ECLI:CZ:US:2016:4.US.805.16.1
sp. zn. IV. ÚS 805/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti J. K., zastoupené Mgr. Alenou Chaloupkovou, advokátkou se sídlem Rooseveltova 35/15, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 10 Co 364/2015-237 ze dne 14. 12. 2015 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. 6. 2015 č. j. 22 Nc 89/2014-152, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými bylo rozhodnuto o úpravě poměrů dítěte pro dobu před i po rozvodu.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že shora uvedenými rozhodnutími byl nezletilý syn stěžovatelky svěřen do střídavé péče obou rodičů s realizací po jednom týdnu; otci bylo stanoveno výživné ve výši 2 300 Kč a matce ve výši 5 000 Kč.
Stěžovatelka nesouhlasí s právními závěry soudů, podle nichž oba rodiče stejnou měrou naplňují relevantní kritéria pro péči o dítě a je v zájmu dítěte, aby bylo v péči obou rodičů. Podle jejího mínění soudy obou stupňů totiž zcela pominuly skutečnost, že nezletilý syn není pokrevním synem otce, že otec je upoután na invalidní vozík, a tudíž jeho možnosti a schopnosti jsou tímto determinovány. Nevzaly v úvahu projevy ADHD, poruchu aktivity a pozornosti syna. Uvádí, že výchova otce je příliš benevolentní, otec není schopen v rámci výchovy dodržet doporučovaná a s matkou dohodnutá jednotná pravidla jeho přípravy, nezbytné pro vstup do základní školy. Rovněž komunikace mezi rodiči je problematická.
Namítá, že krajský soud se v odůvodnění rozhodnutí nevypořádal s výsledky vyšetření syna dětským psychiatrem ze dne 8. 12. 2015 a s předloženou psychologickou zprávou ze dne 10. 12. 2015, potvrzující, že matčiny výchovné přístupy v současné době lépe korespondují s doporučením pedagogicko-psychologické poradny a pro nezletilého je lepší, aby zůstal spíše v dominantní péči matky a otci byl upraven rozšířený styk.
Stěžovatelka dále nesouhlasí s výší výživného, které jí bylo stanoveno. Namítá, že soudy v napadených rozhodnutích dostatečně nezhodnotily její finanční situaci a krajský soud ani správně nehodnotil majetkové poměry a možnosti otce.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky, obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí i vyžádaného spisu a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04).
Důvodem se jeví skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných ustanovení aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku (dříve v zákoně o rodině) není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek (nejedná-li se o manželské majetkové právo). Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. IV. ÚS 2468/14).
Podstatu ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatelky s právními závěry soudů. Stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení jejich závěrů způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru ohledně úpravy rodičovských práv, jež by vedl k pro ni příznivějšímu výsledku sporu.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Soudy dospěly k závěru, že oba rodiče jsou stejnou měrou způsobilí řádně syna vychovávat a pečovat o jeho rozvoj. Oba rodiče k němu mají pozitivní citový vztah a stejně tak nezletilý má dobrý vztah k oběma rodičům. Podle šetření opatrovníka se otec přes svůj zdravotní handicap dokáže o syna postarat a ve všech směrech zajistit jeho potřeby. Vztahy mezi rodiči se nezdají být zásadním způsobem narušeny, jsou schopni ohledně zajištění potřeb nezletilého komunikovat a oba žijí v jednom městě v nevelké vzdálenosti. Podle znaleckého posudku je vhodnějším určujícím vychovatelem otec, který také o nezletilého od nejrannějšího věku až do doby zahájení předškolní docházky osobně pečoval. I když není biologickým otcem, je zapsán v rodném listě nezletilého a je tedy považován za zákonného rodiče. O nezletilého se od počátku stará jako o vlastní dítě a nezletilý je takto přijímán i jeho rodinou. Přes rozdílné výchovné přístupy obou rodičů, dané jejich povahou, se jeví střídavá výchova pro nezletilého jako nejvhodnější. Koresponduje také s přáním nezletilého, který se před opatrovníkem a znalkyní jednoznačně vyjádřil v její prospěch.
Z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu také vyplývá, že soud nepovažoval za vhodné provádět další důkazy navrhované matkou, neboť z důkazů dosud provedených byl skutkový stav dostatečně zjištěn. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle které čl. 6 odst. 1 Úmluvy sice zavazuje soudy k odůvodňování rozhodnutí, nicméně tuto povinnost nelze chápat tak, že je vyžadována podrobná odpověď na každý argument (viz Van Hurk proti Nizozemí, 1994).
Ústavní soud z ústavněprávního hlediska nemá výhrady ke stanovené výši výživného. Z obsahu spisu vyplývá, že se hodnotily příjmové i majetkové poměry obou rodičů a jeho výše vycházela z celkového kontextu věci, s přihlédnutím k výdělkovým možnostem otce, invalidního důchodce.
Ústavní soud dále dodává, že otázka biologického otcovství nebyla předmětem řízení. Otec dítěte je zapsán v rodném listě nezletilého a je jeho zákonným zástupcem. Tato skutečnost je oběma účastníkům řízení známa, resp. vyplývá z dohody mezi stěžovatelkou a manželem. Když se stěžovatelka po přerušení soužití vrátila k manželovi těhotná, ten situaci toleroval, dítě fakticky přijal za vlastní a vychovával je. Žádný z rodičů přitom neučinil právní kroky, které by vedly ke změně právního stavu.
Ústavní soud má za to, že oba soudy své závěry patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, na základě jakých důkazů dospěly ke shora nastíněným závěrům a které předpisy aplikovaly. Oba soudy při rozhodování respektovaly zásadu nejlepšího zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a rozhodovaly v intencích rozhodnutí Ústavního soudu (např. nálezy sp. zn. I. ÚS 1506/13, I. ÚS 1554/14). Z ústavního hlediska není jejich závěrům co vytknout.
Ústavní soud zdůrazňuje, že především civilním soudům přísluší, aby s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15).
Ústavní soud považuje za vhodné apelovat na oba rodiče, aby synovi vytvořili nekonfliktní a nestresující prostředí a aby jej netraumatizovali jejich osobními konfliktními postoji. Vývoji nezletilého především nijak neprospívá dlouhý spor nejbližších osob, do nějž je zatahován, navíc doprovázený zatěžujícími lékařskými a odbornými vyšetřeními event. dalšími znaleckými posudky.
Ústavní soud pro úplnost dodává, že odmítnutí této ústavní stížnosti nijak nepředjímá případné další rozhodnutí civilních soudů o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností, pokud dojde k podstatné změně poměrů.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Závěrům obou soudů, přijatým v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci, respektujícím především zájem dítěte, nelze z ústavního hlediska nic vytknout.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2016
JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu