ECLI:CZ:US:2017:1.US.1016.17.1
sp. zn. I. ÚS 1016/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Komárka, zastoupeného Mgr. Tomášem Cimbotou, advokátem se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 7, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 27. 2. 2017, č. j. 40 Co 41/2017-27, a proti usnesení soudního exekutora JUDr. Lukáše Jíchy, Exekutorský úřad Přerov, se sídlem Komenského 38, Přerov, ze dne 29. 9. 2016, č. j. 203 Ex 34135/16-10, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a soudního exekutora JUDr. Lukáše Jíchy, Exekutorský úřad Přerov, jako účastníka řízení, a Lukáše Komárka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 4. 2017, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byl porušen princip legality výkonu státní moci dle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
II.
2. Stěžovatel vystupuje na straně povinné v řízení vedeném soudním exekutorem JUDr. Lukášem Jíchou, Exekutorský úřad Přerov, se sídlem Komenského 38, Přerov (dále také jen "soudní exekutor"), pod sp. zn. 203 Ex 34135/16, v němž se vedlejší účastník jakožto oprávněný domáhal vymožení pohledávky (výživného) přiznané rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 28. 6. 2016, č. j. 69 Co 178/2016-162. V rámci tohoto řízení vydal uvedený soudní exekutor napadené usnesení č. j. 203 Ex 34135/16-10, kterým bylo exekuční řízení zastaveno z důvodu zpětvzetí návrhu ze strany vedlejšího účastníka pro dobrovolné uhrazení pohledávky, a stěžovatel byl zavázán k úhradě nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi ve výši 4 332,- Kč k rukám jeho právního zástupce a ve výši 847,- Kč soudnímu exekutorovi.
3. Na základě odvolání stěžovatele proti nákladovým výrokům (II. a III.) usnesení soudního exekutora č. j. 203 Ex 34135/16-10 ve věci rozhodoval Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, který napadené rozhodnutí ve výroku II. a III. o nákladech řízení mezi účastníky řízení a o nákladech soudního exekutora potvrdil a zavázal stěžovatele k náhradě nákladů odvolacího řízení vedlejšímu účastníkovi ve výši 968,- Kč. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že odvolací soud shledal rozhodnutí soudního exekutora v otázce náhrady nákladů mezi účastníky řízení správným, když se ztotožnil s jeho závěrem, že stěžovatel zavinil zastavení exekučního řízení, které bylo zahájeno vedlejším účastníkem důvodně, přičemž neshledal ani důvody pro nepřiznání náhrady nákladů řízení dle §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Správným pak bylo shledáno i rozhodnutí o náhradě nákladů soudního exekutora, když stěžovatelem namítané závěry rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2013, sp. zn. IV. ÚS 235/11 (toto i všechna další rozhodnutí Ústavního soudu jsou k dispozici v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz), nebylo možno dle odvolacího soudu na danou věc uplatnit.
III.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti brojí proti napadeným rozhodnutím, kterými mělo být zejména porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces. Dle názoru stěžovatele aplikoval soudní exekutor nesprávně ustanovení advokátního tarifu a nezabýval se skutečností, zda přiznané úkony právní služby byly úkony vztahující se k řádnému uplatnění práva. V této souvislosti odkazuje stěžovatel na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 3768/14. Stěžovatel dále tvrdí, že odvolací soud se nezabýval řádně námitkou, že postup vedlejšího účastníka je motivován spíše snahou zatížit stěžovatele dalšími náklady než domoci se svého práva. Je namítáno, že vedlejší účastník podal k vymožení své pohledávky několik duplicitních návrhů, které jsou obsahově podobné (formulářové), přičemž žádný z nich nebyl fakticky realizován, když stěžovatel uhradil pohledávku dobrovolně.
IV.
5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání a je řádně zastoupen.
6. Ústavní soud je dále dle ustanovení §43 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu povinen zkoumat, zda jsou dány předpoklady pro meritorní projednání ústavní stížnosti. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem má tento pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než o návrhu rozhodne nálezem, přičemž předpokladem je objektivní způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Otázkou náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval a konstatoval, že tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být obvykle předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje zpravidla intenzity představující porušení základních práv a svobod. Ke zrušení nákladových výroků tak Ústavní soud přistupuje pouze výjimečně a jen v případech, kdy je rozhodnutí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti - viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. III. ÚS 624/06. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavně právní dimenze například tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Taková pochybení však v nyní projednávané věci zjištěna nebyla.
8. Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících částku 10 000,- Kč, je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. října 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09 či usnesení ze dne 13. října 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09). V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Stěžovatel v dané věci brojí proti rozhodnutí v otázce nákladů řízení, které v konečném součtu činí částku ve výši 6 147,- Kč, tedy částku spadající do limitu tzv. bagatelních věcí. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti v dané věci tak plyne už ze samotné skutečnosti, že s ohledem na předmět sporu nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele.
V.
9. Vedle závěrů o zjevné neopodstatněnosti projednávané ústavní stížnosti z důvodu rozhodování o nákladech řízení v bagatelní částce uvedených shora konstatuje Ústavní soud, že i bez aplikace těchto závěrů nelze spatřovat v napadených rozhodnutích zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele. Soudní exekutor postupoval v případě rozhodování o nákladech řízení v souladu s příslušnými procesními předpisy, které aplikoval na poměrně běžnou situaci (zastavení exekuce pro dobrovolné splnění) a jeho postup nijak, tím méně extrémně, nevybočuje z rámce spravedlivého procesu. Odvolací soud se pak ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, když uzavřel, že návrh na nařízení exekuce dle jeho názoru byl důvodný, zastoupení advokátem pak účelné a neshledal ani prostor pro aplikaci ustanovení §150 občanského soudního řádu. Odvolací soud se vyjádřil i k stěžovatelem namítané judikatuře, která dle jeho názoru na danou situaci nedopadá. Je sice pochopitelné, že stěžovateli se postup vedlejšího účastníka jeví jako zbytečný a stěžovatele zatěžující, avšak takový postup s ohledem na okolnosti vzniku vymáhaného závazku nemohl být pro stěžovatele překvapivý a bylo v jeho možnostech (v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt) mu včasnou úhradou závazku zabránit.
10. Ústavní soud tak po prostudování ústavní stížnosti, jakož i napadených rozhodnutí, neshledal důvod pro jejich zrušení. Ústavní soud se řídí zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, kdy tento zásah provádí výhradně tehdy, kdy případné porušení běžných zákonů dosáhne takové intenzity, že je způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele, o to extrémnější tento zásah pak musí být v případě, kdy předmětem sporu jsou náklady řízení, navíc v bagatelní částce.
VI.
11. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2017
David Uhlíř v. r.
předseda senátu