ECLI:CZ:US:2016:4.US.450.16.1
sp. zn. IV. ÚS 450/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti 1) Ing. Pavla Koudy, zastoupeného JUDr. Vencislavem Sabotinovem, advokátem se sídlem Litoměřice, Mrázova 9, a 2) Mgr. Pavla Karla Markvarta, zastoupeného Mgr. Michaelem Kisem, advokátem se sídlem Chomutov, Kostnická 2916/16, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. 51 T 17/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelé navrhují zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, jímž byl zamítnut jejich návrh na vyloučení řízení vedeného proti nim ze společného řízení ve smyslu §23 odst. 1 trestního řádu.
Podle stěžovatelů došlo vydáním napadeného rozhodnutí k zásahu do jejich práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
Stěžovatelé namítají, že napadené usnesení postrádalo jakékoli odůvodnění, resp. že Krajský soud v Ústí nad Labem pouze uvedl, že usnesení bude odůvodněno v rámci odůvodnění rozsudku. Podle stěžovatelů bylo nezbytné vyhlášené usnesení ústně odůvodnit, i když jej v souladu s trestním řádem nebylo třeba vyhotovovat.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů, obsah napadeného rozhodnutí a dalších písemných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud v nyní projednávané věci vycházel předně z toho, že není orgánem činným v trestním řízení a nepřísluší mu, aby procesní postup těchto orgánů v dosud neskončeném řízení průběžně korigoval (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 637/11). Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98). Ústavní soud dále připomíná, že zásada rychlosti je jednou ze základních zásad trestního řízení (srov. §2 odst. 4 trestního řádu). Právo na projednání trestní věci bez zbytečných průtahů vyplývá z článku 38 odst. 2 Listiny, jakož i z článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a vedení trestního řízení v souladu s tímto požadavkem je významnou zárukou řádného objasnění trestní věci a tím i správného a spravedlivého rozhodnutí, neboť průtahy v řízení a celková délka procesu negativně ovlivňují množství a kvalitu důkazů (viz Šámal, P. a kol.: Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 28). Uplatnění zásady rychlosti nicméně nesmí být na úkor náležitého objasnění věci; stejně tak musí být šetřena práva obžalovaného, včetně práva na obhajobu či práva na zákonného soudce (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1329/14).
Je třeba připustit, že soud má povinnost alespoň stručně odůvodnit i takové usnesení, které nemusí být (v souladu s ustanovením §136 trestního řádu) vyhotovováno, dovoluje-li to povaha takového usnesení (viz Šámal, P. a kol.: Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1732). Na druhou stranu však Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval, že existence určitého procesního nedostatku nemusí vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1325/08, II. ÚS 1596/11, IV. ÚS 2095/11). Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu je intenzita, s níž bylo eventuálně zasaženo do ústavně zaručených základních práv, a zjištění, zda jde o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv, vyžadující kasační zásah Ústavního soudu. Ústavní soud totiž zásadně posuzuje ústavní konformitu dotčených rozhodnutí orgánů veřejné moci ve spojitosti s řízením, z něhož takové akty vzešly, tj. posuzuje řízení jako celek, a musí za této situace současně též vážit, resp. zkoumat, jak zmíněné porušení procesních práv zkrátilo stěžovatele na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit jim příznivější rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 148/02). Jedním z kritérií k úspěšnému uplatnění ústavní stížnosti je totiž i její racionalita (k tomu blíže viz nález sp. zn. II. ÚS 169/09).
V posuzované věci obhájci stěžovatelů navrhovali vyloučení řízení vedeného proti stěžovatelům ze společného řízení ve snaze vyhnout se dalším průtahům v tomto řízení, které byly způsobeny okolnostmi nezávislými na vůli stěžovatelů. Přestože je jejich snaha pochopitelná, odmítnutím tohoto požadavku neodůvodněným rozhodnutím nedošlo k zásahu do práv takové intenzity, aby bylo možné uvažovat o porušení práva na spravedlivý (řádný) proces. V této souvislosti totiž nelze odhlédnout od skutečnosti, že hlavní líčení v předmětné věci by již mělo být v závěrečné fázi, jak vyplývá z protokolu o hlavním líčení z 15. a 16. 12. 2015, tudíž vyloučením věci stěžovatelů do samostatného řízení by zřejmě nedošlo k zásadnímu urychlení. V případě dalších průtahů pak nic nebrání stěžovatelům, aby návrh na vyloučení svých věcí ze společného řízení přednesli znovu.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2016
JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu