ECLI:CZ:US:2017:1.US.2374.16.1
sp. zn. I. ÚS 2374/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře, o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Horní Slavkov, zastoupeného Mgr. Petrou Severovou, advokátkou, se sídlem 5. května 163, Sokolov, proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově č. j. 19 T 27/2015 ze dne 9. června 2015, usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 50 To 249/2015 ze dne 19. srpna 2015 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky č. j. 7 Tdo 498/2016 ze dne 4. května 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem dle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, jimiž mělo dojít k zásahu do jeho ústavně zaručených práv, jež jsou mu garantována čl. 36 až 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle názoru stěžovatele nebyla ctěna zásada in dubio pro reo, čímž mělo být porušeno základní právo na presumpci neviny. Rozhodnutími měl být dále ohrožen princip právní jistoty, garantovaný čl. 1 odst. 1 Ústavy České Republiky.
Z obsahu ústavní stížnosti a spisu vedeného u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 19 T 27/2015 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Sokolově č. j. 19 T 27/2015 ze dne 9. června 2015 uznán vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), (bod 1 rozsudku), přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku (bod 2 rozsudku), pokračujícího přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 trestního zákoníku (bod 3 písm. a), b) rozsudku), přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 trestního zákoníku, přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku, přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 trestního zákoníku a zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) trestního zákoníku (bod 4 rozsudku). Uvedené trestné činnosti se měl stěžovatel stručně řečeno dopustit tím, že dne 14. 9. 2014 fyzicky napadl poškozenou H. S. v jejím bytě, čímž jí způsobil poranění, v důsledku nichž byla poškozená po dobu deseti dnů omezena v obvyklém způsobu života. Následně ji dne 15. 10. 2014 ve večerních hodinách hlasitě a vulgárně urážel, a to pod okny jejího bytu. Dne 18. 10. 2014 stěžovatel poškozenou několikrát telefonicky kontaktoval, přičemž jí vyhrožoval usmrcením a těžkou újmou na zdraví. Shodně stěžovatel jednal dne 23. 10. 2014, když poškozenou kontaktoval prostřednictvím sociální sítě. Dne 18. 10. 2014 stěžovatel po předchozím zazvonění vyrazil uzavřené vstupní dveře do bytu poškozené, načež bez jejího vyzvání a souhlasu vstoupil, poškozenou fyzicky napadl a současně jí vyhrožoval usmrcením. Poškozené tímto jednáním způsobil zranění vyžadující pracovní neschopnost po dobu jednoho měsíce. Bližší způsob realizace trestního jednání stěžovatele je konkretizován ve výroku o vině napadeného rozsudku okresního soudu.
Za uvedené přečiny byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky byla odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Plzni v záhlaví citovaným usnesením tak, že je podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") jako nedůvodné zamítl.
Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítal zásah do svého práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu, a to nesprávnou právní kvalifikací jeho jednání, neboť v případě trestného činu výtržnictví, přečinu nebezpečného vyhrožování, přečinu porušování domovní svobody a zločinu vydírání na svědkovi nebyly naplněny veškeré znaky jejich skutkové podstaty. Pokud jde o přečin porušování domovní svobody, má stěžovatel za to, že poškozená měla spor řešit cestou občanskoprávní žaloby na vyklizení bytu. V případě přečinu vyhrožování mohlo být jeho jednání posouzeno normami práva soukromého, a to jako některý z přestupků proti občanskému soužití. Dále stěžovatel tvrdil, že obecné soudy měly při svém rozhodování vycházet pouze z výpovědi poškozené, která byla v rozporu s výpověďmi svědků Havlíkové, Ladiče a Cáhlíkové, které stěžovatel zpochybnil a které nebyly soudy hodnoceny v souladu se zásadou in dubio pro reo. Konečně stěžovatel namítal zásah do práva na spravedlivý proces porušením jeho procesních práv, když v průběhu výkonu vazby měl být neodůvodněně omezen v kontaktu s jinými osobami. V postupu soudu prvního stupně spatřuje stěžovatel porušení svého práva na obhajobu, když ten provedl výslech svědků S., Havlíkové a Košařové bez odůvodnění v jeho nepřítomnosti ve smyslu §209 odst. 1 trestního řádu a stěžovatel byl s jejich výpověďmi seznámen až z předložených protokolů z hlavních líčení.
III.
Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Po zvážení stížnostních námitek, obsahu napadených rozhodnutí a příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Ústavní soud přistupuje ke zrušení soudního rozhodnutí obvykle za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, pokud jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní projednávané věci, jejíž jádro tvoří polemika stěžovatele se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Jedná se v zásadě o totožné námitky, jimiž se z podnětu stěžovatelem podaných opravných prostředků zabýval soud odvolací a v rámci svých kompetencí i soud dovolací, shledávajíce je nedůvodnými. Stěžovatel navzdory tomu setrvává v přesvědčení o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí, jež se stížnostní argumentací snaží zvrátit ve svůj prospěch, čímž ovšem staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již dal shora najevo, nepřísluší.
Za daných okolností pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že v postupu obecných soudů žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny nezjistil. Dle jeho náhledu obecné soudy v průběhu trestního řízení provedly dostatek důkazů, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu. V odůvodnění svých rozhodnutí poté řádně uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při jejich hodnocení, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele a jak právně kvalifikovaly prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákoníku v otázce viny a trestu. Z napadených rozhodnutí, která splňují požadavky kladené na ně v ustanovení §120 a násl. trestního řádu, je patrné, že obecné soudy neměly o vině stěžovatele žádné pochybnosti. Ústavní soud přitom neshledal, že by jimi učiněné závěry o spáchání stíhaných trestných činů neměly oporu v provedených důkazech, respektive, že by napadená rozhodnutí vycházela z nesprávného právního posouzení dané trestní věci.
V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující.
Ústavní soud nemohl přisvědčit námitce stěžovatele vůči postupu soudu při hodnocení výpovědi poškozené a výpovědi ostatních svědků. Z napadených rozhodnutí se podává, že soud prvního stupně věnoval výpovědi poškozené patřičnou pozornost, neboť poškozená byla přímým účastníkem všech jednání stěžovatele a vůči ní se stěžovatel protiprávních jednání dopustil. Výpověď poškozené soud vyhodnotil za věrohodnou, neboť tato korespondovala s výpověďmi ostatních svědků a byla podpořena závěry znaleckého posudku. Pokud tedy soud prvního stupně logicky a přesvědčivě zdůvodnil, proč svědecké výpovědi poškozené uvěřil a proč skutková zjištění opřel "zejména" o výpověď poškozené, z hlediska ústavního nelze jeho postupu cokoliv vytknout. Se skutkovými závěry soudu prvního stupně se ostatně plně ztotožnil i soud odvolací, ani on nepochyboval o věrohodnosti poškozené, když obhajobu stěžovatele naopak označil za osamocenou. Názor stěžovatele, že soudy vycházely "pouze" z výpovědi poškozené, Ústavní soud nesdílí, neboť stěžovatel byl usvědčován rovněž dalšími listinnými a věcnými důkazy vyjmenovanými a zhodnocenými soudem prvního stupně.
Pokud stěžovatel namítá porušení zásady "in dubio pro reo", která je specifickým výrazem zásady presumpce neviny, Ústavní soud připomíná, že nelze předmětné zásady vykládat tak, že by jakékoli nepodstatné nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných rozporů v důkazech (dílčí faktické nesrovnalosti ve svědeckých výpovědích, změny ve výpovědích, neschopnost svědků podat vyčerpávající popis skutku, apod.), musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením těchto zásad, jestliže soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč výpovědi svědka nebo obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 trestního řádu (srov. i dikci §2 odst. 5 trestního řádu "skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti"). V posuzovaném případě však obecné soudy dospěly k závěru, že vinu stěžovatele se podařilo prokázat bez důvodných pochybností. Soudy postupovaly s náležitou pečlivostí, zabývaly se obhajobou stěžovatele, umožnily mu podílet se na dokazování. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a přijatá rozhodnutí byla odůvodněna. Z ústavního hlediska lze shledat takový postup obecných soudů ústavně souladným.
Co se týče okruhu námitek stěžovatele stran nesprávné právní kvalifikace skutků, Ústavní soud konstatuje, že soudy především dostatečně vysvětlily, z jakých důvodů dospěly k závěru o naplnění všech znaků skutkové podstaty předmětných trestných činů. V tomto směru nezbývá než odkázat na odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, popřípadě Nejvyššího soudu, který se uvedenými námitkami stěžovatele zabýval na straně 6-10 napadeného rozhodnutí, jež řádně, přesvědčivě a ústavně konformním způsobem odůvodnil.
K námitce stěžovatele ohledně porušení jeho práva na obhajobu nemohl Ústavní soud přihlížet vzhledem k zásadě subsidiarity ústavní stížnosti. Stěžovatel nedoložil, že by byl takovou námitku během řízení před obecnými soudy vůbec vznesl, natož jak bylo o ní rozhodnuto, přičemž z napadených soudních rozhodnutí ani z vyžádaného spisového materiálu se její uplatnění též nepodává a stěžovatel ani nerozporuje, že by snad soudy danou námitku opomněly vypořádat. Ve smyslu judikatury Ústavního soudu tak jde o tzv. "nova", jež mohla být uplatněna v předchozím řízení, a nemohou být vznášena až v řízení u Ústavního soudu (nova ex post), [k tomu srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 359/96 ze dne 10. 7. 1997 (N 95/8 SbNU 367), usnesení sp. zn. III. ÚS 577/02 ze dne 19. 9. 2002, usnesení sp. zn. III. ÚS 604/02 ze dne 5. 12. 2002, usnesení sp. zn. III. ÚS 496/13 ze dne 18. 6. 2013, nález sp. zn. II. ÚS 2430/15 ze dne 4. 8. 2016]. Tuto výhradu je tudíž třeba posoudit jako nepřípustnou s ohledem na nevyčerpání opravných prostředků, jak to vyžaduje §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Stěžovatelova námitka, týkající se "omezení jeho styku s ostatními odsouzenými z Karlovarského kraje, následně z okresu Sokolov v průběhu vazby", je rovněž nepřípustná. Stěžovatel tuto námitku, kterou v ústavní stížnosti ve vztahu k napadeným rozhodnutím blíže nekonkretizoval, vznesl v jím podaném odvolání, a to v souvislosti s poukazem na jinou trestní věc vedenou u Okresního soudu v Sokolově. Postupu odvolacího soudu, který tuto námitku ve svém odůvodnění vyhodnotil jako bezpředmětnou, nelze z ústavního hlediska ničeho vytknout. Tato se svým obsahem totiž týká samotného "způsobu výkonu vazby", přičemž k jejímu uplatnění měl stěžovatel k dispozici postupy předvídané zejména v ustanovení §20 a §29 zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby ve spojení s §4 odst. 1 písm. b) zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství. Stěžovatel však nedokládá, že by podle citovaných ustanovení postupoval a již z toho důvodu se nemůže dožadovat nápravy cestou ústavní stížnosti, neboť i zde platí zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 117/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, Sv. 19, č. 111).
Je tak namístě shrnout, že Ústavní soud zásah do stěžovatelových ústavně zaručených základních práv nebo svobod nezjistil; proto jeho ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu