ECLI:CZ:US:2017:1.US.1502.17.1
sp. zn. I. ÚS 1502/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Barbary Zurčínové, zastoupené JUDr. Jaroslavem Beldou, advokátem se sídlem Lípová 7, Jablonec nad Nisou, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky Liberec ze dne 16. 2. 2017 č. j. 36 Co 287/2016-94, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se svým návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí a namítala zásah do svého práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítala zásah do svého práva na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu dle čl. 26 odst. 1 Listiny.
2. Ústavní soud z napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti zjistil, že Okresní soud v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 10 C 180/2015 v řízení o výživné stěžovatelky jako zletilé dcery proti žalovanému zamítl stěžovatelčinu žalobu o uložení povinnosti žalovanému platit jí výživné 5.000 Kč měsíčně počínaje dnem 1. 9. 2015. Výrokem II. uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovanému náklady řízení před okresním soudem ve výši 29.400 Kč. Okresní soud dospěl k závěru, že žalobkyně v řízení neprokázala, že by splnila podmínky pro obnovení vyživovací povinnosti žalovaného. Z provedených důkazů vzal za nepochybné, že stěžovatelka po ukončení základní školy vystudovala střední školu a to nejdříve v Liberci, poté přestoupila na Obchodní akademii v Turnově a po dvou letech přestoupila v rámci téže školy na jiný obor, a to hotelnictví. První a druhý ročník byly společně pro obor cestovní ruch a hotelnictví a třetí a čtvrtý ročník se věnovala cestovnímu ruchu. Okresní soud dospěl k závěru, že tyto přestupy jsou pro výsledek řízení bezpředmětné, neboť žalobkyně zdárně dokončila střední vzdělávání složením maturitní zkoušky. Vzal za nepochybné, že po ukončení střední školy se nepřihlásila na žádnou další vyšší školu, nechala se evidovat u úřadu práce, absolvovala rekvalifikaci v oboru manikúra a až od 1. 9. 2015 nastoupila na vyšší odbornou školu. Podle ustáleného doktrinálního výkladu judikatury musí v případě trvání vyživovací povinnosti být prokázána existence soustavné přípravy dítěte na budoucí povolání. Okresní soud akceptoval tu skutečnost, že stěžovatelka přestupovala na různé obory v rámci střední školy, jsou to však obory provázané a to i s oborem, který nyní studuje. Nelze však přejít to, že po ukončení střední školy maturitní zkouškou stěžovatelka nepokračovala ve studiu ani se o to nesnažila, evidovala se na úřadu práce, krátkodobě brigádně pracovala na pozici číšnice, rekvalifikovala se na manikérku a souhlasila se zrušením vyživovací povinnosti. Až rok poté se nechala zapsat ke studiu na vyšší odborné škole, avšak zvolila studium, kde stačí přijetí bez přijímací zkoušky.
3. Závěr okresního soudu potvrdil i odvolací soud v napadeném rozsudku. Podle odvolacího soudu je při posuzování zániku a případné obnovy vyživovací povinnosti třeba brát v úvahu vždy širší souvislosti a konkrétní specifika dané věci, zejména vztah mezi současným studiem a dosud vykonávaným povoláním a případně předchozím studiem, důvodem přerušení studií a vzájemnou návazností jednotlivých studií s přihlédnutím k preferovanému zájmu na zvýšení kvalifikace dítěte. Je třeba poukázat také na to, že studium dítěte nemůže být nekonečné a samoúčelné. Pokud je mezi ukončením předchozího studia a nástupem na vysokou školu delší časový úsek, je třeba brát v úvahu nejen společenský zájem na zvýšení kvalifikace dítěte, ale zhodnotit všechny souvislosti, vyhodnotit návaznost na dosavadní zkušenosti a vzdělání a účel studia, kterým je umožnit dítěti rozvinout jeho schopnosti a nadání v nově nastoupeném studijním oboru. V případě, že dítě je zletilé a pokračuje ve studiu, musí zvyšovat toto studium úroveň jeho vzdělání a tím i jeho šance na pracovním trhu a musí se jednat o soustavnou přípravu na budoucí povolání. Takto se opakovaně vyjádřil i Ústavní soud ve svých rozhodnutích sp. zn. II. ÚS 2155/2009, sp. zn. II. ÚS 3113/2010 či sp. zn. II. ÚS 2121/14, např. v posledně citovaném nálezu konstatoval, že jakkoliv platí, že dosažení zletilosti dítěte nemá pro trvání vyživovací povinnosti hmotněprávní význam, je odlišná situace u nezletilého dítěte, které je s ohledem na stupeň svého fyzického a psychického vývoje a i podle právní úpravy zcela či převážně odkázáno na svoje rodiče a dítěte zletilého, u něhož lze očekávat, že bude vyvíjet přiměřené úsilí směřující k tomu, aby se uživilo samo, nevyskytnou-li se samozřejmě okolnosti, které tomu zcela či částečně brání. Rodiče jsou totiž odpovědní za všestranný rozvoj svých dětí a z toho také plyne, že jsou povinni dbát o to, aby dítě našlo zdroj své obživy právě v takovém oboru, pro který má schopnosti a nadání a v němž se může náležitě uplatit. Je však vždy důležité, aby se soudy pečlivě zabývaly konkrétními okolnostmi každého případu a zejména účelnosti tohoto studia. Toto studium by totiž mělo sloužit k prohlubování předchozího vzdělání, na které zpravidla navazuje, resp. mělo by vést k lepším budoucím vyhlídkám na získávání prostředků pro životní potřeby prací. Nemělo by však určitě jít o studium samoúčelné, kterým by si vyživovaná osoba pouze tzv. "prodlužovala mládí". Odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1153/10 odvolací soud shledal jako nepřiléhavý. Ústavní soud zde sice poukazuje na elasticitu vyživovací povinnosti a možnosti obnovení této povinnosti, avšak nesmí být překročena míra, do které lze tolerovat jistou nezodpovědnost dítěte při hledání budoucího zaměstnání a uplatnění v životě. Pokud se dítě po skončení střední školy buď nedostalo na konkrétní vysokou školu anebo se domnívá, že mu dosažený stupeň vzdělání dostatečným způsobem zajistí vhodnou pozici na trhu práce, avšak později svůj názor změní a rozhodne si své vzdělání rozšířit či doplnit, je třeba toto chování tolerovat. To však není případ stěžovatelky, která se po maturitě na žádnou školu nehlásila a ani se nepokusila najít si zaměstnání. Odvolací soud nepovažuje evidenci u úřadu práce za dostatečnou aktivitu ze strany žalobkyně při hledání zaměstnání. Maturita ve vystudovaném oboru umožnila žalobkyni uplatnit se prací v oboru vzhledem k nabídce volných pracovních míst i stanovisku zaměstnavatelů, kteří nerozlišují při výběru zaměstnance mezi maturitou v daném oboru a vyšší odbornou školou. Žalobkyně tak neprojevila dostatečnou zodpovědnost při využití svých schopností buď pokračovat ve studiu, nebo při hledání zaměstnání a tento přístup nemůže jít k tíži žalovaného. Odvolací soud naopak dospěl k závěru, že by bylo v rozporu s principy spravedlnosti, kdyby nemajetné a řádně studující stěžovatelce byla uložena povinnost nahradit náklady řízení před okresním soudem i soudem odvolacím, a proto výrok o nákladech řízení zrušil a žalovanému náhradu nákladů nepřiznal.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že odvolací soud skutková zjištění nezhodnotil objektivně v souladu s obvyklou životní realitou. Právní názor odvolacího soudu je v rozporu s opakovaně vysloveným právním názorem Ústavního soudu o obecně respektované doktríně o elasticitě vyživovací povinnosti. Stěžovatelka opravdovost svého zájmu o studium prokázala soudu listinnými důkazy o velmi dobrém plnění svých studijních povinností. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem soudu, že prokázala nezájem živit se prací a své přihlášení se na úřadu práce kvalifikuje jako projev snahy o získání zaměstnání.
5. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, požadované zákonem o Ústavním soudu. Stěžovatelka je řádně zastoupena a stížnost byla podána včas a proti konečnému rozhodnutí o věci.
6. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením podústavního práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegezí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 in fine (N 53/21 SbNU 451), III. ÚS 303/04 (N 52/36 SbNU 555), III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375), III. ÚS 501/04 (N 42/36 SbNU 445), III. ÚS 606/04 (N 177/38 SbNU 421), III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57), IV. ÚS 369/06 (N 206/43 SbNU 303), III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371) aj.].
8. Odvolací soud v projednávané věci náležitě vycházel z judikatury Ústavního soudu a respektoval jeho závěry o elasticitě vyživovací povinnosti, avšak přesvědčivě odůvodnil, proč v tomto případě nepřikročil k tomu, aby stěžovatelce vyhověl, neboť její aktuální vzdělávání již pod tuto doktrínu nespadá. Ústavní soud naopak odkazuje na svůj nález sp. zn. II. ÚS 2121/14 ze dne 30. 9. 2014, N 182/74 SbNU 591 v němž uvedl následující: "je třeba odlišit případy rozhodování o výživném, kdy se jedná o nezletilé dítě, resp. dokonce o dítě vykonávající povinnou školní docházku. V těchto případech musí být přiznávání výživného odpovídajícího odůvodněným potřebám dítěte samozřejmě pravidlem. U dětí již zletilých je však třeba na vyživovací povinnost nahlížet optikou výrazně odlišnou: zletilý jedinec by měl být zásadně schopen se postarat sám o sebe, a důvod pro stanovení vyživovací povinnosti by proto měl být odůvodněn konkrétními okolnostmi daného případu."
9. V posuzovaném případě pak obecné soudy přesvědčivě odůvodnily své rozhodnutí o zamítnutí stěžovatelčiny žaloby a dodržely všechny povinnosti, jež po ně vyplývají z ústavně zaručeného práva stěžovatelky na soudní ochranu. Pokud se pak stěžovatelka domáhá svého práva na volbu povolání či přípravu na něj, pak její otec není garantem tohoto sociálního práva, jehož se stěžovatelka může domáhat vůči veřejné moci, avšak jen v mezích určených zákonem, jak stanoví čl. 41 Listiny. Pro vztah stěžovatelky a žalovaného je relevantní to, že alimentace a vyživovací vztahy jsou projevem rodinné solidarity a zajišťují funkčnost rodiny samotné. Jedná se o zákonem uloženou povinnost pomoci druhému v materiálním slova smyslu tak, aby se neocitl ve stavu nouze a aby životní úroveň dítěte odpovídala jeho odůvodněným potřebám. Vyživovací povinnost rodičů k dětem je dána přímo ze zákona a trvá do té doby, pokud děti nejsou schopny se samy živit. Není tedy možno na tento právní vztah aplikovat požadavek na otce zajistit dceři její právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu. Toto právo zajisté stěžovatelka má, avšak jako právo, jehož adresátem je veřejná moc a jehož rozsah stanoví příslušné zákony.
10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud shledal, že nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, tak její ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu