ECLI:CZ:US:2016:4.US.3142.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3142/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti P. B., zastoupeného JUDr. Jiřím Šídlem, advokátem se sídlem ul. Malá 967, Horoměřice, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2016 č. j. 32 Co 212/2016-944 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 15. 3. 2016 č. j. 30 Nc 7/2013-910, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým byl v řízení o nahrazení souhlasu otce s vycestováním nezletilé dcery potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 15. 3. 2016 č. j. 30 Nc 7/2013-910, jímž byl matce nezletilé udělen souhlas s vycestováním nezletilé dcery do Švýcarska, které je místem její výchovy a školní docházky.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 17. 6. 2015 č. j. 30 Nc 7/2013-613 ve spojení s opravným usnesením ze dne 13. 7. 2015 č. j. 30 Nc 7/2013-677 a ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2015 č. j. 32 Co 336/2015-824 byla nezletilá svěřena do péče matky, otci byla stanovena povinnost přispívat na výživu, byl upraven styk otce s nezletilou a byl zrušen zákaz vycestování s nezletilou mimo území České republiky uložený matce. V otázce týkající se udělení souhlasu za otce byl rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 17. 6. 2015 ve výroku VI zrušen a vrácen soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ústavní stížnost směřující proti těmto rozhodnutím byla usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 942/16 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Okresní i krajský soud v navazujícím řízení dospěly k závěru, že jsou dány podmínky pro nahrazení souhlasu otce s vycestováním nezletilé do zahraničí. Matka s nezletilou, svým manželem a polorodým bratrem nezletilé, žije ve Švýcarsku. Nezletilá opakovaně v průběhu řízení vyslovila přání ve Švýcarsku nadále zůstat. Navštěvuje tam školu, se školní výukou ve Švýcarsku nemá žádný problém, školou je hodnocena kladně, a to jak po stránce výuky, tak i pokud jde o její chování a začlenění do kolektivu spolužáků. S otcem je v kontaktu tak, jak bylo soudem v rámci úpravy styku rozhodnuto, matka nezletilou ke styku s otcem do České republiky dopravuje a po skončení styku odváží do Švýcarska. Kolizní opatrovník nahrazení souhlasu doporučil.
Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí. Namítá, že soudy nepřihlédly k tomu, že se nezletilá dcera dostala do Švýcarska v podstatě únosem, za situace, kdy matka byla podle rozsudků švýcarských soudů povinna nezletilou vrátit zpět do České republiky, přičemž soud rozhodoval v době, kdy již nezletilá nebyla na území České republiky, ale ve Švýcarsku. Pokud by tedy měl být dán souhlas s vycestováním, musela by se nezletilá vrátit a opětovně vycestovat, či by měl soud dát souhlas s pobytem. Otec dále spatřuje pochybení soudu v tom, že nezletilá byla svěřena do péče matky od data únosu, což je v zásadním rozporu se stanoviskem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2471/10. Matka se nemůže domáhat ochrany soudu, v případě, že se zdržuje mimo území České republiky či unesla dítě.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud konstatuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04).
Důvodem se jeví skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku (dříve v zákoně o rodině) není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek (nejedná-li se o manželské majetkové právo a dále, pokud se jedná o řízení věcech rodiněprávních o výjimky dané ust. 30 zák. č. 292/20013 Sb., o zvláštních řízeních soudních). Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 2468/14).
Podstatu ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatele s právními závěry soudů. Stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení jejich závěrů způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, jež by vedl k pro něj příznivějšímu výsledku sporu.
Ústavní soud neshledal nynější rozhodnutí učiněná v intencích odůvodnění předchozího rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2015 č. j.
32 Co 336/2015-824 jako ústavně rozporná. Nalézací i odvolací soud svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, na základě jakých důkazů dospěly ke svým závěrům, a které předpisy aplikovaly. Krajský soud se vyjádřil i k otázce časové návaznosti rozhodnutí na vycestování nezletilé. Uvedl, že soud prvního stupně nepochybil, když udělil matce souhlas za otce k vycestování nezletilé do Švýcarska, které je místem výchovy a školní docházky i přesto, že nezletilá již fakticky ve Švýcarsku přebývá. Matka tam s nezletilou vycestovala na základě předběžné vykonatelnosti předchozího rozhodnutí soudu. Toto rozhodnutí (rozsudek ze dne 17. 6. 2015 č. j. 30 Nc 7/2013-613) však bylo odvolacím soudem zrušeno a udělením souhlasu s vycestováním tak bylo předchozí vycestování (poté, co povolení k tomu pozbylo účinnosti), a tudíž i pobyt nezletilé ve Švýcarsku legalizován. Bez takového rozhodnutí totiž nelze vyloučit, že by se otec opětovně mohl u příslušného švýcarského soudu domáhat navrácení nezletilé do České republiky. Soudem udělený souhlas se navíc týká i místa výchovy nezletilé a její školní docházky, nelze proto souhlasit s námitkou otce, že je rozhodováno o něčem, co již bylo splněno (o čem již není třeba rozhodnout).
Jak bylo předesláno, Ústavnímu soudu nepřísluší meritorní závěry soudů přezkoumávat či dokonce přehodnocovat. S ohledem na nastíněný procesní stav věci Ústavní soud nemá z ústavního hlediska ani výhrady vůči časové návaznosti soudních rozhodnutí na předchozí vycestování nezletilé do zahraničí.
Ústavní soud dodává, že předmětem nynějšího řízení nebyla otázka svěření nezletilé do péče rodičů, která již byla řešena v předchozích rozhodnutích soudů (neúspěšně napadených ústavní stížností), kde byla upravena i problematika pobytu nezletilé, svěřené do péče matky, v zahraničí a rozsáhlý styk nezletilé s otcem.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Napadená rozhodnutí, přijatá v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci, nejsou v kolizi se zájmy nezletilé a z ústavního hlediska jim, podle přesvědčení Ústavního soudu, není co vytknout.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2016
JUDr. Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu