ECLI:CZ:US:2016:4.US.3638.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3638/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl 15. listopadu 2016 dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Jiřího Vencla, zastoupeného Mgr. Janem Jandou, advokátem se sídlem Revoluční 13, 110 00 Praha 1, proti usnesení soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., se sídlem Evropská 663/132, 160 00 Praha 6 ze dne 19. září 2016 č. j. 067 EX 254465/11-75, č.o.: 3268412/3268412, za účasti soudního exekutora Juraje Podkonického, Ph.D. jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 2. 11. 2016, napadá stěžovatel (dále rovněž povinný") v záhlaví označené usnesení a tvrdí, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.
II.
Jak se zjišťuje z napadeného usnesení, soudní exekutor JUDr. Juraj Podkonický, Ph.D., pověřený provedením exekuce na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 10. 2011 č. j. 41 EXE 11530/2011-3 vydaného na základě vykonavatelného a pravomocného rozhodnutí - platebního rozkazu Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 4. 2007 č. j. 53 RO 1278/2007 ve věci oprávněného: Dopravního podniku hl. m. Prahy, a. s. proti povinnému: Jiřímu Venclovi pro pohledávku 964,- Kč s příslušenstvím, rozhodl podle ustanovení §112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.") a ustanovení §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "EŘ") tak, že návrh povinného na sloučení exekučních řízení vedených pod sp. zn. 067 EX 254465/11, 067 EX 270886/11, 067 EX 271298/11, 067 EX 271972/11, 067 EX 286092/11, 067 EX 410646/11, 067 EX 412514/11, 067 EX 404817/12 a 067 EX 6898/14 se zamítá.
O návrhu povinného, doručeného soudnímu exekutorovi dne 23. 2. 2016 na spojení exekučních řízení vedených u výše označeného soudního exekutora ve výroku identifikovaných exekučních řízení, rozhodl nejprve exekuční soud usnesením ze dne 2. 3. 2016 č. j. 41 EXE 11530/2011-27 tak, že toto řízení zastavil. Toto usnesení bylo zrušeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2016 č. j. 54 Co 179/201-42 z důvodu nepříslušnosti soudu rozhodovat o podaném návrhu, neboť návrh měl být postoupen k rozhodnutí soudnímu exekutorovi.
Soudní exekutor jako důvod zamítnutí návrhu uvedl, že exekuční řízení sp. zn. 067 EX 6898/14 bylo zahájeno za účinnosti EŘ ve znění novely č. 396/2012 Sb., účinné od 1. 1. 2013. Za této situace je nutné řízení zahájené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dokončit podle dosavadních právních předpisů, tj. podle exekučního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, což platí i ve vztahu ke spojování těchto řízení. O spojení těchto exekučních řízení s exekučním řízením sp. zn. 067 EX 6898/14 proto nelze rozhodnout podle ustanovení §112 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §52 odst. 1 EŘ, ani podle ustanovení §37 odst. 3 EŘ (resp. §37 odst. 4 EŘ). Soudní exekutor se zabýval možností spojit alespoň některá jím označená exekuční řízení z roku 2011 a 2012, přičemž ani v tomto případě neshledal možnost splnit podmínky ustanovení §112 odst. 1 o. s .ř., neboť jsou vedena ve prospěch tří různých oprávněných.
Podle názoru soudního exekutora zbývala alespoň teoreticky možnost spojit exekuční řízení vedená pod jím uvedenými spisovými značkami téhož oprávněného, Dopravního podniku hl. m. Prahy, a. s., dále exekuční řízení, v němž je oprávněným Tessile ditta a. s., ale i v těchto případech dospěl soudní exekutor k závěru, že tato řízení nelze spojit do jednoho, neboť v těchto řízeních nejsou dány podmínky pro spojení řízení.
V řízeních vedených pod sp. zn. 067 EX 254465/11, 067 EX 270886/11, 067 EX 271298/11, 067 EX 271972/11 a 067 EX 286092/11 a v řízeních sp. zn. 067 EX 410646/11 a 067 EX 412514/11 bylo již pravomocně rozhodnuto o nákladech exekuce pomocí příkazů k úhradě nákladů exekuce a spojení exekučních věcí by bylo nehospodárné a vyvstaly by různé procesní a administrativní překážky, které by mohly v neposlední řadě již přiznané náklady řízení dále navýšit.
Podle názoru soudního exekutora by v případě zvažování spojení exekučních řízení bylo nutné hledět na náklady exekuce v různých rovinách pro několik různých jednotlivých složek vymáhané pohledávky, což je administrativně velmi obtížné a v důsledku nutnosti vydávání velmi obsáhlých a komplikovaných rozhodnutí rovněž velmi nákladné.
III.
Stěžovatel nesouhlasí se zamítnutím svého návrhu soudním exekutorem a poukazuje na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 3699/14 (dostupný též na http://nalus.usoud.cz). Podle názoru stěžovatele soudní exekutor tím, že návrhu nevyhověl, způsobil neopodstatněné navyšování nákladů exekuce, což prý za určitých skutkových okolností představuje zneužití práva a porušení práva povinného na minimalizaci zásahů. Soudní exekutor ohledně celkem sedmi exekučních řízení své rozhodnutí založil jen na skutečnosti, že ohledně těchto řízení již bylo pravomocně rozhodnuto o nákladech exekuce. Stěžovatel namítá, že tento závěr soudního exekutora nemůže obstát, neboť nebyl důvod rozhodovat o nákladech exekuce za situace, kdy ohledně vymáhaných částek nebylo téměř nic vymoženo.
Stěžovatel tvrdí, že soudní exekutor postupoval v rozporu se zákonem, jestliže upřednostnil zájmy oprávněného, resp., zájmy vlastní nad zájmy jiného účastníka (povinného) a tím i porušil právo na spravedlivý proces. Napadené rozhodnutí údajně zasáhlo do majetkové sféry stěžovatele, jestliže v důsledku "svévolného postupu soudního exekutora je nucen hradit mnohonásobné náklady exekucí, než zákon v daných případech předpokládá".
IV.
Projednávaná ústavní stížnost splňuje formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud pokládá za potřebné konstatovat, že sporná otázka vyhovění či zamítnutí návrhu stěžovatele na spojení exekučních řízení soudním exekutorem je ve své podstatě problémem nákladů exekučního řízení. Otázku náhrady nákladů (nejen exekučního) řízení ve své judikatuře řešil již Ústavní soud mnohokrát. Proto je nutno opakovaně připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje Ústavní soud velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Ke kasaci rozhodnutí o nákladech řízení přistupuje Ústavní soud pouze u takových rozhodnutí, která mají charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti, resp. jde-li z hlediska intenzity zásahu do základního práva o závažný exces. Takovou povahu však napadené rozhodnutí soudního exekutora z níže vyložených důvodů nemá.
Především je třeba připomenout, že závěry stěžovatelem namítaného nálezu ze dne 13. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 3699/14 reagovaly na procesně odlišnou situaci, v níž Ústavní soud řešil nedostatečné odůvodnění napadeného soudního usnesení ohledně důvodů samostatně vedeného exekučního řízení. V citovaném nálezu Ústavní soud mimo jiné vyložil, že soudnímu exekutorovi žádný (v té době platný) právní předpis explicitně nepřikazoval, aby věci po všech stránkách spolu související spojil, i když je takový postup z důvodu hospodárnosti řízení i z důvodu upřednostnění minimalizace zásahů do základního práva na vlastnictví povinného nanejvýš žádoucí.
V nyní projednávané věci nelze přehlédnout, že soudní exekutor se zabýval možností spojit celkem 9 řízení navrhovaných stěžovatelem do jednoho exekučního řízení, přičemž důvody, které takové možnosti odporují, vyložil v odůvodnění napadeného rozhodnutí (mnohost subjektů na straně oprávněných, již pravomocně přiznané náklady řízení). Lze souhlasit se soudním exekutorem v tom, že povinnost spojit exekuční řízení v jeden celek mu exekuční řád ve znění před jeho novelou, provedenou zákonem č. 396/2012 Sb., neukládal. Stěžovatel navrhl spojení exekučních řízení za situace, v níž ve většině těchto řízení pocházejících z roku 2011 byly již vydány pravomocné a vykonatelné příkazy k úhradě nákladům exekuce. Skutečnost, že byly vydány, aniž byla exekuce pro konkrétní vymáhanou pohledávku úspěšná, není pro povinnost soudního exekutora rozhodnout o nákladech exekučního řízení relevantní. Důvody, vyložené soudním exekutorem, které vedly v nevyhovění návrhu stěžovatele, spočívající mimo jiné i v nehospodárnosti a porušení právní jistoty ostatních účastníků exekučního řízení, jsou z ústavněprávního hlediska akceptovatelné.
Konečně se v neposlední řadě sluší poznamenat, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o částce 964,- Kč s příslušenstvím, kterou lze ve světle judikatury Ústavního soudu nutno označit za bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07 aj.) dal najevo, že v takových případech - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž, jak plyne z výše uvedeného, napadené rozhodnutí považovat nelze, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.
Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy jde o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.
V posuzovaném případě důvod k zásahu Ústavního soudu není dán.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu