ECLI:CZ:US:2016:4.US.3562.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3562/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti BAUCOMEX CZ, s.r.o., se sídlem Švédská 43, Praha 5, zastoupené JUDr. Tomášem Vrchlabským, advokátem se sídlem Vinohradská 1216/87, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2015 č. j. 21 Cdo 2956/2015-116, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2014 č. j. 15 Co 229/2014-94 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. 12. 2013 č. j. 25 C 155/2013-57, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 2 odst. 4, čl. 79 odst. 3 a čl. 95 odst. 2 Ústavy, čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II
Obvodní soud pro Prahu 5 napadeným rozsudkem rozhodl, že žalovaná (dále jen "stěžovatelka") je povinna zaplatit žalobkyni České pojišťovně, a. s., se sídlem Spálená 75/16, Praha 1 (dále jen "žalobkyně") částku 76 963 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z této částky od 6. 2. 2012 do zaplacení, do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), dále zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala po stěžovatelce zaplacení úroku z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 76 963 Kč za den 5. 2. 2012 (výrok č. II.) a dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 3 850 Kč, do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok č. III.).
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé (I.) a ve výroku o nákladech řízení (III.) potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud dospěl k závěru o nedůvodnosti odvolání, neboť obvodní soud provedl dokazování v dostatečném rozsahu, provedené důkazy řádně hodnotil v souladu s §132 o. s. ř.; skutková zjištění jsou jasná, přehledná, z nich učiněný skutkový závěr je jejich logickým, výstižným shrnutím a je i dostatečným podkladem a východiskem pro právní hodnocení věci, s nímž se městský soud ztotožnil a v plném rozsahu na něj odkázal. Odvolací soud zdůraznil, že podle §10 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 125/1993 Sb., kterou se stanoví podmínky a sazby zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání (dále jen "vyhláška č. 125/1993 Sb.") má pojišťovna (žalobkyně) vůči zaměstnavateli právo na náhradu až do výše poskytnutého plnění, došlo-li ze strany zaměstnavatele nebo zaměstnance k zvláště závažnému porušení předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci (dále jen "předpisy o bezpečnosti"), pokud toto porušení bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody.
V souzené věci si pracovní úraz přivodil zaměstnanec stěžovatelky, který pracoval při demontáži lešení v šestimetrové výšce bez jakéhokoliv jištění. Odvolací soud proto (shodně se soudem prvního stupně) uzavřel, že vzhledem k charakteru zaměstnancem vykonávané činnosti byla absence jistících prvků - která byla příčinou smrtelného úrazu - zcela zásadním a zvlášť závažným porušením předpisů o bezpečnosti. Stejnou měrou však zanedbala předpisy o bezpečnosti stěžovatelka, která neurčila vhodný způsob zajištění osob proti pádu, včetně místa kotvení osobních ochranných prostředků. Odvolací soud s ohledem na dané podmínky shledal, a to stejně jako obvodní soud, porušení předpisů o bezpečnosti zásadním a mimořádně závažným; proto bylo zcela na místě, aby regresní náhrada dosáhla výše celého poskytnutého plnění. Odvolací soud podrobně poukázal na skutečnost, že předmětem řízení není spor o náhradu škody mezi zaměstnancem a stěžovatelkou, kdy se zaměstnavatel odpovědnosti může zcela nebo zčásti zprostit, ale jedná se o zvláštní regresní nárok žalobkyně ve vztahu k zaměstnavateli podle citované vyhlášky. Při posouzení důvodnosti regresního nároku je podstatné jen to, zda ze strany zaměstnance či zaměstnavatele došlo k zvlášť závažnému porušení předpisů o bezpečnosti a zda toto prokázané pochybení mělo za následek úraz. Odvolací soud proto poukázal na nedůvodnost námitky a argumentace stěžovatelky, že regresní nárok žalobkyně nemůže vzniknout za situace, kdy ke zvlášť závažnému porušení předpisů o bezpečnosti došlo (také) vlastním jednáním poškozeného zaměstnance. Městský soud se konečně plně ztotožnil s posouzením námitky promlčení, když zdůraznil, že argumentaci prvostupňového soudu nelze nic vytknout.
Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky z důvodu jeho nepřípustnosti podle §237 o. s. ř. odmítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozsudek sp. zn. 21 Cdo 1224/2011, usnesení sp. zn. 32 Cdo 3266/2010, rozsudek sp. zn. 32 Odo 1397/2005) a uzavřel s tím, že není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
III
Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti v prvé řadě shrnula dosavadní procesní vývoj a uvedla, že soudy rozhodly ve flagrantním rozporu se skutkovými zjištěními, přinejmenším nenese celou míru odpovědnosti za škodu, neboť se jí nutně musela podle §367 odst. 2 písm. a) zákoníku práce alespoň částečně zprostit. Soudy ani nepřihlédly k žádným stěžovatelkou tvrzeným rozhodným skutečnostem, nevypořádaly se s nimi a ani tento postup patřičně nezdůvodnily. Stěžovatelka se dále domnívá, že soudy použitý výklad citovaného ustanovení vyhlášky č. 125/1993 Sb. v nalézacím řízení odporuje zákonu, když zcela pomíjí rozdíl mezi zvláště závažným porušením předpisů o bezpečnosti při práci ze strany zaměstnance a způsobením škody jiné osobě a zvláště závažným porušením předpisů o bezpečnosti ze strany zaměstnance, který tím způsobí škodu sobě, zatímco jinou situací je ta, která by vedla k přiznání regresního nároku žalobkyni pouze v případě zvlášť závažného porušení předpisů o bezpečnosti ze strany zaměstnance, kterým byla způsobena škoda jinému zaměstnanci než tomu, který její vznik svým porušením zavinil. Stěžovatelka konečně poukázala na to, že souzené věci se netýkal ani jeden z dovolacím soudem odkazovaných judikátů (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1224/2011, 32 Cdo 3266/2010 a 32 Odo 1397/2005), které řešily jinou právní otázku.
IV
Dosavadní průběh řízení, stejně jako obsah ústavní stížnosti netřeba dále podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovateli i Ústavnímu soudu dostatečně známy. Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Výkon jeho pravomoci přichází do úvahy pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo. Ústavní soud poukazuje na to, že v napadených rozhodnutích civilní soudy zřetelně uvedly, specifikovaly a průkazně vysvětlily důvody pro jejich přijetí. Z pohledu všemi soudy uvedených konstatování se obsáhlá argumentace stěžovatelky nutně jeví jako neadekvátní; stěžovatelka posouzení věci ze strany soudů (v určitém smyslu) ignoruje. O tom konec konců vypovídá právě její opakující se argumentace, která se věcně míjí s důvody rozhodnutí civilních soudů i relevantním právním posouzením věci. Konkrétně Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že to byl již Obvodní soud pro Prahu 5, který se v obsáhlém zhodnocení důkazů a po právním posouzení věci v odůvodnění napadeného rozsudku dostatečně důkladně a jasně vypořádal jak s porušením předpisů o bezpečnosti (včetně odkazu na dosavadní judikaturu civilních soudů), tak z toho plynoucí povinnosti stěžovatelky vůči žalobkyni. Ústavní soud nemá v podstatě co dodat ke shora uvedené argumentaci Městského soudu v Praze, jež vypovídá o jeho přiléhavém právním posouzení věci.
Pochybení Ústavní soud neshledal ani v jasné (a z povahy věci objektivně stručné) argumentaci Nejvyššího soudu. Nejvyšším soudem připomínaná judikatura týkající se především postižního práva žalobkyně vůči stěžovatelce jako zaměstnavateli je ve vztahu k předmětné právní otázce dostatečně průkazná a přiléhavá. Ústavní soud dále připomíná svou ustálenou judikaturu, podle níž postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí stěžovatelova dovolání nelze považovat za porušení jeho základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Dovolacímu soudu výlučně přísluší posouzení perfektnosti dovolání, tedy mj. zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3345/14). Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Žádné takové pochybení Ústavní soud neshledal, argumentace dovolacího soudu a jim uváděná judikatura, kterou by bylo nadbytečné opakovat, je naprosto zřetelná a jasná.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2016
JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu