ECLI:CZ:US:2017:1.US.2254.17.1
sp. zn. I. ÚS 2254/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Milana Ptáčka, zastoupeného Mgr. Radko Stránským, advokátem, se sídlem v Liberci, Dvořákova 646/4, proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 4. 11. 2014 č. j. 53 C 26/2012-111, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 1. 12. 2015 č. j. 35Co152/2015-135 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2017 č. j. 28 Cdo 5261/2016-157, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou dne 20. 7. 2017 napadl stěžovatel shora uvedená rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Okresní soud v Liberci na základě žaloby statutárního města Liberce jako žalobce určil, že žalobce je vlastníkem pozemku a stěžovateli uložil nemovitost vyklidit. Krajský soud svým napadeným rozsudkem tento závěr potvrdil a Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele.
3. Nejvyšší soud vysvětlil, že i ve vztahu ke správním rozhodnutím vydaným před účinností zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, je uplatnitelnou teze, dle níž lze za nicotné pokládat rovněž správní akty neuskutečnitelné, respektive s ohledem na jejich faktickou či právní nemožnost nerealizovatelné (podobně viz např. též usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2003 sp. zn. II. ÚS 358/01 a ze dne 17. 7. 2006 sp. zn. II. ÚS 399/06, popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014 sp. zn. 22 Cdo 3542/2013), přičemž právě tímto defektem bylo zatíženo také pro předmětnou kauzu významné rozhodnutí Okresního úřadu Liberec - pozemkového úřadu ze dne 10. 5. 1993. Účastenství žalobce v řízení předcházejícím vydání uvedeného správního aktu je zjevně nepodstatné. Nejvyšší soud uvedl, že nicotnost správního aktu (na rozdíl od jeho věcné správnosti) je soud i v občanském soudním řízení oprávněn zkoumat jako otázku předběžnou (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2002 sp. zn. 22 Cdo 2148/2001, případně jeho usnesení ze dne 29. 10. 2008 sp. zn. 26 Cdo 5102/2007 a ze dne 23. 9. 2014 sp. zn. 30 Cdo 1200/2014). Právě ve stěžovatelově věci byla rozhodnutí nižších soudů založena na tom, že právní předchůdce stěžovatele nenabyl předmětný pozemek na základě restituční dohody a to ani nemohlo založit jeho dobrou víru, že je vlastníkem celého pozemku, neboť pouze došlo k chybě při vyhotovení geometrického plánu.
4. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí obdobné argumenty jako před obecnými soudy a vyjadřuje nesouhlas s jejich právními závěry. Stěžovatel pak dodává, že pokud bylo v dohodě uvedeno, že se popsané části pozemku nevydávají, tak tato část dohody byla neplatná. Stěžovatel je toho názoru, že došlo i k vydržení vlastnického práva ke shora uvedenému pozemku a že se tedy stal jeho vlastníkem. Stěžovatel poukazuje i na jinou judikaturu nižších soudů, která souzní s jeho argumentací.
5. Po zvážení stížnostních námitek a přezkoumání odůvodnění napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Jeho úkolem však není přehodnocovat důkazy provedené obecným soudem v řízení před ním [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)] či výklad podústavního práva.
7. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že postupy dokazování a hodnocení důkazů jsou soudy povinny detailně popsat a také pečlivě a logicky odůvodnit. Informace, které soud z dokazování získal, nesmí být zkreslené a soud je povinen zdůvodnit závěry, které na základě důkazů učinil [viz např. nálezy sp. zn. II. ÚS 1235/11 ze dne 28. 6. 2011 (N 126/61 SbNU 831), sp. zn. I. ÚS 2771/10 ze dne 5. 5. 2011 (N 86/61 SbNU 337) či sp. zn. IV. ÚS 304/98 ze dne 12. 10. 1998 (N 120/12 SbNU 177)].
8. Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů pochybení zakládající zásah do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces. Obecné soudy dostatečně zohlednily veškeré relevantní skutečnosti a odůvodnění jimi učiněných závěrů je logické, nevykazuje znaky libovůle a netrpí stěžovatelem tvrzenými vadami. Obecné soudy se tedy vypořádaly se všemi právně relevantními argumenty stěžovatele a Ústavní soud jejich postup shledává ústavně konformním. Závěry, k nimž obecné soudy dospěly ohledně skutkového stavu a výkladu podústavního práva, Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit.
9. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud shledal, že nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu