/stěžejní právní otázkou, kterou se oba správní soudy zabývaly a kasační soud svoje závěry obsáhle, srozumitelně a jednoznačně zdůvodnil. Městský soud proto dovodil, že jako soud instančně nižší není za dané situace ani oprávněn se od vysloveného právního názoru odchýlit. V dalším řízení se proto zabýval pouze žalobní námitkou týkající se výkladu §16 odst. 4 písm. c) zákona o cenách ve znění účinném od 18. 11. 2009. Městský soud (stejně jako odvolací správní orgán) konstatoval, že v souzené věci vznikl nepřiměřený majetkový prospěch na straně stěžovatelky, jehož výši nelze přesně vyčíslit. Vzhledem k tomu, že nejde o výklad sankčních podmínek, ale "jen" o výklad výše hrozícího trestu, městský soud se nedomnívá, že by zde šlo o nepřípustně rozšiřující analogii a žalobu neshledal důvodnou.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 28. 7. 2015 č. j. 8 As 169/2014-29 kasační stížnost zamítl. V prvé řadě shledal, že kasační stížnost je v převážné míře polemikou s jeho argumentací v rozsudku ze dne 30. 6. 2014 č. j. 8 Afs 81/2013-44. Kasační námitky nepřekračují rámec otázek, k nimž se soud již závazně a komplexně vyjádřil v citovaném rozsudku, stěžovatelka brojila proti závěrům městského soudu, které byly důsledkem jeho vázanosti právním názorem kasačního soudu, jakož i proti jeho argumentaci. Proto je Nejvyšší správní soud považoval za nepřípustné a dále se jimi nezabýval.
Za přípustné však shledal ty (dvě) námitky, které přesahovaly rámec otázky, kterou se zabýval v citovaném zrušujícím rozsudku. Ke stěžovatelčině námitce nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu v tom, že se soud podrobně nevěnoval přípustnosti cenové regulace trhu nakládání s odpadem podobným komunálnímu odpadu, kasační soud poukázal na to, že stěžovatelka tuto námitku neformulovala v žalobě samostatně a relativně nezávisle na posouzení ostatních námitek. Konečně z žaloby, z následných podání (a ani ze správního spisu) nebylo zřejmé, jak konkrétně (by) byla stěžovatelka v důsledku cenové regulace (protiústavně) zkrácena na svých veřejných subjektivních právech. Rozhodnutí správce daně ani napadené rozhodnutí neobsahují pasáže, které by se věnovaly výlučně odpadu podobnému komunálnímu odpadu. Nejvyšší správní soud poukázal na to, že úkolem soudů ve správním soudnictví je poskytovat ochranu veřejným subjektivním právům a nikoli obecně posuzovat správnost právního názoru účastníka řízení bez konkrétní vazby na tvrzený zásah do jeho veřejných subjektivních práv; protože uvedená námitka postrádala takové tvrzení, městský soud nepochybil, pokud se jí zabýval jen dílčím způsobem. Kasační soud konečně nepřisvědčil ani námitce, že pokutu podle §16 odst. 4 písm. c) zákona o cenách ve znění od 18. 11. 2009 lze uložit pouze v případě, že byl prokázán vznik nepřiměřeného majetkového prospěchu. Zdůraznil, že zákon nestanoví, že pro uložení pokuty podle citovaného ustanovení musí být prokázán vznik nepřiměřeného majetkového prospěchu, ale podmiňuje uložení pokuty nemožností zjistit jeho přesnou výši. Nejvyšší správní soud v tomto směru přisvědčil městskému soudu, že do této kategorie lze podřadit i případy, v nichž nelze bezpečně prokázat, zda majetkový prospěch vznikl v důsledku nedostatků vedení evidence. Opačná interpretace by se rozcházela se smyslem a účelem předmětného ustanovení, které postihuje relativně přísnou sazbou pokuty ty správní delikty, u nichž nelze zjistit výši (nepřiměřeného) majetkového prospěchu.
III.
Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti v prvé řadě připomněla dosavadní průběh řízení. Následně věnovala pozornost ústavněprávní argumentaci k nepřípustnosti cenové regulace. Podle stěžovatelky jsou napadené rozsudky ústavně nekonformní, neboť samotná cenové regulace služeb souvisejících s komunálním odpadem podle položek č. 8 cenových výměrů Ministerstva financí č. 1/2008 a 1/2009 neobstojí z pohledu testu proporcionality a není ani provedena v rámci zákonného zmocnění, když nebyly splněny podmínky podle §1 odst. 6 zákona o cenách ve znění do 17. 11. 2009. Domnívá se, že "způsob, jakým zákonodárce, resp. Ministerstvo financí, cenovou regulaci v případě služeb sběru, přepravy, třídění a odstraňování komunálního odpadu učinil, je v praxi pro adresáty právních předpisů obtížně srozumitelný, obtížně aplikovatelný, nestanovující jasná pravidla, jakým způsobem věcně usměrňovanou cenu kalkulovat". Stěžovatelka je konečně přesvědčena, že v řízeních před správními soudy nebyly odstraněny závažné vady řízení, právní názory kasačního soudu (v rozsudku ze dne 30. 6. 2014 č. j. 8 Afs 81/2013-44) nemají oporu ve skutkových zjištěních a jsou naprosto nedostatečně odůvodněny, což se projevuje také v navazujících rozhodnutích městského soudu a kasačního soudu. Tyto skutečnosti se podle stěžovatelky promítají do nesprávnosti právních i skutkových závěrů správních soudů, jejich nepřezkoumatelnosti a zasahují do jejího práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka také s odkazem na právní názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 38/06 navrhla konstatování neústavnosti položky č. 8 již zrušeného Výměru Ministerstva financí č. 1/2008 a položky č. 8 již zrušeného Výměru Ministerstva financí č. 1/2009 pro jejich rozpor s ústavním pořádkem České republiky.
Dosavadní průběh řízení, jakož i obsah ústavní stížnosti netřeba dále podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovatelce i Ústavnímu soudu dostatečně známy.
IV.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i naříkaných rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v nesouhlasu stěžovatelky s právním posouzením její věci správními soudy, jež vyústilo v zamítnutí její správní žaloby.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti soudů ve věcech civilních, trestních a správních je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace podústavního práva soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejzávažnější excesy (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03).
Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Ústavní soud musí v prvé řadě - ke stěžovatelkou namítanému porušení ústavně zaručených práv a zvláště práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny - odkázat na svoji konstantní judikaturu. Podle ní by k takovému následku mohlo primárně dojít tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, popř. by soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu (denegatio iustitiae), případně by zůstal v řízení nečinný bez zákonného důvodu (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2/93). Taková situace však nenastala. Stěžovatelka požívala adekvátního postavení účastníka řízení, proti (druhému) rozhodnutí městského soudu podala kasační stížnost. Nejvyšší správní soud se s námitkami v ní uvedenými v návaznosti na své první rozhodnutí v souzené věci důsledně vypořádal.
Ústavní soud v souzené věci zjistil, že napadená rozhodnutí vycházejí z adekvátně zjištěného skutkového stavu věci, přičemž správní soudy postupovaly v mezích zákona a vlastní právní názory dostatečně a přiměřeným způsobem odůvodnily. Ústavní soud připomíná, že kolizi s principy spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (k tomu srov. např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 224/98, I. ÚS 226/98, II. ÚS 444/01, III. ÚS 455/02, I. ÚS 600/05, I. ÚS 671/06, I. ÚS 1728/07, IV. ÚS 3600/13, III. ÚS 181/14, III. ÚS 621/15). Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; správní soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.
Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Okolnost, že stěžovatelka se závěry správních soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit, resp. ani nepříznivý výsledek řízení před správními soudy sám o sobě porušení stěžovatelkou tvrzených základních práv neznamená.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Návrh na konstatování neústavnosti položky č. 8 Výměru Ministerstva financí č. 1/2008 a položky č. 8 Výměru Ministerstva financí č. 1/2009 jako návrh akcesorický sdílí právní osud ústavní stížnosti, a proto se jím Ústavní soud nezabýval.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2016
JUDr. Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu