ECLI:CZ:US:2016:4.US.832.16.1
sp. zn. IV. ÚS 832/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. dubna 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti: a) M. S. a b) E. S., oba zastoupeni Mgr. Lukášem Votrubou, advokátem se sídlem Moskevská 637/6, 460 01 Liberec IV - Perštýn, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 3. února 2016 č. j. 35 Co 61/2012-445, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jako účastníka řízení, a za účasti 1) Okresního soudu v Liberci, 2) Jany Hladíkové a 3) Marie Kameníkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 11. 3. 2016, doplněné dne 22. 3. 2016 a na výzvu soudu doplněné dalším podáním ze dne 5. 4. 2016, napadají stěžovatelé (dále rovněž "žalovaní") v záhlaví usnesení označený rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na určení neplatnosti darovací smlouvy, a jímž byl napadený rozsudek změněn ve výroku II tak, že žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I) a žádnému z účastníků včetně České republiky nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení (výrok II).
Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení části výroku krajského soudu pod bodem I v části, jímž byl změněn rozsudek okresního soudu ve výroku II tak, že "žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení u okresního soudu" a dále se domáhají zrušení výroku pod bodem II napadeného rozsudku krajského soudu.
Návrh na zrušení výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů odůvodňují stěžovatelé poukazem na údajné porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zaručujících právo na ochranu vlastnictví a na spravedlivý proces.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozsudku se zjišťuje, že ve věci žalobkyň: Jany Hladíkové a Marie Kameníkové (dále jen "žalobkyně") proti žalovaným v řízení o určení neplatnosti darovací smlouvy, Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 7. 11. 2011 č. j. 17 C 247/2004-192 zamítl žalobu o určení neplatnosti darovací smlouvy uzavřené dne 14. 8. 2003 mezi dárkyní M S. a obdarovanou E. S., jejímž předmětem byl spoluvlastnický podíl ve výši id. 1/2 domu č.p. A1 a st. parcely č. A2 o výměře 258 m2, st. parcely č. A3 o výměře 1149 m2, p.č. A4 o výměře 902 m2 a p.č. A5 o výměře 1268 m2, zapsaných na LV č. A6 pro katastrální území Dětřichov u Frýdlantu, obec Dětřichov, okres Liberec, u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště Frýdlant (dále jen "předmětné nemovitosti").
Okresní soud v Liberci výrokem II. uložil žalobkyním povinnost uhradit žalovaným společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 32 684,52 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet JUDr. Marty Ježdíkové.
O odvolání žalobkyň rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 3. 2. 2016 č. j. 35 Co 61/2012-445 dvěma výroky: ad I) rozsudek okresního soudu se potvrzuje ve výroku I zamítajícím žalobu na určení neplatnosti darovací smlouvy a mění se ve výroku II tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení u okresního soudu, ad II) žádný z účastníků ani Česká republika nemají právo na náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení.
O nákladech řízení rozhodl odvolací soud podle §142 odst. 1 a §243g odst. 1 o. s. ř. při aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. Při rozhodování o nákladech řízení u okresního soudu vyšel odvolací soud z ustanovení §224 odst. 1 a §220 o. s. ř.
III.
Stěžovatelé ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatních ohledech splňuje náležitosti a předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se domáhají zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Toto rozhodnutí označují za překvapivé, neboť v projednávané věci byli procesně úspěšní. I když stěžovatelé souhlasí s názorem odvolacího soudu, že žalobkyně se určovací žalobou obrátily na soud v situaci, v níž jejich předpoklad o duševní poruše dárkyně byl potvrzen odbornými znaleckými posudky, které se však v průběhu řízení změnily v závěr zcela opačný, nelze podle jejich názoru riziko takového procesního postupu přenášet na účastníky.
Jestliže odvolací soud ve věci při rozhodování o nákladech řízení aplikoval ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř., měl podle jejich názoru respektovat zásadu úspěchu ve věci a to navíc v případě, že stěžovatelé jako žalovaní po celou dobu trvání civilního řízení pouze hájili svá práva proti zásahům ze strany žalobkyň.
Stěžovatelé poukazují na údajně nespravedlivou aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. v projednávané věci a v této souvislosti poukazují na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2570/10, sp. zn. III. ÚS 727/2000 a sp. zn. II. ÚS 814/08 (všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz).
IV.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani žádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele svými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně provádění důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů.
K otázce náhrady nákladů řízení pak Ústavní soud dále připomíná, že se k ní v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, III. ÚS 255/05 nebo IV. ÚS 131/08); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti, povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Vzhledem ke zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení) musí případné vady nákladového rozhodnutí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení platí i pro rozhodování podle ustanovení §150 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že důvody hodné zvláštního zřetele jsou neurčitým právním pojmem, jenž je naplňován právě rozhodovací činností obecných soudů odkazem na konkrétní okolnosti případu, je aplikace ustanovení §150 o. s. ř. nevyhnutelně spojena s povinností obecného soudu vysvětlit důvody svého postupu. Ústavnímu soudu pak náleží pouze posouzení, zda se úvaha soudu vyplývající z citovaného ustanovení opírá o rozumnou a logicky přijatelnou argumentaci uvedenou v odůvodnění rozhodnutí.
V projednávané věci odvolací soud se při své úvaze o aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. zabýval okolnostmi hodnými zvláštního zřetele v této konkrétní věci, přičemž zdůraznil, že žalobkyně mohly mít vzhledem ke všem okolnostem za to, že jejich žaloba je důvodná, neboť dárkyně v době sepisu darovací smlouvy trpěla duševní poruchou Alzheimerova typu v kombinaci s vaskulární demencí. Tento jejich důvodný předpoklad byl v průběhu řízení potvrzen i odbornými znaleckými posudky MUDr. Jaroslava Tržického a prof. MUDr. Miroslava Zapletálka, jakož i revizním znaleckým posudkem Psychiatrického centra Praha ze dne 10. 8. 2009.
V projednávané věci tedy v žádném ohledu nešlo o šikanózní výkon práva nebo jeho bezúčelné uplatňování (viz závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2570/10), nešlo ani o případ, v němž obecné soudy i přes výslovný návrh na možnost uplatnění moderační zásady, okolnosti, které by aplikaci tohoto ustanovení umožnily, nevyužily (nález sp. zn. II. ÚS 814/08), resp. že by nastala situace, v níž sice obecný soud tohoto moderačního práva využil, ale úvahy, o něž opřel aplikaci citovaného ustanovení v konkrétní věci, nijak neodůvodnil (nález sp. zn. III. ÚS 727/2000).
Ústavní soud vzal v úvahu všechny výše uvedené skutečnosti, ale v projednávané věci žádný z předpokladů, který by mohl vést ke zrušení ústavní stížností napadeného nákladového výroku, v projednávané věci neshledal. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud se aplikací ustanovení §150 o. s. ř. řádně zabýval, své rozhodnutí s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu náležitě odůvodnil a v jeho rozhodování nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení. Ve výsledku pak Ústavní soud kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
Ústavní soud tak uzavírá, že žádný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelů nezjistil, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu