ECLI:CZ:US:2016:4.US.3279.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3279/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele: Patrik Fromelius, zastoupeného Mgr. Martinem Šmukem, LL.M., advokátem se sídlem Milíčova 12, Ostrava - Moravská Ostrava, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 3. 2007, č.j. 59 C 182/2004-221, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 2. 2014, č.j. 57 Co 936/2013-432, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2015, č.j. 33 Cdo 2460/2015-468, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 3. 2007, č.j. 59 C 182/2004-221, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 2. 2008, č.j. 59 C 182/2004-312, byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobkyni 400.000,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 23. 3. 2004 do zaplacení (výrok I.). Žaloba, aby soud zavázal stěžovatele zaplatit žalobkyni 202.804,50 Kč s příslušenstvím byla zamítnuta (výrok II.). Žaloba, aby soud zavázal stěžovatele zaplatit žalobkyni úroky z prodlení ve výši 2% z částky 602.804,50 Kč od 9. 3. 2004 do 22. 3. 2004, byla zamítnuta (výrok III.). Stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 51.781,- Kč (výrok IV.) Dále byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit České republice na nákladech řízení 24.038,50 Kč (výrok V.) a soudní poplatek ve výši 3.940,- Kč (výrok VI.) Žalobkyni pak byla uložena povinnost zaplatit České republice soudní poplatek ve výši 500,- Kč (výrok VII.).
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 2. 2014, č.j. 57 Co 936/2013-432, byl rozsudek okresního soudu ve výroku I. a V. potvrzen (výrok I.). Ve výrocích IV. a VI. byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 73.827,- Kč a České republice soudní poplatek ve výši 8.000,- Kč (výrok II.). Výrokem III. pak byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 20.400,- Kč.
Dovolání stěžovatele bylo podle §243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2015, č.j. 33 Cdo 2460/2015-468, neboť dovolací soud dospěl k závěru, že stěžovatel nedostál požadavku na vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
II.
Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo zaručené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod, neboť jimi byl připraven o majetek ve výši žalobkyni přisouzené slevy z kupní ceny nemovitosti. Uvádí, že nemovitost žalobkyni prodal za cenu odpovídající stavu domu s nedostatky zjevnými, resp. přiměněnými stáří domu, a nyní mu byla soudy uložena povinnost poskytnout z této ceny slevu, jako kdyby cena zaplacená žalobkyní odpovídala domu zcela bez vad, resp. po kompletní rekonstrukci. Povinnost uložená stěžovateli je dle jeho přesvědčení zjevně nespravedlivá a nemá oporu ani v právních předpisech upravujících odpovědnost prodávajícího za vady, ani v prokázaném ujednání mezi stěžovatelem a žalobkyní.
Napadenými rozhodnutími bylo dle názoru stěžovatele zasaženo také do jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod, neboť obecné soudy založily svá rozhodnutí na neprokázaných skutkových zjištěních spočívajících v tom, že měl ujistit žalobkyni o úplné rekonstrukci a bezvadnosti prodávané nemovitosti, resp. že sjednaná kupní cena odpovídá nemovitosti bez vad, aniž by to však bylo v řízení prokázáno. Nadto se obecné soudy měly, aniž pro to měly legitimní důvod, odchýlit také od ustálené judikatury týkající se rozsahu odpovědnosti prodávajícího za vady prodávané věci, zejména od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cz 58/88 a sp. zn. 33 Cdo 896/2010. Rozhodnutí proto podle stěžovatele vykazují také znaky libovůle narušující legitimní očekávání v předvídatelnost soudních rozhodnutí.
III.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je částečně návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a částečně návrhem nepřípustným dle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
IV.
Nejvyšší soud v odůvodnění usnesení ze dne 31. 8. 2015, č.j. 33 Cdo 2460/2015-468, konstatoval, že má-li být dovolání přípustné podle §237 o.s.ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje, přičemž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013. Dále poukázal na to, že citace částí odůvodnění (předchozích) rozhodnutí dovolacího soudu nenaplňuje požadavek §237 o.s.ř. v dovolání označit (identifikovat) právní otázku, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s tím, jak již byla "ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu" vyřešena. Uzavřel proto, že argument stěžovatele spočívající v tom, že napadené rozhodnutí "se odchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, formulované v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cz 58/88 a sp. zn. 33 Cdo 896/2010", obsahově neodpovídá shora uvedenému požadavku. Dovolání stěžovatele proto Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 věty první o.s.ř.
Pro úplnost pak, mimo důvod, pro který došlo k odmítnutí dovolání, Nejvyšší soud uvedl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o.s.ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o.s.ř. V této souvislosti upozornil, že podstatnou část dovolací argumentace přitom stěžovatel formuloval právě na základě vlastní skutkové verze.
Jak bylo Ústavním soudem z vyžádaného dovolání stěžovatele ze dne 24. 5. 2014 zjištěno, stěžovatel v bodě II. k otázce přípustnosti dovolání uvedl toliko následující: "Žalovaný má zato, že dovolání je přípustné ve smyslu §237 o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu se odchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, formulované v rozhodnutích NS ČR spis. zn. 3 Cz 58/88, (R 24/1990 civ) a spis. zn. 33 Cdo 896/2010, (Výběr NS 3847/2011)." V části III. týkající se důvodů dovolání pak stěžovatel namítl, že "odvolací soud se bez legitimního důvodu odchýlil od obecně platných zásad plynoucích z rozhodnutí NS ČR spis. zn. 33 Cdo 896/2010", přiblížil, že těžištěm tohoto rozhodnutí a rozhodnutí sp. zn. 3 Cz 58/88 je kromě jiného příkaz rozlišovat vady coby nedostatky očekávaných vlastností věci, tj. nedostatky představující rozpor s kupní smlouvou, od nedostatků těch vlastností, které u konkrétní věci vzhledem k jejímu stáří a opotřebovanosti nelze rozumně očekávat, a namítl, že odvolací soud nepovažoval za potřebné přihlížet ke stáří domu, když dovodil, že dům byl "po rekonstrukci". Kromě nesouhlasu s tím, že by měl odpovídat za nedostatky domu vytknuté žalobkyní, vyjádřil pak v této části stěžovatel rovněž svůj nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o správnosti vyčísleného nároku na slevu z kupní ceny za soudem zjištěné vady.
K otázce formálních náležitostí dovolání lze přitom v obecné rovině uvést následující. Náležitosti dovolání jsou stanoveny v §241a odst. 2 o.s.ř., v němž je mimo jiné výslovně řečeno, že dovolatel musí uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a), a dále vymezit důvod dovolání, přičemž tento se dle §241a odst. 3 o.s.ř. vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto posouzení. V ustanovení §241b odst. 3 o.s.ř. je dále stanoveno, že podání, které neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle §243c odst. 1 o.s.ř. pak Nejvyšší soud dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve stanovené lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, odmítne. Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou tedy v občanském soudním řádu stanoveny jasně, přičemž k požadavkům kladeným v tomto směru na dovolatele se již opakovaně vyslovil především Nejvyšší soud, ale také Ústavní soud. Pokud však stěžovatel i přes právě uvedené ve svém dovolání všechny zákonem stanovené obligatorní náležitosti nevymezí, nelze odmítnutí jeho dovolání považovat za projev přílišného formalismu, ale za důsledek nesplnění zákonem stanovených požadavků (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1402/15 ze dne 28. 6. 2016, usnesení sp. zn. III. ÚS 200/16 ze dne 8. 3. 2016; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Po seznámení se s dovoláním stěžovatele Ústavní soud důvod ke kasačnímu zásahu neshledal. Ústavní soud je toho názoru, že Nejvyšší soud nepochybil, když uzavřel, že stěžovatel požadovaným způsobem nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Stěžovatel pouze obecně citoval ustanovení §237 o.s.ř., uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu se odchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a v této souvislosti odkázal na dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu, aniž by však identifikoval a dostatečně konkretizoval právní otázku, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí a při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a aniž by se blíže věnoval souladnosti takto předestřené a formulované právní otázky s judikaturou Nejvyššího soudu, na kterou odkázal. Vymezení právní otázky nelze spatřovat v citaci §237 o.s.ř., ani v shrnutí obsahu dvou odkazovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu a stejně tak nelze adekvátní vymezení právní otázky v konkrétním případě spatřovat ani v tvrzení stěžovatele, že odvolací soud nepovažoval za potřebné přihlížet ke stáří domu, když dovodil, že dům byl "po rekonstrukci". Přisvědčit je přitom možné také tomu závěru Nejvyššího soudu, že stěžovatel své dovolání do značné míry založil nikoliv na námitkách právních, ale na námitkách týkajících se skutkových zjištění.
Z usnesení Nejvyššího soudu je patrné, že se dovoláním stěžovatele řádně zabýval a své závěry o odmítnutí dovolání také adekvátně a srozumitelně odůvodnil, a to s odkazem na příslušná zákonná ustanovení a judikaturu Nejvyššího soudu k dané problematice. Pochybení, které by dosahovalo ústavněprávní relevance, tak Ústavní soud na straně dovolacího soudu neshledal. Stěžovatel ostatně žádné námitky směřující přímo vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu neformuloval ani v ústavní stížnosti, když argumentace obsažená v ústavní stížnosti je z velké části pouze opakováním argumentace obsažené v odvolání a v dovolání a týká se toliko nesouhlasu stěžovatele s rozsudky okresního a krajského soudu.
V.
Pro úplnost je pak třeba konstatovat, že v části, v níž ústavní stížnost směřuje proti rozsudku odvolacího soudu a soudu prvního stupně, musí být posouzena jako nepřípustná. Ústavní soud neshledal, že by Nejvyšší soud pochybil, když dovolání stěžovatele odmítl podle §243c odst. 1 věty první o.s.ř. s odůvodněním, že argumentace obsažená v dovolání neodpovídá požadavkům kladeným na vymezení přípustnosti dovolání. S ohledem na princip vigilantibus iura scripta sunt přitom nelze opomíjet povinnost podat dovolání řádně, tedy se všemi zákonnými náležitostmi.
Své dovolání, jež z hlediska řízení o ústavní stížnosti v souzené věci představuje mimořádný opravný prostředek, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje a na jehož vyčerpání je třeba vzhledem k principu subsidiarity ústavní stížnosti trvat (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), však stěžovatel řádně neuplatnil. To představuje prakticky stejnou situaci, jako kdyby byl tento procesní prostředek podán opožděně, resp. nebyl podán vůbec, což nutně implikuje závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. např. usnesení ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 1496/14, usnesení ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3347/15, nebo usnesení ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 610/16, a celou řadu dalších). S přihlédnutím k právě uvedenému proto Ústavnímu soudu nezbylo než uzavřít, že stěžovatel ve vztahu k rozhodnutím soudu odvolacího i soudu prvního stupně řádně nevyčerpal všechny procesní prostředky, které měl k dispozici, a jeho ústavní stížnost je proto v této části podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ve spojení s §75 odst. 1 téhož zákona nepřípustná.
VI.
Kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení stěžovatelem namítaných práv, Ústavní soud nezjistil.
Ústavní stížnost proto byla odmítnuta, částečně jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a částečně jako návrh nepřípustný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2016
Jan Musil v. r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu