ECLI:CZ:US:2016:4.US.2981.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2981/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti 1) Michala Bendy, 2) Milana Schimmerleho a 3) Ludvíka Vlčka, zastoupených Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 7. 2013 c. j. 26 C 49/2012-214, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2013 c. j. 18 Co 415/2013-239 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015 c. j. 30 Cdo 966/2014-255, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Řízení před obecnými soudy
Proti stěžovatelům bylo v roce 2008 zahájeno trestní stíhání jako obviněných ze spáchání trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákon“) spáchaného formou účastenství a byli vzati do vazby. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 6. 2010 sp. zn. 2 T 6/2009, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 2011 sp. zn. 2 To 6/2011 byli stěžovatelé pravomocně zproštěni obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že shora uvedený skutek spáchali. Stěžovatelé byli ve vazbě od 8. 10. 2008 do 23. 6. 2010.
V řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, se stěžovatelé domáhali žalobou proti České republice – Ministerstvu spravedlnosti náhrady škody (ušlého zisku, resp. ušlé mzdy) za dobu, kterou nezákonně strávili ve vazbě.
Soud prvého stupně však jejich nároky zamítl, neboť stěžovatelé neprokázali, že by jim v souvislosti s trestním stíháním vznikla škoda v podobě ušlého zisku, resp. ušlé mzdy, kterého by dosáhli při běžném vývoji situace, která zde byla v době vzetí do vazby. Soud prvého stupně sice uznal, že existuje odpovědnostní titul, a to nezákonné rozhodnutí o zahájení trestního stíhání a o vazbě, zároveň však dovodil, že u stěžovatele 1) škoda v podobě ušlého zisku za mzdu ze služebního poměru u Ministerstva obrany není v příčinné souvislosti se vzetím do vazby, neboť stěžovatel v době vzetí do vazby do zaměstnání nechodil z důvodu ukončení služebního poměru pro zdravotní nezpůsobilost. Pokud se později ukázalo, že ukončení služebního poměru bylo neplatné, musí se stěžovatel nejprve domáhat náhrady škody z neplatně rozvázaného služebního poměru a teprve poté by případně mohla přicházet v úvahu náhrada škody z titulu nezákonného stíhání, resp. vzetí do vazby. Co se týče příjmu stěžovatele 1) v podobě odměny jednatele s.r.o., které byl stěžovatel jediným společníkem, zde se podle soudu stěžovateli nepodařilo prokázat, že by mu byla skutečně s ohledem na obvyklý běh událostí odměna vyplácena. Ohledně stěžovatelů 2) a 3) soud taktéž nepovažoval za prokázané, že stěžovatelům vznikla škoda, neboť neuvěřil jejich skutkové verzi spočívající v plánovaném nástupu do zaměstnání.
Odvolací soud odvolání v plném rozsahu potvrdil, přičemž se plně ztotožnil s argumentací soudu prvého stupně, kterou ještě dále podrobněji rozvedl.
Dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť právní otázka formulovaná stěžovateli „zda je možné vytvářet fikci neoprávněnosti nároku s tvrzením, že ušlá mzda není prokázána v tvrzené výši a tudíž nepostupovat podle platných právních norem, které jsou součástí právního řádu“ není relevantní pro jejich případ a její zodpovězení nijak nemůže situaci dovolatelů změnit. Dovolací soud též zdůvodnil, proč judikatura zmíněná stěžovateli v dovolání na jejich případ nedopadá. Stěžovatelé navíc navzdory poučení odvolacím soudem formulovali přípustnost dovolání na základě staré právní úpravy dovolacích důvodů.
II. Argumentace stěžovatelů
Stěžovatelé tvrdí, že napadenými rozsudky bylo porušeno jejich základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), jelikož „došlo k nesouladu mezi skutkovými zjištěními a prvními závěry učiněnými před obecnými soudy a soudem dovolacím na straně jedné a základními zásadami obsaženými v Ústavě a Listině, kterými se řídí celý právní řád“.
Stěžovatelé rekapitulují skutkový stav i svá tvrzení před obecnými soudy, přičemž zásah do svých ústavně zaručených práv spatřují v nesprávném hodnocení důkazů, resp. v nesprávných právních závěrech soudů.
Stěžovatel 1) tvrdí, že byl po celou dobu trvání vazby ve služebním poměru jako voják z povolání, tudíž má nárok na náhradu ušlé mzdy i příspěvku na bydlení jako náhrady škody za nezákonné stíhání, resp. vzetí do vazby. Stejně tak tvrdí i o nároku na odměnu jednatele s.r.o.
Stěžovatelé 2) a 3) tvrdí existenci nároku na náhradu ušlé mzdy a považují za závěr soudů, že do zaměstnání ve skutečnosti nechtěli nastoupit, za mylný, ryze spekulativní a v rozporu s provedeným dokazováním.
V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel 1) opakuje, že soudy v napadených rozhodnutích dostatečně nezohlednily skutečnost, že jeho služební poměr v době vzetí do vazby trval a že soudy jeho nárok tudíž neposoudily správně. Stěžovatel 1) dále doplňuje, že dne 7. 3. 2014, a to po vydání rozhodnutí náčelníka generálního štábu Armády ČR ze dne 28. 2. 2014, kterým bylo postaveno na jisto, že služební poměr stěžovatele ke dni vzetí do vazby trval, podal opětovně žalobu na náhradu ušlé mzdy k soudu prvého stupně. Žaloba však byla soudem prvého stupně odmítnuta pro překážku věci rozhodnuté. Odvolací řízení není dosud skončeno.
III. Hodnocení Ústavního soudu
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelé namítají porušení čl. 36 odst. 1 a 36 odst. 3 Listiny. Pokud jde o právo na spravedlivý proces, resp. právo na přístup k soudu zakotvený v čl. 36 odst. 1, není ze strany stěžovatelů žádné pochybení v rovině procesního práva namítáno. Polemizují pouze ze závěry soudů v rovině hodnocení důkazů. Právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem garantované čl. 36 odst. 3 Listiny nelze chápat jako nárok na úspěch ve sporu týkajícím se náhrady škody. Přiznání nároku logicky a nutně předpokládá jeho prokázání před soudem v rámci soudního řízení. Pokud není vznik újmy v rámci řádného postupu před obecným soudem prokázán, není možno při neúspěchu ve sporu hovořit o porušení čl. 36 odst. 3 Listiny.
Ústavní soud se tedy musí zabývat tím, zda v dokazování či výkladu podústavního práva v řízení o náhradě škody nedošlo k takovým excesům, které by umožňovaly Ústavnímu soudu přehodnocovat závěry obecných soudů v rovině výkladu podústavního práva či dokonce hodnocení důkazů.
Zde Ústavní soud předesílá, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Ústavní soud pak nemůže, nejsa další opravnou instancí, přehodnocovat hodnocení důkazů, posuzovat věrohodnost té které výpovědi před soudem či korigovat závěry soudů v rovině podústavního práva. Nepřísluší mu opětovně hodnotit důkazy a přehodnocovat závěry obecných soudů, a to i kdyby se s hodnocením důkazů sám neztotožňoval, až na specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377) pak Ústavní soud shrnul zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Stěžovatelé nenamítají vadu tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 413/02 ze dne 8. 1. 2003 (N 4/29 SbNU 25)], či důkazů nezákonně získaných [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 190/01 ze dne 1. 11. 2001 (N 167/24 SbNU 237) či nález sp. zn. II. ÚS 291/2000 ze dne 11. 6. 2002 (N 69/26 SbNU 207), jejich námitky jsou tak podřaditelné pod třetí skupinu ústavně relevantních vad dokazování, a to případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) či nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165)].
Po zhodnocení argumentace stěžovatelů, jakož i obsahu všech napadených rozhodnutí Ústavní soud nemohl dospět k závěru, že by učiněná skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy či že by z odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplýval vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Ve vztahu ke stěžovateli 1) nelze z pohledu shora naznačených kritérií zpochybnit závěr soudů, že není dána příčinná souvislost mezi omezením osobní svobody stěžovatele vazbou a tvrzenou ztrátou na výdělku, neboť ukončení výplaty mzdy a příspěvku na bydlení bylo důsledkem ukončení služebního poměru ke dni 28. 2. 2007, nikoli důsledkem trestního stíhání a vzetí do vazby. Skutečnost, že později bylo shledáno, že ukončení služebního poměru bylo neplatné, nic nemění na neexistenci příčinné souvislosti mezi nezákonným jednáním státu (vzetím do vazby) a vzniklou škodou. Soud měl za prokázáno, že stěžovatel 1) fakticky služební poměr nevykonával („do zaměstnání nechodil“), a naopak začal podnikat.
Ostatně sám stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje, že na základě rozhodnutí přezkumné komise u Ústřední vojenské nemocnice Praha potvrzené v odvolacím řízení přezkumnou komisí Ministerstva obrany mělo dojít ke skončení služebního poměru ke dni 28. 2. 2007. Tedy dříve než došlo k zahájení trestního stíhání, resp. vzetí do vazby. Stejně tak stěžovatel po rekapitulaci soudních rozhodnutí ve věci přezkumu rozhodnutí komise Ministerstva obrany v ústavní stížnosti uvádí, že „trvání služebního poměru stěžovatele 1) bylo najisto postaveno rozhodnutím náčelníka Generálního štábu Armády České republiky ze dne 28. 2. 2014 sp. zn. 7/2014, č. j. 318-11/2014-2230, dle kterého bylo rozhodnuto, že služební poměr stěžovatele 1) trval až do 8. 10. 2010, tedy po celé rozhodné období trvání nezákonné vazby stěžovatele 1)“, přičemž zmíněné rozhodnutí k ústavní stížnosti přikládá. Z uvedeného je však zřejmé, že závěr soudů o neexistenci příčinné souvislosti mezi vzetím stěžovatele 1) do vazby v roce 2008 a ukončením příjmů ze služebního poměru (resp. tím vzniklou majetkovou újmou) není svévolným závěrem, který by neplynul z provedeného dokazování. Právní otázku trvání služebního poměru v době vzetí do vazby nelze zaměňovat za otázku existence příčinné souvislosti mezi vzetím do vazby a tvrzenou majetkovou újmou.
V uvedeném kontextu pak nelze napadat jako protiústavní ani závěr obecných soudů o potřebě domáhat se primárně náhrady škody z důvodu neplatného ukončení služebního poměru, které bylo dle soudů skutečnou příčinou vzniku tvrzené škody. Stěžovatel 1) byl ve vazbě v letech 2008 až 2010, jak sám ale uvádí, trvání jeho služebního poměru, který měl skončit v roce 2007, bylo postaveno na jisto rozhodnutím náčelníka Generálního štábu Armády České republiky v roce 2014. Soudy se zabývaly skutečnou příčinou vzniku škody (tj. výpadku příjmů stěžovatele), kterou však dle provedeného dokazování nebylo vzetí do vazby, nýbrž právě spory o existenci služebního poměru. Závěr o nutnosti domáhat se primárně náhrady škody z neplatného ukončení služebního poměru se tak nejeví v kontextu provedeného dokazování jako protiústavní. Soud prvého stupně odkazuje na judikaturu dovolacího soudu, podle níž nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit.
Pokud stěžovatel 1) v doplnění ústavní stížnosti tvrdí, že důvodem k zamítnutí žaloby byla její předčasnost, neboť soudy neměly dostatečně vyjasněnu právě existenci služebního poměru v době trvání vazby, přičemž opětovná žaloba již byla soudem prvého stupně odmítnuta a odvolací řízení probíhá, je nutno veškeré ústavně relevantní argumenty týkající se postupu soudů v novém řízení směřovat právě vůči novým rozhodnutím ve věci poté, co bude řízení pravomocně skončeno, resp. poté, co budou využity všechny možnosti nápravy v rámci obecné justice. V nyní projednávané věci se nemůže Ústavní soud k novému dosud neskončenému řízení před obecnými soudy jakkoli vyjadřovat.
Stejně tak závěr soudů o nevěrohodnosti nároku na vyplacení jednatelské čtvrtletní odměny 93.000 Kč pro stěžovatele 1) může z pohledu ústavního přezkumu obstát. Odvolací soud zdůraznil, že stěžovatel 1) jako jediný společník s.r.o. měl sobě jako jednateli společnosti písemně potvrdit s více než tříměsíčním předstihem (před vzetím do vazby) výši jednatelské odměny od 1. 1. 2009, neuvedl však před soudem nic o uzavření nějaké konkrétní smlouvy o významné zakázce, která by mu umožnila pobírat uvedenou jednatelskou odměnu, naopak vypověděl, že jeho s.r.o. je v rozběhu a není zisková. Vyplácení odměn mělo být realizováno na základě obchodního vztahu s konkrétní fyzickou osobou. Z výpovědi této osoby jako svědka však vyplynulo, že v době vzetí stěžovatele 1) do vazby nepracoval stěžovatel 1) na žádné jeho konkrétní zakázce, stejně tak soud nepovažoval za věrohodné listiny (smlouvy) předložené stěžovatelem, což zdůvodnil výpovědí svědkyně o jinak odlišné praxi v dané s.r.o.
Taktéž ve vztahu ke stěžovatelům 2) a 3) neshledává Ústavní soud závěry soudů jako ústavně vadné. Soudy neuvěřily tvrzením stěžovatelů ohledně údajného plánovaného nástupu do zaměstnání a považovaly předložené pracovní smlouvy za účelové, tento svůj závěr jasně zdůvodnily odkazem na výpovědi samotných stěžovatelů 2) a 3) učiněných před vzetím do vazby. Soudy považovaly za podstatné, že při výslechu, který vyústil v rozhodnutí o vzetí do vazby, stěžovatelé neuvedli, že mají již sjednán pracovní poměr, a to za situace, kdy předmětem trestního stíhání byla majetková trestná činnost a kdy bylo důležité, aby stěžovatelé prokázali, jak si získávají prostředky na obživu. Nelze nic vytknout závěru odvolacího soudu, že pokud trestní soud v řízení o návrhu na vzetí do vazby zkoumal možnosti jejich stíhání na svobodě, neměli stěžovatelé žádný rozumný důvod k zamlčení sjednaného pracovního poměru, do něhož měli ve velmi krátké době (během týdne) nastoupit.
V tomto ohledu pak neobstojí ani námitka stěžovatelů formulovaná v ústavní stížnosti, že „byli ve značně stresové situaci, bylo jim kladeno za vinu obvinění, kterého se nedopustili, nechápali, jak je to možné, neměli tudíž důvěru v práci Policie ČR, státní zástupkyni a bohužel ani v soudnictví, které umožňovalo, že byli vzati do vazby, resp. ve vazbě zůstávali“. V kontextu uvedené námitky je nutno připomenout závěry plynoucí z rozhodnutí prvostupňového i odvolacího soudu, že zatímco se stěžovatelé nijak nezmínili o později tvrzených sjednaných pracovních poměrech, přesto uváděli skutečnosti odlišné, z nichž vyplývalo, že nemají téměř žádné příjmy. Stěžovatel 3) na otázku, jak by si opatřoval peníze, pokud by nebyl vzat do vazby, uvedl, že by si je i nadále opatřoval prodejem nasbíraných starožitností a jiných věcí. Neuvedl však nic o tom, že již má sjednaný pracovní poměr, do něhož měl během týdne nastoupit. Stěžovatel 2) tvrdil, že k živobytí postačují příležitostné příjmy z oprav motocyklů. Podle Ústavního soudu není tudíž zřejmé, proč by měla uvedená stresová situace vést k takto selektivně sdělovaným informacím, když o skutečnostech týkajících se své současné či budoucí obživy jinak stěžovatelé hovořili. Pokud soud skutkové verzi stěžovatelů neuvěřil, nelze považovat jeho závěr za případ, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé či případ, kdy jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy.
Z napadených rozhodnutí je tudíž zcela zřejmé, jakými úvahami se soudy řídily, proč neuvěřily skutkové verzi stěžovatelů a proč tudíž neshledaly jako relevantní jejich nárok na náhradu tvrzené škody. V napadených rozhodnutích soudu prvého stupně i soudu odvolacího tak nelze shledat jakýkoli interpretační exces, který by umožnil Ústavnímu soudu jejich závěry přehodnocovat.
Proti samotnému rozhodnutí dovolacího soudu nevznášejí stěžovatelé žádné konkrétní ústavní námitky. Pokud jde o obecnou námitku porušení práva na spravedlivý proces, je nutno konstatovat, že dovolací soud se dostatečně vypořádal s argumentem tvrzeného nerespektování judikatury dovolacího soudu ze strany nižších soudů, když správně uvedl, že stěžovateli zmíněná rozhodnutí se týkají paušální náhrady za ušlý zisk, která se přiznává poškozeným v případě, že škoda skutečně vznikla, ale výše této škody by se zjišťovala nepřiměřeně složitě a nákladně. V případě stěžovatelů však soudy prvého i druhého stupně vůbec nedospěly k závěru, že by škoda v podobě ušlého zisku v souvislosti s jejich vzetím do vazby vznikla. V návaznosti na to též dovolací soud dostatečně zdůvodnil, proč otázka formulovaná stěžovateli není relevantní pro dovolací přezkum.
V tomto ohledu pak tudíž není ani relevantní argumentace stěžovatelů judikaturou dovolacího soudu uvedená v ústavní stížnosti. Ze stěžovateli citovaného rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 30 Cdo 248/2013 ze dne 23. 4. 2013 vyplývá, že ke ztrátě na výdělku za dobu vazby může výjimečně dojít i tehdy, pokud poškozený sice v době vazby nepracoval, ale měl do zaměstnání prokazatelně nastoupit. V posuzovaném sporu však soudy nedošly k závěru, že stěžovatelé 2) a 3) měli do zaměstnání prokazatelně nastoupit, neboť na základě jiných důkazů shledaly předložené pracovní smlouvy jako účelové, tj. „prokazatelnost“ nástupu do zaměstnání zde nebyla dána. V tomto ohledu je nepřípadný též odkaz na určení výše tzv. fiktivního příjmu v případě prokazatelně vzniklé škody, pokud soudy dospěly k závěru, že škoda stěžovatelům nevznikla. Tento závěr taktéž nelze považovat za ústavně problematický, naopak koresponduje nejen s judikaturou dovolacího soudu, ale též s rozhodovací praxí Ústavního soudu [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2552/11 ze dne 18. 10. 2011 či nález sp. zn. II. ÚS 596/02 ze dne 5. 5. 2004 (N 64/33 SbNU 141)].
Ústavní soud tak po zhodnocení argumentů stěžovatelů i obsahu napadených rozhodnutí nemohl tvrzení stěžovatelů o porušení jejich ústavně zaručených práv přisvědčit.
S ohledem na výše uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2016
Jan Musil v. r.
předseda senátu