ECLI:CZ:US:2017:1.US.3643.16.1
sp. zn. I. ÚS 3643/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti JUDr. Martina Köhlera, zastoupeného Mgr. Zuzanou Nedomlelovou, advokátkou se sídlem v Liberci, Vysoká 149/4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1456/2016-152 ze dne 17. srpna 2016, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 29 Co 251/2015-129 ze dne 4. února 2016 a rozsudku Okresního soudu v Liberci č. j. 29 C 123/2012-91 ze dne 5. června 2014, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci jako účastníků řízení a vedlejší účastnice České republiky - Krajského soudu v Ústí nad Labem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Česká republika - Krajský soud v Ústí nad Labem se v řízení před obecnými soudy na stěžovateli domáhal zaplacení částky 100 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Okresní soud v Liberci žalobě vyhověl. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci toto rozhodnutí potvrdil.
2. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatele odmítl pro vady. Stěžovatel v něm nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu, který jen citoval. Z dovolání tudíž neplynulo, jaké otázky a ve vztahu ke kterému z předpokladů přípustnosti by měl dovolací soud řešit. Namítané zmatečnostní a jiné vady řízení pak přípustnost samostatně založit nemohou, tím spíše, že dovolání neobsahovalo náležitosti vyžadované zákonem.
3. Proti rozhodnutím Nejvyššího a vrchního soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu a na rovnost v řízení. Porušení stěžovatel spatřoval v tom, že ve věci České republiky - Krajského soudu v Ústí nad Labem rozhodovali soudci liberecké pobočky tohoto soudu, což jak samo o sobě, tak i ve spojení s nestandardním vedením řízení (např. označování stran řízení), nasvědčuje nedostatku nestrannosti rozhodujících soudců. Obecné soudy se též nevypořádaly s řadou námitek stěžovatele, ve věci byl dán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Podstata sporu spočívala v omylu pracovnice advokátní kanceláře, do něhož však byla přivedena žalobkyní - pracovnicí soudu. Samotný právní vztah pak byl nesprávně právně posouzen. Nejvyšší soud dovolání formalisticky odmítl přesto, že stěžovatel poukázal na řadu rozhodnutí Ústavního soudu, která takový postup zapovídají.
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, napadenými rozhodnutími a dovoláním stěžovatele; dospěl k závěru, že se jedná o zčásti návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
5. S ohledem na to, že Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl pro vady, může být předmětem řízení o ústavní stížnosti toliko otázka splnění náležitostí dovolání podle §241a odst. 2 občanského soudního řádu ve znění od 1. 1. 2013 [srov. nález sp. zn. III. ÚS 40/93 ze dne 3. 2. 1994 (N 6/1 SbNU 47)]. Samotná správnost rozhodnutí ve věci předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu být nemůže, neboť nebyla předmětem přezkumu ani před Nejvyšším soudem (a to ani kvazivěcného přezkumu odmítnutím opravného prostředku z důvodů závisejících na uvážení rozhodujícího orgánu).
6. V nálezu sp. zn. II. ÚS 1966/16 ze dne 15. 3. 2017 Ústavní soud uvedl, že jednou z povinných náležitostí dovolání je, že v něm musí být uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (což je náležitost odlišná od dovolacího důvodu). Účel tohoto požadavku spočívá v tom, aby se advokát dovolatele ještě před podáním dovolání seznámil s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu, a aby po seznámení se s ní zvážil, zda takovéto dovolání má šanci na úspěch, a tento názor sdělil dovolateli. Zákon nestanoví konkrétní způsob, jakým má být v dovolání uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Tyto skutečnosti z něj musí být seznatelné, mohou však být vyjádřeny v kterékoliv jeho části.
7. To znamená, že dovolatel je ze zákona povinen nejen uvést právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení, srov. §241a odst. 3 občanského soudního řádu), ale též konfrontovat tuto nesprávnost s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, neboť tomu náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Podle toho je dovolatel povinen vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 občanského soudního řádu). Měl by tedy uvést, který z předpokladů vymezených v §237 občanského soudního řádu je naplněn a proč. Jinými slovy: dovolatel je povinen jasně uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, nebo v čem je relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozporná, nebo v čem je třeba relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu změnit, nebo zda se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na rozhodovací činnost Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2000/16 ze dne 6. 12. 2016).
8. Z dovolání Ústavní soud zjistil, že stěžovatel splnění předpokladů přípustnosti dovolání vymezil toliko citací části §237 občanského soudního řádu. Dále stěžovatel uvedl, že podle judikatury Ústavního soudu musí být právo na spravedlivý proces chráněno všemi opravnými prostředky [nález sp. zn. II. ÚS 1540/11 ze dne 20. 2. 2013 (N 32/68 SbNU 343)], skutkové otázky mohou být v dovolacím řízení posouzeny alespoň jako právní otázka zásahu do ústavně zaručených práv [usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)] a že úpravu dovolacího řízení nelze vykládat způsobem vylučujícím přezkum vad řízení [nález sp. zn. I. ÚS 55/04 ze dne 18. 8. 2004 (N 114/34 SbNU 187)]. Dále se stěžovatel věnoval argumentaci zpochybňující správnost konkrétních právních a skutkových závěrů nalézacího a odvolacího soudu, kterým vytkl i konkrétní procesní pochybení. Judikaturu Nejvyššího soudu necitoval vůbec, judikaturu Ústavního soudu pouze ve výše uvedených mezích. Nijak se vůči předchozí rozhodovací činnosti vrcholných soudů nevymezil a tím spíše její závěry nijak nepropojil s předpoklady přípustnosti vyjádřenými v §237 občanského soudního řádu.
9. Závěry Nejvyššího soudu v napadeném rozhodnutí jsou tudíž přiléhavé: stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jak to vyžaduje §241a odst. 2 občanského soudního řádu. Stěžovatel odkazy na judikaturu Ústavního soudu obecně vymezil množinu otázek uplatnitelných v dovolacím řízení, z této množiny však žádnou konkrétní otázku nevztáhl k požadavkům §237 občanského soudního řádu. Jakkoliv na obecných závěrech citované judikatury Ústavní soud setrvává (srov. však odst. 7 usnesení sp. zn. I. ÚS 1766/16 ze dne 14. 2. 2017), není tím "nijak zpochybněno, že přípustnost dovolání by mohla být založena jen v případě, že by stěžovatel ... skutečně vymezil otázku hmotného nebo procesního práva." (odst. 27 nálezu sp. zn. II. ÚS 1966/16). Takovou otázku musí stěžovatel vymezit konkrétně.
10. Stěžovatel tak své právo před dovolacím soudem neuplatnil stanoveným postupem, který teprve požívá ochrany podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
11. V citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 1966/16 Ústavní soud dále uvedl, že podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti vůči rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu je vyčerpání dovolání, jehož přípustnost může být založena podle §237 občanského soudního řádu. K efektivnímu vyčerpání dovolání nedojde, bude-li podáno vadně, tedy aniž by obsahovalo zákonem stanovené náležitosti, jež jsou uvedeny v §241a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu, nebo když bude nepřípustné z některého z důvodu uvedeného v §238 občanského soudního řádu.
12. V posuzované věci bylo dovolání podáno vadně, ve vztahu k rozhodnutí vrchního soudu tedy stěžovatel řádně (efektivně) nevyčerpal procesní prostředky k ochraně práva. V tomto rozsahu je tak ústavní stížnost nepřípustná.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) ve spoj s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako návrh v části zjevně neopodstatněný a v části nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu