ECLI:CZ:US:2016:4.US.3178.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3178/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z predsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudcu Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti J. B., zastoupeného JUDr. Prokopem Benešem, advokátem se sídlem v Praze 4, Antala Staška 38, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. listopadu 2013, sp zn. 1 T 25/2011, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. zárí 2014, sp. zn. 61 To 176/2014 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. cervence 2015, sp. zn. 3 Tdo 614/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena jeho ústavně zaručená práva na osobní svobodu, soudní ochranu a právo být stíhán a odsouzen způsobem, který stanoví zákon.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. ledna 2012, č. j. 1 T 25/2011-373, byl stěžovatel i jeho společník zproštěni obžaloby, neboť skutek, jehož se měli dopustit, není trestným činem. K odvolání státního zástupce Městský soud v Praze ze dne 3. října 2012, č. j. 61 To 345/2012-409, byl rozsudek nalézacího soudu zrušen a věc byla vrácena k novému rozhodnutí. V záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 byl stěžovatel spolu s dalším obžalovaným shledán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odstavců 1 a 3 písmeno b) trestního zákona ve spolupachatelství a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let podmíněně odloženému na zkušební dobu v trvání tří let; dále byla oběma uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené škodu ve výši 970 426 Kč a se zbytkem byla poškozená odkázána na řízení občanskoprávní. Citovaným rozsudkem odvolacího soudu byl zrušen výrok o trestu a při nezměněném výroku o vině byli oba obžalovaní odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání dvou let podmíněně odloženému na zkušební dobu v trvání jednoho roku; jinak zůstal rozsudek nezměněn. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu byla odvolání obou odsouzených odmítnuta.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zrekapituloval napadená rozhodnutí, namítl jejich nelogičnost a porušení svých práv. Uvedl, že Nejvyšší soud neakceptoval jeho názor, že měla být použita nová právní úprava účinná od 1. ledna 2010 stanovící výslovně zásadu ultima ratio, která byla porušena tím, že k trestnímu řízení a odsouzení, respektive k přiznání náhrady škody, došlo i přesto, že civilní žaloba poškozené na náhradu byla již dříve zamítnuta. Stěžovatel Nejvyššímu soudu dále vytýká, že nerespektoval ani svoji vlastní judikaturu (sp. zn. 7 Tdo 468/2010) s tím, že námitku opomenutí důkazu grafologickým zkoumáním odmítl odkazem na oprávnění soudu rozhodnout, které důkazy provede a které nikoliv. K této problematice stěžovatel odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01, sp. zn. II. ÚS 122/96, sp. zn. III. ÚS 1464/13 či III. ÚS 1104/08, a má za to, že tím bylo porušeno jeho právo na obhajobu. Soudům dále vytýká nepředvídatelnost rozhodování a opět nerespektování judikatury Nejvyššího soudu, který toto pochybení nenapravil (odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 566/05 a sp. zn. III. ÚS 1275/10). Soudy se měly rovněž odchýlit od zjištěného skutkového stavu, avšak ani toto pochybení Nejvyšší soud neshledal jako závažné; stěžovatel rovněž poukázal na neobezřetnost poškozené. Vzhledem k uvedeným okolnostem navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 1 T 25/2011, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů:
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní principy.
Jak se ze spisu podává, společnost stěžovatele byla leasingovým nájemcem vozidel, která měl peněžní ústav získat z majetku společnosti spoluodsouzeného, jež však vlastníkem nebyla; opakovaně se dopustili jednání, které soudy posoudily jako trestný čin podvodu.
Námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti se objevují již od samotného zahájení řízení před soudem prvního stupně i v opravných prostředcích. Soudy se jimi zabývaly, ale dospěly k závěru, který je odlišný od interpretace stěžovatele. Takovouto odlišnost a nespokojenost stěžovatele se závěry soudů však není možno považovat za zásah do jeho zaručených práv. Soudy se důkladně a opakovaně vyjádřily jak k tvrzení opomenutého důkazu a hodnocení důkazů, tak k aplikované právní úpravě i zásadě ultima ratio či vztahu k předchozímu civilnímu řízení nebo obezřetnosti poškozené.
Podle čl. 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestního řádu, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem jeho nezávislosti. Pokud přitom respektuje podmínky stanovené v §125 trestního řádu a uvede, které důkazy a jak hodnotil, o co svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami ke svým závěrům dospěl, není v pravomoci Ústavního soudu hodnocení přezkoumávat, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil. Stěžovatel neuvedl než dříve uplatněné námitky, s nimiž se obecné soudy vypořádaly, a které by svědčily o tom, že postupem soudů došlo k zásahu do jeho základních práv. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Za důležité považuje IV. senát fakt, že Ústavnímu soudu byla předložena i ústavní stížnost společníka stěžovatele, která, vedena pod sp. zn. I. ÚS 3225/15, byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta usnesením ze dne 17. března 2015 – na odůvodnění tohoto usnesení je proto možno též odkázat.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu