ECLI:CZ:US:2016:4.US.3271.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3271/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Mgr. Zdeňky Soběhrdové Tejbalové, jako jednatelky obchodní společnosti ATANAI PLUS, s.r.o., se sídlem Praha, Plaská 622/3, zastoupené JUDr. Barborou Keindl Flakovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Anny Letenské 34/7, proti příkazům k domovní prohlídce a příkazům k prohlídce jiných prostor a pozemků vydaným soudcem Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 21. 9. 2015 pod sp. zn. 37 Nt 5065/2015, 37 Nt 5066/2015, 37 Nt 5067/2015, 37 Nt 5068/2015, 37 Nt 5069/2015, dne 22. 9. 2015 pod sp. zn. 37 Nt 5110/2015, 37 Nt 5111/2015 a dne 25. 9. 2015 pod sp. zn. 37 Nt 5079/2015, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené příkazy k domovní prohlídce a příkazy k prohlídce jiných prostor a pozemků, aby Policii České republiky zakázal pokračovat v porušování jejích základních práv a přikázal jí vydat věci zajištěné při domovních prohlídkách a prohlídkách jiných prostor a pozemků konaných dne 15. 10. 2015. Dále požaduje, aby Ústavní soud zakázal Policii České republiky do těchto zajištěných věcí vnikat, zkoumat jejich obsah či data na nich uložená a jakkoli jinak s nimi nakládat, jakož i zkoumat elektronická data ze zajištěných věcí.
Podle stěžovatelky došlo vydáním napadených příkazů k domovním prohlídkám a k prohlídkám jiných prostor a pozemků a jejich následným provedením k zásahu do jejích práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 12 odst. 1 a 3 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka zdůrazňuje, že domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor a pozemků byly prováděny ve stadiu před zahájením trestního stíhání, takže mohly být nařízeny pouze tehdy, pokud by se jednalo o úkony neodkladné nebo neopakovatelné. Podle stěžovatelky ovšem napadené příkazy neodkladnost či neopakovatelnost prohlídek odůvodňují zcela nedostatečně. Za nedostatečné stěžovatelka považuje i vymezení konkrétního podezření ze spáchání trestné činnosti, jakož i vymezení věcí a elektronických dat, k jejichž zajištění mají prohlídky směřovat.
Ústavní soud, předtím než přistoupil k posouzení ústavní stížnosti, zkoumal, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je oprávněna podat ústavní stížnost podle citovaného ustanovení Ústavy fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Takový charakter však nemají příkazy k domovní prohlídce ze dne 21. 9. 2015, sp. zn. 37 Nt 5066/2015 a 37 Nt 5069/2015, příkaz k domovní prohlídce ze dne 22. 9. 2015 sp. zn. 37 Nt 5110/2015 a příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků ze dne 21. 9. 2015 sp. zn. 37 Nt 5067/2015, které stěžovatelka ústavní stížností požaduje zrušit. Z jejich znění je totiž zřejmé, že nesměřují ani proti stěžovatelce, ani proti společnosti ATANAI PLUS, s.r.o., ale týkají se výlučně prostor, jejichž vlastníkem, resp. uživatelem jsou jiné subjekty. Z okolnosti, že stěžovatelka je jednatelkou také jiných společností, které dané prostory vlastní, resp. užívají, nelze v žádném případě dovozovat, že vydáním uvedených příkazů k domovním prohlídkám a uvedeného příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků, popř. realizací těchto prohlídek došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Pokud by bylo zasaženo do těchto práv, jednalo by se o práva těch subjektů, které uvedené prostory vlastní, obývají či jinak užívají, a jim by příslušelo oprávnění podat ústavní stížnost (obdobně viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1682/07, I. ÚS 1267/08, II. ÚS 3644/10, I. ÚS 4482/12 či II. ÚS 1880/14). Ústavní stížnost stěžovatelky je proto ve vztahu k výše uvedeným příkazům nutno považovat za podanou osobou zjevně neoprávněnou.
Ve vztahu k ostatním příkazům k domovním prohlídkám a prohlídkám jiných prostor a pozemků Ústavní soud shledal splnění všech procesních podmínek přijatelnosti ústavní stížnosti, zvážil proto argumentaci stěžovatelky, obsah napadených příkazů i listinnou dokumentaci, avšak dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud především připomíná, že jeho pravomoc je vybudována převážně na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, jejichž protiústavnost již nelze zhojit jinými procesními prostředky, resp. již není možná náprava jiným způsobem. Sluší se proto poznamenat, že domovní prohlídka či prohlídka jiných prostor a pozemků tvoří pouze jeden z úkonů přípravného řízení, který upravuje trestní řád; její procesní použitelnost, jakož i její hodnocení z hlediska důkazního přísluší především orgánům činným v trestním řízení, resp. trestním soudům. Ústavní soud může v případě domovní prohlídky či prohlídky jiných prostor a pozemků kasačně zasáhnout jen výjimečně, a to dojde-li ke zjevnému excesu a k porušení základních práv stěžovatele. O takovou situaci však v dané věci nejde.
Hlavní námitka stěžovatelky spočívá v tvrzení, že napadené příkazy k domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor a pozemků se zcela nedostatečným způsobem vypořádaly s otázkou, zda v dané věci měly prohlídky charakter úkonu neodkladného či neopakovatelného. Prohlídky přitom byly prováděny ve fázi před zahájením trestního stíhání, a s ohledem na ustanovení §158 odst. 3 písm. i) trestního řádu proto skutečně mohly být nařízeny a uskutečněny pouze za předpokladu, že by šlo o úkony neodkladné nebo neopakovatelné ve smyslu ustanovení §160 odst. 4 trestního řádu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1780/07).
Soudce Obvodního soudu pro Prahu 5 neodkladnost prohlídek odůvodnil nebezpečím zmaření, zničení nebo ztráty důkazů, které se mohou v místě prohlídek nacházet. Poukázal též na to, že věci, jež mají být při prohlídkách nalezeny, jsou důležité pro popis skutku v následném usnesení o zahájení trestního stíhání, přičemž nelze předpokládat, že by stěžovatelka tyto důkazy po zahájení trestního stíhání v předmětných prostorech přechovávala, případně že by je dobrovolně vydala na výzvu policejního orgánu.
Možnost zničení či odstranění důkazních prostředků přitom patří k typickým důvodům, které činí z domovní prohlídky či prohlídky jiných prostor a pozemků neodkladný úkon (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 47/13). Ústavní soud již dříve vyslovil, že pokud ze všech okolností případu, jež lze identifikovat na základě příkazu k prohlídce nebo ze spisu, přesvědčivě vyplývá, že podmínky neodkladnosti úkonu byly skutečně dány, potom pouhý případný nedostatek písemného zdůvodnění neodkladnosti úkonu v příkazu k prohlídce nemusí být nutně posuzován jako ústavněprávní pochybení (srov. nález sp. zn. III. ÚS 2260/10 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 1517/13). Zároveň je třeba připomenout, že ústavněprávního rozměru nabývá až takový deficit, kdy neodkladnost úkonu z odůvodnění příkazu není (ani interpretací) jakkoli seznatelná, byť alespoň v (minimálním) nezbytném rozsahu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1780/07).
V daném případě lze závěr o neodkladnosti prohlídky jiných prostor a pozemků potvrdit, protože riziko zničení či jiného zmaření důkazního materiálu je z okolností případu popsaných v napadených příkazech (závažnost a charakter prověřované trestné činnosti, význam a nenahraditelnost zajišťovaných věcí) zřejmé. Riziko zničení či odstranění věcí navíc není žádným zásadním způsobem snižováno tím, že stěžovatelka v minulosti spolupracovala s příslušným finančním úřadem při daňové kontrole, neboť vedení trestního stíhání lze nepochybně považovat za silnější motivaci k případnému odstraňování důkazů než provádění daňové kontroly.
Ústavní soud nemůže akceptovat ani námitky, že napadané příkazy nedostatečně specifikovaly trestnou činnost, jíž se podezření mělo týkat, a věci a elektronická data, jež měly být při provádění prohlídek zajištěny. Trestná činnost, z jejíhož spáchání byla stěžovatelka podezřelá, byla v napadených příkazech popsána velmi podrobně a Ústavní soud v tomto směru neshledává žádné pochybení. Podobný závěr se týká i specifikace věcí a elektronických dat, jež měly být prostřednictvím prohlídek zajištěny. V příkazu k domovní prohlídce či prohlídce jiných prostor a pozemků totiž nemusí být přesně specifikovány všechny věci důležité z hlediska trestního řízení, jejichž existence a význam teprve vyjde najevo při faktickém provádění prohlídky. Z hlediska požadavků trestního řádu a ústavního pořádku postačuje následná konkretizace těchto věcí v pořízených protokolech, zatímco v případě příkazu k provedení prohlídky postačí uvést jen určité kategorie věcí, resp. důkazů (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1033/07 či III. ÚS 1578/07).
Napadené příkazy k domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor a pozemků tento požadavek splňují. Uvádí se v nich, že v rámci prohlídek mají být nalezeny účetní doklady a záznamy v listinné i elektronické podobě, včetně informací vztahujících se k obchodním či jiným vztahům mezi společností ATANAI PLUS, s.r.o. a dalšími subjekty specifikovanými v příkazech. Toto vymezení lze považovat za dostatečné, a to zejména s přihlédnutím k ranému stadiu trestního řízení, ve kterém byly příkazy k domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor vydávány, a z něj plynoucí nižší kvality objasněnosti skutkového stavu.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a zčásti jako zjevně neopodstatněný. Se zřetelem k tomuto výsledku nebylo třeba zvláště se zabývat souvisejícími návrhy, neboť mají pouze akcesorickou povahu a sdílí osud odmítnuté ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2016
JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu