ECLI:CZ:US:2017:1.US.287.17.1
sp. zn. I. ÚS 287/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti L. M., zastoupeného JUDr. Janem Stančíkem, advokátem se sídlem ve Valašském Meziříčí, Hemy 855, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 14 Co 176/2016-323 ze dne 4. října 2016, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení a vedlejších účastníků řízení 1) T. B., 2) nezl. M. M. a 3) nezl. M. M., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí zamítl návrh stěžovatele na snížení výživného. Dospěl k závěru, že stěžovatel byl v době poslední úpravy výživného ve ztrátě, přesto se zavázal platit vedlejším účastníkům 2) a 3) 3 000 Kč na osobu. Poté, co stěžovatel přestal sám podnikat, mohl být s ohledem na svou odbornost podstatně dříve zaměstnán. Krajský soud rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Ztotožnil se s tím, že od poslední úpravy výživného nedošlo ke změně poměrů, finanční poměry otce nejsou od té doby horší. Skutečnost, že je zadlužen a že je na jeho majetek nařízena exekuce, nemá na rozhodování o výživném vliv, neboť jde o přednostní pohledávku.
2. Proti rozhodnutí krajského soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jím došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu. Porušení tohoto práva stěžovatel spatřoval v tom, že odvolací soud postupoval nadměrně formalisticky. Soud neměl vycházet z dohody o výživném z roku 2009. Výživné sjednané v té době neodpovídalo majetkovým poměrům stěžovatele a ten ji uzavřel s důvodným předpokladem zvýšení budoucích příjmů. K tomu však nedošlo. Podle doporučujících tabulek Ministerstva spravedlnosti by výživné bylo podstatně nižší. Konstatování soudu, že v době posledního rozhodování byl stěžovatel ve ztrátě a od té doby nedošlo ke zhoršení majetkové situace, neodpovídá formální logice. Za takového stavu by stěžovatel nikdy nemohl prokázat zhoršení majetkové situace, pokud by byl ve ztrátě. Tento závěr navíc není věcně správný, protože stěžovatel má nové dluhy z půjček ke splacení exekucí, je zatížen novými exekucemi a veškeré jeho movité věci byly vydraženy.
3. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, napadeným rozhodnutím a spisem okresního soudu; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
4. Stěžovatel v posuzované věci pokračoval v argumentaci, kterou neúspěšně uplatnil před obecnými soudy, Ústavní soud tím postavil do role dalšího stupně jejich soustavy. Měl by tak vyložit podústavní právo (konkrétně §923 občanského zákoníku z roku 2012) na úkor Nejvyššího soudu, který je ovšem ex constitutione vrcholným soudem pro civilní soudnictví (čl. 92 Ústavy). To Ústavnímu soudu z výše uvedených důvodů zásadně nepřísluší, jakkoliv je sjednocovací činnost Nejvyššího soudu v této otázce omezena [nález sp. zn. IV. ÚS 1181/07 ze dne 6. 2. 2008 (N 32/48 SbNU 415)].
5. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jen jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli (již citované usnesení Pl. ÚS 24/02). Takové pochybení při výkladu §923 občanského zákoníku v napadeném rozhodnutí Ústavní soud neshledal.
6. K argumentaci zpochybňující skutkové závěry o výši dluhů stěžovatele lze jen stručně uvést, že není úkolem Ústavního soudu hodnotit (a přehodnocovat) důkazy provedené obecnými soudy [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)], pokud je sám neprovedl. V projednávané věci je hodnocení krajského soudu srozumitelné, logické a věcně přiléhavé. Ústavní soud v tomto ohledu taktéž žádné ústavně významné vady neshledal.
7. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu