ECLI:CZ:US:2016:4.US.3467.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3467/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti J. B., zastoupeného JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem Resslova 1253, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 9. 2016 č. j. 21 Co 335/2016-107 a o návrhu na přednostní projednání, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 18 odst. 1 a odst. 2, čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým byl změněn výrok rozhodnutí o předběžném opatření vydaného soudem prvního stupně. Současně požaduje přednostní projednání ústavní stížnosti.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že v řízení o úpravě výchovy a výživy nezletilých dětí Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou usnesením ze dne 20. 7. 2016 č. j. 0 P 64/2016-93 zamítl návrh stěžovatele na předběžné opatření, kterým by byly upraveny poměry nezletilých dětí formou svěření do střídavé péče rodičů, a nařídil předběžné opatření, podle něhož rodiče nezletilých dětí jsou oprávněni stýkat se s nezletilými od vykonatelnosti usnesení tak, že otec je oprávněn stýkat se s dětmi v sudých týdnech a matka v lichých týdnech. Krajský soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím prvostupňové rozhodnutí změnil tak, že stěžovatel je oprávněn stýkat se s nezletilými syny každý sudý týden v roce od pátku 17.00 hodin do neděle 17.00 hodin.
Stěžovatel pokládá závěry krajského soudu za neslučitelné s ústavním pořádkem. V této souvislosti poukazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 618/05, I. ÚS 1554/14 a I. ÚS 3216/13. Namítá, že nastolený stav do budoucna zásadním způsobem omezuje a postupně oslabuje vztah stěžovatele k jeho dětem. Je přesvědčen, že je objektivně splněna klíčová podmínka pro nařízení střídané výchovy, kterou je pozitivní vztah dětí k oběma rodičům. Děti jsou zvyklé na jejich každodenní péči, přičemž pro potlačení rodičovského působení stěžovatele neexistují žádné důvody.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že podstatu přezkumu rozhodnutí o předběžných opatřeních ze strany Ústavního soudu může tvořit jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, neboť zhodnocení vlastních podmínek pro vydání či zrušení předběžného opatření, které závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu, přísluší výhradně civilnímu soudu. Ústavní soud tedy závěry soudů z pozice další odvolací instance nepřezkoumává. Předběžná opatření navíc zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť při jejich vydávání se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků, ale jde o opatření mající jen dočasný dosah. Účel předběžného opatření tedy spočívá v zatímní úpravě práv a povinností, což nevylučuje, že ochrana práv účastníka řízení bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta (srov. např. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 488/99, IV. ÚS 115/2000, I. ÚS 1094/16, IV. ÚS 2468/14, IV. ÚS 1475/16 a další).
Ústavní soud rovněž považuje za nutné připomenout, že k přezkumu soudních rozhodnutí o tzv. statusových věcech (tedy včetně věcí rodinných) přistupuje velmi rezervovaně. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak v kombinaci s omezeným přezkumem předběžného opatření jako rozhodnutí zatímní povahy velmi zúžen (sp. zn. IV. ÚS 3675/14).
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti především vyplývá nesouhlas stěžovatele s nařízením předběžného opatření v jiném, než jím požadovaném rozsahu. Podstatou ústavní stížnosti tak zůstává pouze polemika s důvody, které krajský soud vedly ke zrušení předběžného opatření nařízeného soudem prvního stupně. Takové námitky však nejsou způsobilé zpochybnit ústavní konformitu napadených usnesení.
Ústavní soud ověřil, že krajský soud své rozhodnutí řádně odůvodnil a uvedl, proč přistoupil ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně. Zejména poukázal na to, že usnesením okresního soudu byl upraven styk obou rodičů s nezletilými dětmi způsobem, který odpovídá rozhodnutí o střídavé výchově dětí. Odkaz na předchozí dohodu rodičů není případný, protože řešila střídavou péči o děti na omezenou dobu, nikoli styk rodičů s dětmi. Úprava poměrů předběžným opatřením může mít vždy jen nezbytný rozsah, napadeným usnesením byl však limitovaný rozsah překročen. Předběžné opatření totiž nemůže být nástrojem k tomu, aby bylo - urychleně a bez provedení řádného a úplného dokazování - dosaženo rozhodnutí, jehož vydání se účastník řízení domáhá ve věci samé.
Vzhledem k tomu, že v době rozhodování byly děti ve faktické péči matky, mezi rodiči trvaly neshody, avšak s ohledem na dobré vztahy mezi rodiči a dětmi a neexistenci soudního zákazu styku otce s nezletilými, soud v souladu se zájmem nezletilých považoval za nezbytné, aby byl do doby rozhodnutí ve věci samé vymezen předběžným opatřením styk dětí s otcem, který nemá děti reálně v péči. Rozsah styku proto upravil předběžným opatřením.
Ústavní soud, který posuzoval věc z hlediska shora uvedených zásad, uzavírá, že napadené rozhodnutí mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a nebylo ani svévolné ve smyslu čl. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny ani čl. 36 Listiny. S ohledem na předeslané možnosti Ústavního soudu při přezkumu rozhodnutí o předběžných opatřeních, Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem vytýkaných základních práv a tedy ani žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah. Poukaz stěžovatele na citované nálezy není případný, neboť se vztahují na případy s odlišným skutkovým i právním základem. Ústavní soud zdůrazňuje, že posuzuje každý případ individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a specifikům každé projednávané věci.
Ústavní soud pro úplnost dodává, že odmítnutím ústavní stížnosti nijak nepředjímá případné další rozhodnutí civilních soudů o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností. Stěžovateli nadále zůstává možnost, aby v řízení ve věci samé svá (i ústavně garantovaná) práva na rodinný život hájil.
Ústavní soud však považuje za nutné apelovat na oba rodiče, aby se v zájmu nezletilých pokusili urovnat své neshody mimosoudními prostředky. Složité mezilidské vztahy nelze řešit prostřednictvím návrhů na vydání předběžných opatření, které mohou naopak vést k prodlužování sporu a ke gradování vzájemné antipatie mezi rodiči. Ústavní soud s ohledem na své postavení nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv účastníků řízení.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. O žádosti stěžovatele o přednostní projednání ústavní stížnosti podle ust. §39 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud výslovně nerozhodoval, neboť jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2016
JUDr. Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu