ECLI:CZ:US:2017:1.US.2009.15.1
sp. zn. I. ÚS 2009/15
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) a Tomáše Lichovníka - ze dne 20. června 2017 sp. zn. I. ÚS 2009/15 ve věci ústavní stížnosti Ochranné organizace autorské - Sdružení autorů děl výtvarného umění, architektury a obrazové složky audiovizuálních děl, z. s., se sídlem Žitná 1575/49, Praha 1, zastoupené Mgr. Lucií Tycovou Rambouskovou, advokátkou, se sídlem Národní 973/41, Praha 1, proti výroku I rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2015 č. j. 30 Cdo 5008/2014-245, kterým bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání týkají se bezdůvodného obohacení internetové kavárny, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Pavla Felcána, zastoupeného Mgr. Evou Ruhswurmovou, advokátkou, se sídlem Zakšínská 570/2, Praha 9, jako vedlejšího účastníka řízení.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 7. července 2015, stěžovatelka navrhla zrušení výroku I rozhodnutí uvedeného v záhlaví z důvodu tvrzeného porušení jejího základního práva podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka se žalobou domáhala, aby byla vedlejšímu účastníku řízení uložena povinnost vydat bezdůvodné obohacení ve výši 15 264 Kč a zdržet se zpřístupňování grafického uživatelského rozhraní třetím osobám. Tvrdila, že vybraná uživatelská rozhraní jsou autorskými díly a žalovaný je při provozování internetové kavárny zpřístupňoval za úplatu svým zákazníkům, aniž by s žalobkyní uzavřel licenční smlouvu.
3. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 16. května 2013 č. j. 19 C 147/2011-164 výrokem I zamítl žalobu v části domáhající se vydání bezdůvodného obohacení, výrokem II zamítl žalobu v části týkající se zdržení dalšího zpřístupňování a výrokem III uložil stěžovatelce povinnost zaplatit náklady řízení vedlejšímu účastníkovi řízení.
4. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. května 2014 č. j. 1 Co 278/2013-221 potvrdil výrokem I rozsudek krajského soudu a výrokem II uložil stěžovatelce povinnost zaplatit náklady odvolacího řízení vedlejšímu účastníkovi řízení.
5. Nejvyšší soud k dovolání stěžovatelky rozsudkem ze dne 25. března 2015 č. j. 30 Cdo 5008/2014-245 výrokem I odmítl dovolání pro nepřípustnost v části, v níž se týkalo bezdůvodného obohacení, neboť jeho výše nedosahovala hranice 50 000 Kč ve smyslu §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále také "o. s. ř."). Výrokem II zrušil rozsudek vrchního soudu ve zbývající části, tj. v části, jež se týkala uložení povinnosti zdržet se dalšího zpřístupňování a nákladů řízení, a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
II. Argumentace stěžovatelky
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítala, že v celé její věci záviselo rozhodnutí na vyřešení právní otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to, zda v případě poskytování služeb internetové kavárny jde o takové využívání autorských děl, které spadá pod taxativně určený rozsah kolektivní správy. Při podání žaloby ke krajskému soudu vycházela z §40 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), přičemž měla za to, že nároky, které podle tohoto ustanovení může u soudu uplatnit, jsou neoddělitelné a ve své souvislosti umožňují adekvátně postihnout zásah do autorských práv. Postup Nejvyššího soudu považovala za přepjatě formalistický, protože Nejvyšší soud jím pominul při řešení téže právní otázky jeden z jejích nároků, a tím oslabil její právo na spravedlivý proces. Domnívala se, že v jejím konkrétním případě bylo omezení přípustnosti dovolání částkou 50 000 Kč nepoužitelné, neboť účelem dovolání bylo rozhodnout o otázce rozsahu povinné kolektivní správy autorských práv. V tom spatřovala porušení svého práva na soudní ochranu.
III. Shrnutí řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud si pro účely tohoto řízení vyžádal soudní spis a vyjádření účastníků řízení.
8. Nejvyšší soud ve vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Byl přesvědčen, že výrok I rozsudku krajského soudu je třeba posuzovat jako zcela svébytný. Proto neshledával, že by došlo k dotčení ústavních práv stěžovatelky.
9. Vedlejší účastník řízení ve vyjádření měl za to, že §237 o. s. ř. má jasné opodstatnění v systému o. s. ř., neboť zamezuje podáním v tzv. bagatelních věcech, aby Nejvyšší soud nebyl zahlcen podáními ve věcech mizivého významu. Upozorňoval, že pokud soud rozhodne o nároku s dělitelným plněním tak, že žalobě částečně vyhoví, dojde k rozštěpení uplatněného práva na dvě práva se samostatným skutkovým základem. V takových případech je nutné přípustnost dovolání posuzovat vždy samostatně vůči jednotlivým rozštěpeným nárokům. K nároku zdržovacímu a nároku na zaplacení uplatněným stěžovatelkou tedy není možné přistupovat společně. Byl přesvědčen, že v předložené věci nebylo rozhodnutí Nejvyššího soudu stiženo kvalifikovanou vadou, která by měla za následek porušení ústavnosti.
10. Na tato vyjádření stěžovatelka reagovala replikou, v níž zdůraznila, že nárok na zaplacení má totožný skutkový i právní základ jako nárok zdržovací, u něhož Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky vyhověl. Nemohl si dle jejího názoru "zavázat oči" a tvrdit, že důvod kasace u jiného nároku nespatřuje. Porušil tím princip předvídatelnosti práva a podlomil důvěru účastníků řízení v právo a právní jistotu. Aplikace práva Nejvyšším soudem vybočila z ústavněprávních záruk, když v jednom případě shledal porušení práva a v druhém jej pro zákonný limit zcela přehlédl. Stěžovatelka není schopná vysvětlit důvody tohoto procesního postupu autorům, které zastupuje. Nadto, pokud by vedlejší účastník řízení upustil v průběhu dalšího řízení od neoprávněného zásahu do práv autorů, nositelům práv se již nedostane žádného reálného plnění. Domnívala se, že ve specifické právní oblasti výkonu kolektivní správy není možné uplatňovat jinak obecně platné limity přístupu k dovolacímu soudu, neboť ochrana duševního vlastnictví vyžaduje komplexní pohled.
IV. Podmínky projednání ústavní stížnosti
11. Ústavní soud konstatuje, že je příslušný k projednání návrhu, ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti. Bylo proto možné přistoupit k jejímu věcnému projednání.
V. Vlastní posouzení
12. Poté, co se Ústavní soud seznámil s napadenými rozhodnutími, soudním spisem a došlými vyjádřeními, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [pro rozhodná kritéria srov. nález ze dne 25. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, která již shodnou či obdobnou právní otázku vyřešila [usnesení ze dne 24. září 2002 sp. zn. Pl. ÚS 24/02 (U 31/27 SbNU 341)].
13. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom přirozeně uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.
14. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. když ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v projednávané věci.
15. Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání není přípustné "proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží". Stěžovatelka nesouhlasila výhradně s aplikací citovaného ustanovení v její konkrétní věci, neměla však výhrady proti samotné právní úpravě, která odvozuje přípustnost dovolání od finanční hodnoty, "o níž bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem". Lze poukázat na to, že do občanského soudního řádu byla taková právní úprava poprvé včleněna novelou č. 238/1995 Sb. účinnou od 1. ledna 1996 [tehdy šlo o §238 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], tj. před více než dvaceti lety. Její ústavnost nebyla nikdy zpochybněna [viz k tomu také nález ze dne 6. června 2007 sp. zn. I. ÚS 750/06 (N 93/45 SbNU 335)].
16. Stěžovatelka požadovala plnění ve výši přibližně 15 000 Kč již v řízení před soudem prvního stupně. S ohledem na řadu let účinnou úpravu dovolání proto mohla už tehdy předvídat, že dovolání ve věcech bagatelní hodnoty není přípustné. Nešlo tak ani o situaci, kterou se již Ústavní soud opakovaně zabýval, kdy je žalováno plnění v částce převyšující finanční limit přípustnosti dovolání, následně ale dojde ze strany soudu k tzv. štěpení nároku, ať z důvodu věcné legitimace (soud vyhoví jen části nároku), nebo z důvodu posouzení právní povahy nároku (žalovaná částka je součtem hodnot nároků, které se opírají o odlišný skutkový základ). I v takových případech přitom Ústavní soud shledává omezení přípustnosti dovolání vůči danému, soudem "rozštěpenému" nároku ústavně souladným [srov. nález ze dne 18. března 2009 sp. zn. I. ÚS 2884/08 (N 60/52 SbNU 591), nález ze dne 20. října 2009 sp. zn. IV. ÚS 681/09 (N 221/55 SbNU 75) či usnesení ze dne 5. února 2014 sp. zn. II. ÚS 3298/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
17. Z naposledy zmíněných rozhodnutí vyplývá i to, že Ústavní soud akceptoval právní názor Nejvyššího soudu, podle něhož je nutné jednotlivé nároky se samostatným skutkovým základem (i za situace, kdy o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem) posuzovat z hlediska přípustnosti samostatně. Stěžovatelka přitom namítala právě to, že Nejvyšší soud na základě totožného skutkového a právního základu rozhodl různě. S tímto tvrzením však Ústavní soud nesouhlasí.
18. O právo se samostatným skutkovým základem, a tím i procesně nezávislý nárok, jde tehdy, odlišuje-li se od ostatních předmětem, tj. věcným návrhem či žalobním požadavkem, nebo skutkovým vylíčením, které v případě shodného žalobního požadavku rozliší, pod jakou právní normu je nutno nárok podřadit (viz Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016, s. 906; David, L. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, s. 1097 a násl., či již citovaný nález sp. zn. IV. ÚS 681/09).
19. Této definici odpovídá i judikatura Nejvyššího soudu (srov. citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06). Za nároky s odlišným skutkovým základem, byť mohou mít z laického pohledu původ v téže skutečnosti, zhodnotila např. nárok na bolestné a za ztížení společenského uplatnění, nárok na zdržení a vydání věci či nárok na vydání věci a na bezdůvodné obohacení (z rozhodnutí Nejvyššího soudu viz např. usnesení ze dne 14. února 2008 sp. zn. 25 Cdo 4936/2007 nebo ze dne 10. června 2016 sp. zn. 26 Cdo 5487/2015 a srov. též Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád - II. díl. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1088 a násl., a tam citovanou judikaturu). Každému z nároků totiž odpovídá jiná skupina skutkových okolností, kterou je třeba v řízení tvrdit a prokázat, každý z nich má samostatný skutkový základ podle toho, jakým způsobem (jak a čím vším) žalovaný zasahuje do výkonu práva žalobce.
20. Výše uvedené platí i ve věci stěžovatelky. V případě nároku na zdržení žalobou určeného jednání bude zpravidla nutné tvrdit, že dochází k jednání porušujícímu právo žalobce a toto jednání trvá či hrozí jeho opakování. V případě nároku na vydání bezdůvodného obohacení bude zato obvykle nutné tvrdit, že došlo k protiprávnímu jednání, které však nemusí trvat, že se na základě tohoto jednání žalovaný obohatil a je třeba určit výši takto získaného majetkového prospěchu. Ve věci stěžovatelky tedy nedošlo k rozdělení procesního režimu na základě totožného skutkového základu. Stěžovatelka naopak uplatnila nároky se samostatným skutkovým základem, jejichž rozdílný procesní režim jen odpovídá jejich povaze.
21. Nepřípadný je i poukaz stěžovatelky na specificitu oblasti výkonu kolektivní správy, pro niž by se neměly uplatňovat obecné limity přístupu k dovolacímu soudu. Stejně jako §40 autorského zákona upravuje katalog právních prostředků ochrany porušení autorského práva, upravuje i např. §2988 občanského zákoníku katalog právních prostředků ochrany proti nekalé soutěži a stejného katalogu může podle §423 občanského zákoníku využít i ten, kdo byl dotčen ve svém právu k obchodní firmě. Autorský zákon tak není jediným předpisem, který umožňuje oprávněnému, aby si vybral z většího množství prostředků ochrany jeho práva ty nároky, které považuje za nejvhodnější. Ve všech jmenovaných případech přitom platí, že jednotlivé nároky lze uplatňovat samostatně i v libovolné kumulaci, v závislosti na konkrétních skutkových okolnostech. Mezi nároky není žádná hierarchie, nelze proto dovodit závislost procesního režimu projednání jednoho typu nároku na procesním režimu jiného. Naopak je za platné úpravy dosaženo rovnosti a předvídatelnosti u přístupu k soudu tím, že procesní režim majetkového nároku, včetně omezení přístupu k dovolacímu soudu limitem 50 000 Kč, bude vždy stejný, ať už nárok žalobce uplatní samostatně, nebo společně s dalším nárokem.
22. Jakkoli je lidsky pochopitelné, že ve stěžovatelce mohlo rozdílné posouzení předkládané právní otázky na základě rozlišení přípustnosti dovolání u jednotlivých uplatněných nároků vyvolat pocit nespravedlnosti, Ústavní soud nepřehlédl, že se tak stalo i v důsledku procesní taktiky, kterou zvolila. Stěžovatelka zastoupená advokátkou, u níž se předpokládá znalost procesních předpisů, předně mohla podat ústavní stížnost přímo proti výroku vrchního soudu v části týkající se bezdůvodného obohacení. Ústavní soud, byl-li by upozorněn na paralelně probíhající řízení u Nejvyššího soudu v jiné části věci, by mohl zohlednit závěry nově vysloveného právního názoru Nejvyššího soudu v dosud neřešené právní otázce za předpokladu, že by měly ústavněprávní přesah, při vlastním hodnocení ústavnosti rozhodnutí vrchního soudu. Není ani vyloučeno, že by shledal jiné vady rozsudku vrchního soudu zasahující do základních práv stěžovatelky. Stěžovatelka měla také druhou možnost, a to napadnout rozsudek vrchního soudu ústavní stížností nyní, spolu s rozsudkem Nejvyššího soudu. Lhůta k napadení rozsudku vrchního soudu by byla zachována pro nejednoznačné poučení o možnosti podat dovolání, které nerozlišovalo mezi procesním režimem jednotlivých částí rozsudku vrchního soudu [srov. nález ze dne 31. ledna 2012 sp. zn. IV. ÚS 3476/11 (N 25/64 SbNU 269)]. To však stěžovatelka neučinila a žádné nedostatky tohoto rozsudku nenamítala. Ústavní soud tak není příslušný ho jakkoli hodnotit a nemůže, i s ohledem na ochranu práv vedlejšího účastníka řízení jako druhé strany sporu, z vlastní moci "sjednotit" procesní režim či samotné právní posouzení různých nároků stěžovatelky.
23. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že Nejvyšší soud nepochybil, když část dovolání stěžovatelky napadeným výrokem odmítl. Nejvyšší soud je podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. oprávněn odmítnout pro nepřípustnost část dovolání, které se týká nároku na vydání bezdůvodného obohacení v bagatelní hodnotě, a věcně přezkoumat zdržovací nárok, a to i přesto, že bezdůvodné obohacení mělo vzniknout jednáním, kterého se žalovaný měl zdržet. Každý z nároků má totiž samostatný skutkový základ, byť se mohou navzájem částečně prolínat, a proto může mít samostatný procesní režim. Nejvyšší soud postupoval v souladu s procesním předpisem, jímž je vázán (čl. 95 odst. 1 Ústavy), své rozhodnutí též v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně odůvodnil. Napadeným výrokem rozsudku Nejvyššího soudu nedošlo k protiústavnímu zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, tedy ani do jejího práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
24. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.