ECLI:CZ:US:2017:1.US.1306.17.1
sp. zn. I. ÚS 1306/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Marie Holcové, právně zastoupené JUDr. Martinem Pavlišem, advokátem se sídlem Wilsonova 368, Hlinsko, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 31. 3. 2017 č. j. 18 Co 4/2017-97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 28. 4. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného usnesení krajského soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 21. 11. 2016 bylo o návrhu stěžovatelky na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí rozhodnuto tak, že se z exekuce vedené exekutorem JUDr. Jiřím Přibáněm pod sp. zn. 065 EX 01523/03 vylučuje křovinořez AVEN LEON 5200 a sekačka na trávu VEGA OHV 139. Žalované společnosti CERBER a. s. byla uložena povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 24 882,10 Kč. K odvolání žalovaného změnil krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením rozsudek nalézacího soudu tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
S tímto závěrem stěžovatelka nesouhlasí, neboť byla ve věci úspěšná a nespatřuje důvody proto, aby odvolací soud přistoupil k aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. Podle jejího názoru se v soudním řízení pouze bránila zvůli soudního exekutora, přičemž žalovaná se předchozích soudních řízení v zásadě ani neúčastnila. Odůvodnění krajského soudu stran nákladů řízení považuje stěžovatelka za nedostatečné, neboť k aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. může soud přistoupit jen v případě podmínek hodných zvláštního zřetele. Nic takového se však v projednávané věci nestalo. V souvislosti s uvedeným stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 303/12, který podle ní řešil věc obdobnou, ne-li totožnou. Stěžovatelka dále namítá, že výše citované ustanovení o. s. ř. má sloužit k odstranění tvrdosti, resp. k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení. V projednávané věci byla stěžovatelka oproti žalované aktivní, a přesto jí nebyla přiznána náhrada nákladů soudního řízení.
V uvedeném spatřuje stěžovatelka zásah do základních práv a svobod, jež jsou jí garantovány čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K rozhodování obecných soudů o nákladech řízení a jeho reflexi z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo v dané věci nastat pouze za situace, kdy by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, v důsledku přepjatého formalizmu nebo tehdy, jestliže by příslušné závěry obecného soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně [srov. příkladmo nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 536/06 ze dne 3. 4. 2008 (N 64/49 SbNU 9), nález sp. zn. III. ÚS 2984/09 ze dne 23. 11. 2010 (N 232/59 SbNU 365), nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111) či nález sp. zn. II. ÚS 1066/12 ze dne 6. 6. 2013; všechna rozhodnutí jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz].
Shora uvedené závěry o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí tím spíše pro rozhodování dle ustanovení §150 o. s. ř., které při existenci důvodů hodných zvláštního zřetele umožňuje soudu výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti úspěšnému účastníkovi nepřiznat. Aplikace citovaného ustanovení, svou podstatou výjimečného v tom, že soud může o náhradě nákladů řízení rozhodnout jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, zcela přísluší soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 619/2000 ze dne 24. 5. 2001 (N 79/22 SbNU 165) či usnesení sp. zn. IV. ÚS 37/02 ze dne 31. 1. 2002 (U 4/25 SbNU 357)].
Ústavní soud napadené rozhodnutí v naznačeném rozsahu přezkoumal, nicméně žádné pochybení, jež by bylo možno kvalifikovat jako porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, nenalezl. Stěžovatelka sice v ústavní stížnosti tvrdí, že krajský soud své rozhodnutí o postupu podle ustanovení §150 o. s. ř. řádně neodůvodnil, nicméně podle náhledu Ústavního soudu z odůvodnění napadeného usnesení vyplývají důvody pro tento postup. Odvolací soud vyšel v zásadě z toho, že stěžovatelka v návrhu na vyškrtnutí movitých věcí ze soupisu uvedla nepravdivá tvrzení, že věci jsou vlastnictvím Pavla Charouze. To je také zásadní rozdíl oproti věci projednávané u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 303/12, na kterou stěžovatelka poukazovala.
Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu