ECLI:CZ:US:2016:4.US.3109.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3109/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Pavla Koloděje, zastoupeného Mgr. Zuzanou Candigliotou, advokátkou se sídlem v Brně, Burešova 615/6, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2015, č. j. 12 Co 221/2015-43, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 24. 4. 2015, č. j. 19 C 68/2015-31, zastavil pro zpětvzetí návrhu řízení o žalobě Státního pozemkového úřadu proti stěžovateli, o zaplacení 3 268 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení za užívání pozemku bez právního důvodu; výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 9. 2015, č. j. 12 Co 221/2015-43, usnesení obvodního soudu ve výroku II. potvrdil a současně rozhodl, že stěžovatel je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení. V odůvodnění vyšel z toho, že stěžovatel nedoložil existenci a užívání datové schránky, nereagoval na tvrzenou okolnost, že výzvu k úhradě fakticky obdržel ještě před podáním žaloby, byť obyčejnou zásilkou, a nikoli prostřednictvím datové schránky.
Proti usnesení městského soudu se stěžovatel brání ústavní stížností ze dne 20. 10. 2015, ve které navrhuje, aby Ústavní soud rozhodnutí zrušil. Namítá zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a do vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který spatřuje v tom, že mu obecné soudy nepřiznaly náklady řízení za situace, kdy mu žalobce výzvu k zaplacení dlužné částky doručoval nikoli do datové schránky, nýbrž na adresu trvalého pobytu, kde se v té době nezdržoval. O existenci dluhu se tak dozvěděl teprve ze žaloby, přičemž obratem poté dluh zaplatil.
Městský soud v Praze ve vyjádření ze dne 14. 12. 2015 navrhuje, aby byla ústavní stížnost zamítnuta, popř. odmítnuta. Uvádí, že v usnesení vycházel nikoli z otázky pořadí a způsobu doručování, nýbrž z toho, že stěžovatel neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Státní pozemkový úřad, namísto kterého v řízení jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve vyjádření ze dne 1. 3. 2016 navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, popř. zamítl. Oponuje tvrzení stěžovatele, že se o nároku žalobce dozvěděl poprvé až ze žaloby; zdůrazňuje, že výzva k úhradě za užívání mu byla zaslána dne 15. 12. 2014, přičemž přijetí této zásilky stěžovatel potvrdil ve vyjádření k záměru nalézacího soudu nepřiznat mu náhradu nákladů řízení ze dne 16. 3. 2015.
Stěžovatel nevyužil práva podat k vyjádřením repliku, ač k tomu byl Ústavním soudem opakovaně vyzván.
K posouzení věci Ústavní soud vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 6 vedený pod sp. zn. 19 C 68/2015 a nejprve přezkoumal náležitosti ústavní stížnosti - konstatuje, že byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatel je v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupen advokátem. Rovněž není nepřípustná podle §75 odst. 1 téhož zákona.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení Ústavní soud postupuje zdrženlivě a do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje výjimečně v případech, kdy je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319), všechna zde uváděná rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Věci tohoto druhu zpravidla vůbec nemohou dosáhnout ústavněprávní roviny, ledaže by se jednalo o mimořádně závažné pochybení s významnými dopady na osobu stěžovatele, resp. do jeho majetkových poměrů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 3519/13, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 1848/13, nebo ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2525/10).
Takové okolnosti Ústavní soud v projednávané věci neshledal; obecné soudy nezasáhly do ústavně zaručených práv stěžovatele, pokud nevyhověly jeho návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení. K tomuto závěru Ústavní soud dospěl na pozadí své ustálené rozhodovací praxe týkající se přezkumu rozhodování o nákladech řízení a okolnosti, že předmětem řízení je bagatelní částka. Stěžovatel ostatně náklady řízení v ústavní stížnosti ani nevyčíslil; toliko ze spisové dokumentace se podává, že v řízení před soudem prvního stupně uplatňoval částku 2600 Kč bez DPH.
Jádro argumentace stěžovatel věnuje obecné argumentaci týkající se pravidel pořadí a způsobu doručování, přičemž i sám žalobce v přípise adresovaném stěžovateli ze dne 30. 3. 2015 uznal, že pochybil, jestliže výzvu k úhradě za užívání stěžovateli nedoručoval do datové schránky, nýbrž na adresu trvalého pobytu. Takové pochybení ovšem samo o sobě nepostačuje ke konstatování zásahu do ústavně zaručených práv - určující je posouzení otázky, zda byla výzva k úhradě stěžovateli fakticky doručena ještě před podáním žaloby ze dne 16. 2. 2015, a zda tedy mohl podání žaloby předejít. To sice stěžovatel v ústavní stížnosti popírá, žádným způsobem ovšem nereaguje na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a na vyjádření žalobce k ústavní stížnosti, která obě vycházejí z toho, že mu výzva k úhradě za užívání byla zaslána dne 15. 12. 2014 - byť nikoli do datové schránky, nýbrž obyčejnou zásilkou - přičemž její faktické doručení potvrdil sám stěžovatel v rámci podání ze dne 16. 3. 2015. Na závěr, že mu výzva byla ve skutečnosti doručena, stěžovatel nereagoval ani v ústavní stížnosti, ani k opakovaným výzvám Ústavního soudu k podání repliky k vyjádřením dalších (vedlejších) účastníků.
Lze tak vycházet z toho, že stěžovateli byla výzva k úhradě za užívání pozemku fakticky doručena ještě před podáním žaloby, stěžovatel měl tak možnost svůj dluh zaplatit, a tím předejít podání žaloby a vzniku s tím spojených nákladů. Ve vztahu ke stěžovateli se tak uplatní tzv. materiální princip při doručování - bez ohledu na skutečnost, že mu byla písemnost doručována chybně, měl reálnou možnost seznámit se s jejím obsahem a adekvátně na ni reagovat.
Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu