ECLI:CZ:US:2017:1.US.3688.17.1
sp. zn. I. ÚS 3688/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Anny Toužimské, zastoupené JUDr. Janou Tomešovou, advokátkou, se sídlem Žižkova třída 335/12, Písek, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 10. 2017 č. j. 6 Co 674/2017-579 a rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 23. 2. 2017 č. j. 1 P 118/2014-528, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se svým návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí a namítala zásah do svého práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na rovnost účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny a práva na ochranu vlastnictví, zakotveného v čl. 11 Listiny. Stěžovatelka se domáhá zrušení rozsudku okresního soudu v rozsahu výroku III. a na to navazujícího výroku II. rozsudku krajského soudu, jímž byl tento výrok okresního soudu změněn, tedy v části, která se týká povinnosti stěžovatelky nahradit státu náklady řízení v částce 8.846 Kč.
2. Ústavní soud z napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti zjistil, že krajský soud jako soud odvolací se zabýval odvoláním stěžovatelky proti výroku rozsudku soudu prvního stupně v odstavci III. o náhradě nákladů řízení státu a uvedl, že stěžovatelka nesouhlasí s jí uloženou povinností zaplatit na nákladech státu částku 7.844 Kč s odůvodněním, že jsou u ní předpoklady pro osvobození od placení soudních poplatků. V souvislosti s podáním odvolání stěžovatelka vyplnila prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech ze dne 4. 4. 2017. Z tohoto prohlášení vyplývá, že nemá další vyživovací povinnost, pracuje jako prodavačka na základě dohody o provedení práce. Předložila výplatní lístek za měsíc prosinec 2016, podle nějž jí byla hotově vyplacena částka 1.790 Kč, v měsíci lednu 2017 částka 3.580 Kč a v únoru 2017 částka 2.143 Kč. Stěžovatelka pobírá přídavek na nezletilou ve výši 500 Kč a příspěvek na bydlení ve výši 4.022 Kč. Nájem činí 6.405 Kč a elektřina zálohově 1.100 Kč. Před soudem prvního stupně uvedla, že ještě dostává část příspěvku na péči o svou matku. Při odvolacím jednání dne 3. 10. 2017 stěžovatelka ještě upřesnila, že nezletilá chodí do předškolní třídy Mateřské školky Pastelka a to pravidelně, žádné problémy zde nemá. Od doby, kdy 4. 4. 2017 vyplnila pro soud prvního stupně pro účely pro osvobození od soudních poplatků shora uvedený dotazník, došlo pouze k té změně, že její mamince se navýšil příspěvek na péči na částku 8.800 Kč, neboť má již třetí stupeň postižení. S maminkou jí i nadále pomáhají další osoby, ale protože převážně péče o ni je na ní, ponechává si z uvedené částky 4.000 Kč měsíčně. Znamená to, že je tím omezena v možnosti být zaměstnána na plný úvazek a nadále pracuje pouze na dohodu o provedení práce. Některý měsíc má za to odměnu 1.000 Kč, některý 3.000 Kč. Odvolací soud při hodnocení výše uvedených podkladů pro posouzení, zda jsou u stěžovatelky předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, dospěl k závěru, že nesplňuje předpoklady pro takové osvobození, a to ani částečně, a proto by se měla na náhradě nákladů státu podílet stejně jako otec v rozsahu v jedné poloviny, neboť znalecký posudek i výslech znalce byl v zájmu všech účastníků. Jestliže je zjištěno, že celkové náklady státu představující odměnu znalce za znalecký posudek a náklady v souvislosti s jeho výslechem před soudem činily 19.691 Kč, pak by každý z rodičů se měl podílet na úhradě uvedených nákladů částkou 9.845 Kč. Otec již zálohově složil částku 3.000 Kč, matka částku 1.000 Kč a proto by dle názoru odvolacího soudu otec měl ještě doplatit částku 6.845 Kč a matka částku 8.846 Kč. S ohledem na poměry rodičů, zejména stěžovatelky (matky), odvolací soud stejně jako soud prvního stupně oběma rodičům umožnil uhradit uvedené částky v delší době, a to ve lhůtě jednoho roku od právní moci tohoto rozhodnutí.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že je ve špatné finanční situaci, po uhrazení nákladů na bydlení má k dispozici pouze částku 5.500 Kč a finančně tak vychází pouze díky podpoře své rodiny, zejména své sestry. Stanovená povinnost nahradit náklady řízení ve výši 8.846 Kč může být pro někoho zcela bagatelní, nikoliv však pro stěžovatelku, jejíž měsíční rozpočet po úhradě nákladů na bydlení nedosáhne ani částky 6.000 Kč. Náhrada nákladů řízení ve výši 8.846 Kč je tak pro ni zásadním a velmi citelným výdajem. Stěžovatelka má za to, že napadená rozhodnutí vybočila z ústavních limitů, neboť svévolně a iracionálně vybočila z množiny možných významů ustanovení právní úpravy a narušila tak hodnotu právní jistoty a s ní spojený princip ochrany legitimních očekávání adresátů normy §138 o.s.ř. a §148 odst. 1 o.s.ř. Tímto zásahem tak rovněž došlo k porušení práva stěžovatelky na ochranu vlastnického práva.
4. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, požadované zákonem o Ústavním soudu. Stěžovatelka je řádně zastoupena a stížnost byla podána včas a proti konečnému rozhodnutí o věci.
5. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením podústavního práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegezí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 in fine (N 53/21 SbNU 451), III. ÚS 303/04 (N 52/36 SbNU 555), III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375), III. ÚS 501/04 (N 42/36 SbNU 445), III. ÚS 606/04 (N 177/38 SbNU 421), III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57), IV. ÚS 369/06 (N 206/43 SbNU 303), III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371) aj.].
7. Stěžovatelka se sice dovolává svých ústavně zaručených práv, avšak ve své ústavní stížnosti jen pokračuje v polemice o výklad podústavního práva a o skutkové závěry ohledně její schopnosti uhradit uloženou náhradu nákladů znaleckého posouzení. Jak již však bylo výše uvedeno, Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do interpretace podústavního práva ani do skutkových závěrů, opřených o provedené dokazování a náležitě v rozhodnutích odůvodněných. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy dostatečně vysvětlily, jak dospěly ke svému závěru o stěžovatelčině neosvobození od povinnosti uhradit náklady řízení. K její finanční situaci pak přihlédly ve stanovení dlouhé lhůty pro úhradu nákladů řízení.
8. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud shledal, že nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, tak její ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu