ECLI:CZ:US:2017:1.US.3215.17.1
sp. zn. I. ÚS 3215/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Aleny Švecové, zastoupené Mgr. Jakubem Kratochvílem, advokátem se sídlem Novomlýnská 3, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 28 Co 261/2017-61 ze dne 25. července 2017 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 68 Nc 2947/2009-40 ze dne 26. května 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se svým návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí a namítala zásah do svého práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti zjistil, že napadenými rozhodnutími bylo zastaveno řízení o podání stěžovatelky ve věci exekuce na majetek jejího bývalého manžela, vedené pro 968 Kč s příslušenstvím, neboť ve skončené exekuci nejsou dány pro soud podmínky o čemkoli dalším rozhodovat.
3. Městský soud jako soud odvolací ve svém napadeném rozhodnutí vysvětlil, že napadeným usnesením soud prvního stupně zastavil řízení o podání stěžovatelky jako bývalé manželky povinného, označené jako "odvolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 10. 2009 č. j. 68Nc 2947/2009-4 o nařízení exekuce," datované dne 17. 5. 2017 (výrok I.) a žádnému z účastníků ani soudnímu exekutorovi nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení o tomto podání (výrok II.). Obvodní soud pro Prahu 4 své rozhodnutí odůvodnil tím, že bývalá manželka povinného se odvolala proti usnesení o nařízení exekuce, které jí dle jejího tvrzení nikdy nebylo řádně doručeno. Manželství s povinným trvalo od 9. 1. 1993 do 17. 10. 2007, během manželství se stali společnými členy bytového družstva a vznikl jim společný nájem družstevního bytu. Řízení o zrušení práva společného nájmu bytu nebylo skončeno, je přerušeno a případné postižení majetku povinného v exekuci by mohlo postihnout i její majetek. Soudní exekutor doručil soudu prvního stupně dne 25. 5. 2016 oznámení o skončení exekuce a sdělil, že k 14. 5. 2016 byla exekuce provedena a zanikají účinky všech exekučních příkazů. Soud prvního stupně podle §103 a §104 o. s. ř. a s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu České republice řízení o podání stěžovatelky jako bývalé manželky povinného zastavil, neboť již nejsou splněny podmínky, aby soud o čemkoliv ve skončené exekuci mohl rozhodovat. O nákladech řízení bylo rozhodnuto s přihlédnutím k tomu, že žádnému z účastníků, ani soudnímu exekutorovi v tomto řízení náklady nevznikly.
4. Městský soud dále uvedl, že v souzené věci je nesporné, že exekuce pro vymožení částky 968 Kč s příslušenstvím a pro náklady předchozího řízení a náklady exekuce vůči povinnému Jaroslavu Švecovi byla ke dni 14. 5. 2016 provedena a tím skončila. Jestliže tedy bývalá manželka povinného v podání ze dne 17. 5. 2017 tvrdí, že by v této exekuci mohl být postižen i družstevní podíl k družstevnímu bytu, který náleží rovněž jí a který dosud nebyl vypořádán, pak je zjevné, že toto tvrzení je v této exekuci irelevantní. Soud prvního stupně nepochybil, pokud se věcně podáním bývalé manželky povinného nezabýval a odkázal na §103 a §104 odst. 1 věta první o. s. ř., a řízení o jejím podání zastavil, neboť v době jeho rozhodování není dána existence nařízené a trvající exekuce. Dle názoru odvolacího soudu je na souzenou věc použitelné usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 6. 2013 sp. zn. 20Cdo 2859/2012, byť řešilo zánik exekuce ve vztahu k návrhu na její zastavení. Námitky bývalé manželky povinného, že jí řádně nebylo doručeno usnesení o nařízení exekuce a tudíž nemohlo nabýt právní moci, jsou tedy bez právního významu. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí připustil, že nelze jistě vyloučit, že v jiné exekuci, kde skutečně bude exekučním příkazem postižen členský podíl povinného k družstevnímu bytu a tento exekuční příkaz bude realizován, budou mít argumenty bývalé manželky povinného své opodstatnění.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že dosud není rozhodnuto, komu bude náležet družstevní podíl a kdo z bývalých manželů bude výlučným nájemcem bytu č. X o velikosti 3+1, 1. kategorie, ve 3. nadzemním podlaží, v domě č.p. XY v P. Uvedený družstevní podíl se tak fakticky stále k dnešnímu dni nalézá v režimu obdobném režimu společného jmění stěžovatelky a jejího bývalého manžela před tím, než dojde k vypořádání, případně k uplynutí tříleté lhůty od zániku společného jmění.
6. Městský soud v Praze, jakož i Obvodní soud pro Prahu 4 vyšly podle stěžovatelky z velmi formalistické interpretace zákonných ustanovení, nepřihlédly k relevantní judikatuře, kterou stěžovatelka předložila, ani řádně nezdůvodnily, proč dle této judikatury nebudou postupovat, i když je zjevné, že řeší obdobnou věc, na rozdíl od judikatury, kterou soudy při svém rozhodování použily. Uvedeným postupem tak soudy měly znemožnit stěžovatelce podat odvolání proti usnesení o nařízení exekuce, ačkoli toto usnesení není stále v právní moci a tím podstatně ovlivnily průběh daného exekučního řízení, čímž v konečném důsledku výrazně zasáhly do práva stěžovatelky vlastnit majetek, když stěžovatelka přišla o majetek v řízení, kterého se bez své vůle nemohla účastnit. Bytové družstvo se stěžovatelkou odmítá jednat jako s členem družstva. Stěžovatelka je toho názoru, že obsahem jejího práva na spravedlivý proces je možnost domáhat se svého práva v řízeních, v nichž se rozhoduje o jejích právech a povinnostech. Obecné soudy však podle stěžovatelky bezdůvodně s odkazem na nerelevantní judikaturu zastavily řízení o jejím odvolání proti usnesení o nařízení exekuce, kterým se toto právo snažila realizovat. Tímto postupem byl stěžovatelce odepřen přístup k právní ochraně, a dotčeno její právo na spravedlivý proces. Rozhodnutím obou obecných soudů byl zároveň porušen princip předvídatelnosti soudního rozhodování. Pokud se tedy oba obecné soudy, tj. Městský soud v Praze i Obvodní soud pro Prahu 4 při vydání svých napadených rozhodnutí rozhodly odchýlit se od názoru vyjádřeného ve stanovisku a rozsudku Nejvyššího soudu, založených na skutkově obdobných případech, měly toto své rozhodnutí náležitě odůvodnit a detailněji se zabývat celým exekučním řízením, a především pak stěžovatelkou předneseným argumentem o skutečnosti, že usnesení o nařízení exekuce dosud nemohlo nabýt právní moci, jelikož stěžovatelce nebylo doručeno usnesení o nařízení exekuce, a ta proto měla nadále právo podat proti tomuto usnesení odvolání. K těmto aspektům případu podle stěžovatelky obecné soudy neposkytly přesvědčivé odůvodnění a omezily se pouze na konstatování nedostatku procesních podmínek ve věci v důsledku skončení exekuce. Stěžovatelka se však z těchto rozhodnutí nedozvídá, jak je možné, že soudy považují danou exekuci za skončenou, když usnesení o jejím nařízení dosud nenabylo právní moci, v důsledku čehož nemohlo zaniknout společné členství stěžovatelky a povinného v bytovém družstvu.
7. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, požadované zákonem o Ústavním soudu. Stěžovatelka je řádně zastoupena a stížnost byla podána včas a proti konečnému rozhodnutí o věci.
8. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením podústavního práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegezí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 in fine (N 53/21 SbNU 451), III. ÚS 303/04 (N 52/36 SbNU 555), III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375), III. ÚS 501/04 (N 42/36 SbNU 445), III. ÚS 606/04 (N 177/38 SbNU 421), III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57), IV. ÚS 369/06 (N 206/43 SbNU 303), III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371) aj.].
10. Stěžovatelka se sice dovolává svých ústavně zaručených práv, avšak ve své ústavní stížnosti jen pokračuje v polemice o výklad podústavního procesního práva, kterou vedla i před obecnými soud. Jak již však bylo výše uvedeno, Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do interpretace podústavního práva ani do skutkových závěrů, opřených o dostatečné dokazování a náležité v rozhodnutích odůvodněných. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy dostatečně vysvětlily, jak dospěly ke svému závěru o zastavení řízení. Ani námitka o nesouladu napadených rozhodnutí s jinou soudní judikaturou sama o sobě nemá ústavní rozměr, úlohou Ústavního soudu není sjednocovat judikaturu obecných soudů, ale zasahovat v případě vážných zásahů do základních práv účastníků.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud shledal, že nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, tak její ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu