ECLI:CZ:US:2016:4.US.30.16.1
sp. zn. IV. ÚS 30/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti a) M. L., t. č. ve výkonu trestu ve věznici Světlá nad Sázavou a b) J. L., t. č. ve výkonu trestu ve Vazební věznici Praha - Pankrác, obě zastoupeny JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem BROŽ BROŽ VALA advokátní kancelář s.r.o., se sídlem Brno, 616 00, Marie Steyskalové 767/62, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015 č. j. 8 Tdo 1039/2015-62, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 9 To 2/2015 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2014 č. j. 73 T 6/2013-2559, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Řízení před obecnými soudy
Stěžovatelky byly v řízení před obecnými soudy odsouzeny za skutek spočívající dle skutkové věty napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze v tom, že po předchozí vzájemné dohodě, v úmyslu získat majetkový prospěch postupovaly tak, že stěžovatelka a) jako advokátka poškozené K. L. vyhotovila kupní smlouvu o převodu vlastnictví v rozhodnutí specifikovaných nemovitostí, resp. podílu na nich, uzavřenou mezi poškozenou K. L. jako prodávající a stěžovatelkou b) za cenu ve výši 240 000 Kč, ačkoliv hodnota převáděných nemovitostí činila ke dni podpisu smlouvy cca 17 milionů Kč. Následně stěžovatelka a) ke smlouvě připojila poslední stranu, kterou již v dřívější přesně nezjištěné době, dala k podpisu poškozené K. L. a stěžovatelce b), které bylo známo, že poškozená nemá v úmyslu, a už vůbec ne za kupní cenu ve výši 240 000 Kč, předmětnou nemovitost na ni převést, neboť s poškozenou o prodeji nemovitosti nejednala, ani se s ní nestýkala, zatímco poškozená neměla o probíhajícím jednání stěžovatelek ponětí, svůj majetek jim prodat nechtěla a o uzavření kupní smlouvy s nimi nejednala. Stěžovatelka a) poslední stranu kupní smlouvy opatřila datem 16. 8. 2006, a do formuláře plné moci, kterou již v dřívější přesně nezjištěné době dala k podpisu poškozené K. L., vepsala text, že ji poškozená K. L. zplnomocňuje k zastupování při řízení o povolení vkladu vlastnického práva k předmětné nemovitosti do katastru nemovitostí, a i plnou moc stěžovatelka a) opatřila datem 16. 8. 2006. Tímto způsobem bez vědomí poškozené obě stěžovatelky zneužily její podpisy, které poškozená poskytla bez jakékoli souvislosti s převodem nemovitosti plánovaným stěžovatelkami, takto padělanou kupní smlouvu a padělanou plnou moc následně stěžovatelky předložily katastrálnímu úřadu, který mylně považoval kupní smlouvu za pravou, a v důsledku tohoto omylu povolil dne 27. 10. 2006 vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí ve prospěch stěžovatelky b), která tímto způsobem nabyla vlastnické právo k předmětným nemovitostem v hodnotě cca 17 milionů Kč, a uvedeným společným jednáním stěžovatelky způsobily poškozené zemřelé K. L., a následně v rozhodnutí specifikovaným dědičkám ze závěti škodu v celkové výši cca 17 milionů Kč.
Městský soud v Praze nejprve rozsudkem ze dne 18. 11. 2013, sp. zn. 73 T 6/2013 obě stěžovatelky zprostil obžaloby podle §226 písm. b) trestního řádu. Tento rozsudek však byl z podnětu odvolání státního zástupce usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 9 To 14/2014, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byla posléze stěžovatelka a) uznána vinnou zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. b), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku a stěžovatelka b) uznána vinnou zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, obě ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací ústavní stížností napadeným usnesením odvolání obou stěžovatelek proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně zamítl jako nedůvodné.
Dovolací soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání obou stěžovatelek odmítl.
II. Argumentace stěžovatelek
Stěžovatelky tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení článku 1 odst. 1 Ústavy, článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listiny"), článku 40 odst. 2 Listiny (presumpce neviny), článek 8 odst. 2 Listiny (osobní svoboda) a článku 37 odst. 3 Listiny (rovnost účastníků řízení).
Stěžovatelky namítají nepřípustné hodnocení důkazů ze strany odvolacího soudu, a tím odnětí procesního stupně v řízení. Skutková zjištění jsou doménou činnosti nalézacího soudu a odvolací soud nesmí nalézací soud zavazovat k tomu, jak hodnotit jím prováděné důkazy. Soud prvého stupně po zrušovacím rozhodnutí odvolacím soudem formálně zopakoval dosud provedené důkazy, navíc provedl důkaz výslechem Otty Lehnera, který dle tvrzení stěžovatelek pro věc samu nepřinesl nic zásadního či nového, načež dospěl k zcela opačným závěrům než v případě svého prvého rozhodnutí. Zdánlivě teoretická instruktáž Vrchního soudu v Praze stran možných alternativ skutku byla dle stěžovatelek v podstatě závazkem pro soud prvého stupně jak hodnotit jím provedené důkazy.
Další námitkou je porušení zásady in dubio pro reo plynoucí z presumpce neviny. Podle stěžovatelek jsou závěry o vině postaveny na výběru z pravděpodobnostních verzí, přičemž přesvědčivě nebyla vyloučena možnost závěru jiného, tedy pravděpodobnostní verze pro stěžovatelky příznivější, skutkové zjištění je výhradně založeno na nepřímých důkazech. Stěžovatelky vytýkají obecným soudům, že objektivní hodnocení v intencích zásady §2 odst. 6 trestního řádu se zvrhlo do apologetiky vyšetřovací verze. Stěžovatelky pak rozvádějí svou verzi hodnocení důkazů ve vztahu k jednání obou stěžovatelek a mají za to, že pouhé podezření samo o sobě vytvořilo zákonný podklad pro odsuzující výrok. Ve vztahu ke stěžovatelce b) je pak zpochybňováno dostatečné prokázání zavinění.
Dále pak stěžovatelky namítají nepřesvědčivost soudního rozhodnutí a nerespektování významu osobní svobody, když došlo k uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody na základě vyšetřovací verze nepřesvědčivým způsobem recipované soudem, a to na podkladě nepřímých důkazů.
III. Hodnocení Ústavního soudu
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstantně ve své rozhodovací praxi uvádí, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle čl. 90 Ústavy jen trestní soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle ustanovení §2 odst. 5 a 6 a §125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotit důkazy a přehodnocovat závěry obecných soudů, až na specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci.
V nálezu sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377) Ústavní soud shrnul zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. První skupinou případů jsou tzv. opomenuté důkazy [např. nález sp. zn. I. ÚS 413/02 ze dne 8. 1. 2003 (N 4/29 SbNU 25)], další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz (resp. informace v něm obsažená) není získán, co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazovaní, procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [např. nález sp. zn. III. ÚS 190/01 ze dne 1. 11. 2001 (N 167/24 SbNU 237) či nález sp. zn. II. ÚS 291/2000 ze dne 11. 6. 2002 (N 69/26 SbNU 207)], třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) či nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165)].
Ústavní soud předesílá, že se ústavní stížností stěžovatelky b) směřující proti stejným rozhodnutím s obdobnou argumentací jako v nyní posuzované ústavní stížnosti již zabýval (srov. odmítavé usnesení sp. zn. IV. ÚS 231/16 ze dne 25. 2. 2016). Vzhledem k tomu, že zmíněná později napadlá ústavní stížnost stěžovatelky b) nebyla odmítnuta jako nepřípustná z důvodu překážky věci zahájené dle §35 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), jakož i s ohledem na to, že překážku věci rozhodnuté (res iudicata) tvoří pouze nálezy Ústavního soudu, nikoli usnesení (srov. §35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neodmítl nyní Ústavní soud stížnost v části týkající stěžovatelky b) jako nepřípustnou. Na závěry usnesení IV. ÚS 231/16 ze dne 25. 2. 2016 však Ústavní soud plně odkazuje a opět zdůrazňuje následující.
Z napadených rozhodnutí vyplývá, že se argumentací stěžovatelek předestřené v ústavní stížnosti obecné soudy zabývaly dostatečně a detailně, přičemž zdůvodnění jejich rozhodnutí je přesvědčivé, podrobné a bez jakýchkoli nejasností.
Pokud jde o námitku spočívající v tvrzení o nepřípustném zásahu do volného hodnocení důkazů ze strany odvolacího soudu, vypořádal se s touto námitkou přesvědčivě a podrobně již dovolací soud (s. 12 an. napadeného rozhodnutí dovolacího soudu), přičemž jeho závěrům nelze nic vytknout. Navíc byly uvedené výhrady též předmětem neúspěšné námitky podjatosti vůči členům senátu odvolacího soudu, kterou se Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 24. 3. 2015 sp. zn. 11 Tvo 6/2015.
Je tedy nutno opět v souladu s usnesením sp. zn. IV. ÚS 231/16 zopakovat, že důvodem zrušení rozsudku soudu prvého stupně byla výtka, že soud nepostupoval v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a že v důsledku toho dospěl k nepřesvědčivým skutkovým závěrům, přičemž odvolací soud poukázal na konkrétní nesrovnalosti a nelogičnosti v hodnocení důkazů provedeném soudem prvního stupně, a proto tomuto soudu přikázal doplnit dokazování a provedené důkazy náležitě zhodnotit, avšak nikterak nenutil soud prvního stupně k tomu, aby důkazy hodnotil určitým konkrétním způsobem, ani mu nevnucoval žádné vlastní skutkové závěry. Důkazy byly soudem prvého stupně provedeny opětovně, doplněny a byly zhodnoceny (na základě výtek odvolacího soudu) dle požadavků trestního řádu, přičemž v rozhodnutí je velmi podrobně vyloženo, proč z důkazů byly dovozeny právní závěry svědčící o vině obou stěžovatelek. Nelze dovodit, že by nalézací soud při jinak nezměněné důkazní situaci rozhodl zcela opačně než v prvním případě.
Z hlediska práva na spravedlivý proces v kontextu tvrzeného odnětí procesního stupně v řízení je navíc nutno připomenout, že odvolací soud k žádosti stěžovatelky a) ve veřejném zasedání dále doplnil dokazování o listinné důkazy, které předložila na podporu svých tvrzení.
K otázce nerespektování zásady in dubio pro reo, resp. presumpce neviny, je nutno uvést, že Městský soud v Praze sice konstatoval, jak v ústavní stížnosti zdůrazňují stěžovatelky, že posuzovaný případ je svým způsobem hraniční a že ve svém dřívějším rozhodnutí shledal jisté pochybnosti, které ho vedly ke zproštění obžalovaných obžaloby. Zároveň však dodal, že s každým dalším provedeným důkazem se ukazovalo, že příběh předkládaný stěžovatelkami je velice nepravděpodobný a také neudržitelný. Po opětovném dokazování, resp. doplnění dokazování je dle Městského soudu v Praze sice odsuzující rozsudek postaven na nepřímých důkazech, ty však na sebe logicky navazují a tvoří natolik ucelený a ničím nenarušený řetězec důkazů, že na jejich základě nelze učinit jiný závěr než ten, že veškeré majetkové dispozice se nedály z vůle poškozené, ale byly připravené a podrobně naplánované stěžovatelkami. Ústavní soud nemůže po přezkoumání napadeného rozhodnutí soudu prvého stupně tento závěr jakkoli zpochybnit, resp. v mezích omezené možnosti věcného přezkumu tvrdit, že by z napadeného rozhodnutí plynul nesoulad mezi prováděnými důkazy a zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, natožpak nesoulad extrémní.
Je nutno taktéž připomenout, že extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1196/13 ze dne 22. 4. 2013]. Za případ extrémního nesouladu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 trestního řádu ústí do skutkových (a potažmo) právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obžalovaných, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Při konfrontaci argumentů stěžovatelek uvedených v ústavní stížnosti s napadenými rozhodnutími nelze nijak zpochybnit závěry napadených rozhodnutí.
Ústavní soud pak opět připomíná (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 231/16), že v posuzované trestní věci postupovaly soudy, pokud jde o provádění důkazů, vyhodnocení výsledků dokazování a zejména odůvodnění skutkových závěrů, velmi precizně. Je třeba především konstatovat, že nalézací soud opřel své skutkové závěry o dokazování poměrně rozsáhlé, a to zejména o výpovědi řady svědků a rovněž o výsledky důkladného znaleckého dokazování. Ústavní soud odkazuje zejména na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu (s. 20-26), kde jsou úvahy soudů přehledně shrnuty a analyzovány.
Stejně tak se Ústavní soud ve zmíněném usnesení sp. zn. IV. ÚS 231/16 podrobně zabýval namítaným nedostatečným prokázáním zavinění stěžovatelky b). Opět lze zopakovat, že již nalézací soud v napadeném rozsudku na několika místech vysvětlil, že jednání stěžovatelek bylo záměrné, plánovité a promyšlené. Bylo prokázáno, že se stěžovatelka b) s poškozenou nestýkala, přesto podepsala smlouvu připravenou stěžovatelkou a), na jejímž základě měla stěžovatelka b) získat nemovitost v hodnotě přesahující 17 mil. Kč za kupní cenu pouhých 240 000 Kč. Závěr trestních soudů o úmyslném zavinění stěžovatelky b) se proto jeví jako zcela logický.
Lze shrnout, že soudy se v posuzovaném případě nedopustily ve svých skutkových a právních závěrech žádného výkladového excesu, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a vypořádaly se též s námitkami vznesenými obhajobou. Taktéž nebylo stěžovatelkám upřeno právo na druhou instanci.
Ústavní soud tak nemůže přisvědčit tvrzení stěžovatelek o porušení práva na spravedlivý proces, porušení presumpce neviny, porušení rovnosti stran či z toho plynoucí porušení práva na osobní svobodu.
S ohledem na výše uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2016
Jan Musil v. r.
předseda senátu