ECLI:CZ:US:2017:1.US.1776.17.2
sp. zn. I. ÚS 1776/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavních stížnostech stěžovatelů 1) Milana Drechslera a 2) Jiřího Stráníka, zastoupených Mgr. Evou Fajtlovou, advokátkou, se sídlem Mojžíškové 738/4, Ostrava - Muglinov, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2017 č. j. KSOS 31 INS 15056/2013-B48, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. Výše označení stěžovatelé podali v zákonné lhůtě prostřednictvím advokátky a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnosti, jimiž napadli v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Ostravě. Tímto rozhodnutím měl být podle stěžovatelů porušen čl. 1 Ústavy ČR (dále jen "Ústava") a jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") tím, že došlo pouze k částečnému (50%) uspokojení jejich pohledávek v insolvenčním řízení podle §203 odst. 5 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona (dále jen "IZ").
2. Ústavní soud z ústavních stížností a napadeného rozhodnutí zjistil, že stěžovatelé jsou bývalými zaměstnanci dlužníka a zároveň jeho společníky. Z titulu nevyplacené mzdy požadoval první stěžovatel po dlužníkovi částku 253 158 Kč a druhý stěžovatel částku 275 524 Kč, a to na základě rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 6. 2016 č. j. 85 C 114/2015-77, kterým bylo zároveň stanoveno, že lhůta splatnosti těchto nároků bude uvedena v samostatném usnesení insolvenčního soudu. Krajský soud v Ostravě jako soud insolvenční uložil napadeným rozhodnutím insolvenčnímu správci, aby z majetkové podstaty dlužníka částečně uspokojil nároky stěžovatelů, konkrétně aby uspokojil 50 % z požadovaných částek ve lhůtě 30 dnů. Soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že na základě zpráv insolvenčního správce o stavu majetkové podstaty dlužníka nelze vyhovět návrhům stěžovatelů na uspokojení jejich pracovněprávních nároků v plné výši a že jejich další uspokojení bude záviset na vývoji zpeněžení majetkové podstaty dlužníka.
3. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnosti obou stěžovatelů směřovali proti stejnému rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, Ústavní soud usnesením spojil řízení stěžovatelů do jednoho řízení, o kterém rozhodl tímto usnesením.
II. Hodnocení Ústavního soudu
4. Ústavní soud předně připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanském soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníků.
5. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že se v souzené věci jedná toliko o výklad běžného práva, který (až na výjimky) není věcí Ústavního soudu. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je totiž v zásadě věcí obecných soudů [viz například nález sp. zn. I. ÚS 1744/12 ze dne 24. 7. 2014 (N 142/74 SbNU 205) či nález sp. zn. III. ÚS 1293/16 ze dne 24. 1. 2017]. Ústavní soud rovněž odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k soudním orgánům (a orgánům veřejné moci vůbec) dána pouze subsidiárně; přitom důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti, což se týká zejména nezávislých obecných soudů, nad kterými není oprávněn ve fázi dosud neukončeného řízení vykonávat jakýkoli dohled či dozor (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2759/16 ze dne 6. 12. 2016; usnesení sp. zn. I. ÚS 1542/15 ze dne 11. 7. 2017 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 1049/17 ze dne 11. 7. 2017).
6. Ze subsidiarity ústavní stížnosti vyplývá, že Ústavní soud by měl ochranu ústavně zaručeným základním právům a svobodám poskytovat až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci a k zásahům do probíhajících řízení by měl přistupovat nadmíru zdrženlivě. Proto by ústavní stížností měla být napadána zásadně konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli dílčí procesní, byť i samostatně pravomocná rozhodnutí (k tomu srov. Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: ASPI, a. s., 2007, s. 371n.; srov. také usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 275/06 ze dne 6. 4. 2006 či usnesení sp. zn. I. ÚS 2648/13 ze dne 11. 9. 2013). Jinak řečeno - vzhledem k subsidiaritě ústavněprávního přezkumu je zásah Ústavního soudu zásadně vyhrazen pro ta rozhodnutí obecných soudů, jimiž se řízení před nimi končí a kdy již jiný prostředek nápravy k dispozici není.
7. V nyní posuzované věci však zjevně nejde o konečné meritorní rozhodnutí. Smyslem a účelem insolvenčního řízení je maximalizace uspokojení dlužníkových věřitelů [srov. §1 písm. a) a §5 písm. a) in fine IZ]. Tímto účelem je vedeno i odůvodnění napadeného rozhodnutí, kterým byly nároky stěžovatelů uspokojeny částečně, jelikož stav majetkové podstaty neumožnil, aby bylo nárokům stěžovatelů vyhověno v plné výši. Předmětné insolvenční řízení však nadále pokračuje a insolvenční soud v napadeném rozhodnutí uvádí, že další uspokojení nároků stěžovatelů bude záviset na vývoji zpeněžení majetkové podstaty dlužníka. Napadené usnesení tedy nepředstavuje rozhodnutí, které by bylo způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatelů a které by tvořilo samostatnou uzavřenou součást řízení. Ústavní soud přitom není oprávněn zasahovat do činnosti insolvenčního soudu či ji omezovat, pokud neshledá porušení ústavně zaručených práv osob dotčených insolvenčním řízením (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 4008/13 ze dne 13. 3. 2014; usnesení sp. zn. I. ÚS 3502/14 ze dne 4. 12. 2014 či usnesení sp. zn. I. ÚS 1542/15 ze dne 11. 7. 2017).
8. Pouhý nesouhlas stěžovatelů se závěry insolvenčního soudu a jejich odůvodněním sám o sobě nezakládá úspěšnou ústavní argumentaci, která by vedla k vyhovění ústavním stížnostem. Takovou ústavní argumentaci podané stížnosti prakticky vůbec neobsahují a stěžovatelé navíc ani neuvádí, v čem přesně shledávají rozpor napadeného usnesení s jejich ústavně zaručenými právy. Jedinou výtkou vůči napadenému rozhodnutí je, že v insolvenčním řízení došlo ke zkrácení nároků, které byly stěžovatelům přiznány v předchozím civilním řízení. Stěžovatelé přitom považují za nepřípustné, aby stát v jednom soudním řízení vynesl rozsudek, který ve druhém soudním řízení popře. V tomto ohledu Ústavní soud odkazuje na ustanovení §169 odst. 2 IZ, podle kterého se pracovněprávní pohledávky dlužníkových zaměstnanců uspokojují v plné výši, není-li dále stanoveno jinak, a rovněž na ustanovení §305 odst. 2 IZ, podle kterého se tyto pohledávky uspokojí poměrně, pokud dosažený výtěžek ze zpeněžení majetkové podstaty nestačí k uspokojení všech pohledávek. Insolvenční soud tedy neporušil práva stěžovatelů na spravedlivý proces, když jejich nároky uspokojil pouze částečně, jelikož částečné uspokojení pohledávek reflektuje klíčový princip insolvenčního práva, kterým je maximalizace uspokojení všech věřitelů, jak bylo uvedeno výše, často právě za cenu jejich poměrného uspokojení (podle principu pari passu).
9. Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nelze dospět k závěru o porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelů. Proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2017
JUDr. Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu