ECLI:CZ:US:2017:1.US.4265.16.1
sp. zn. I. ÚS 4265/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Aleny Drdové, zastoupené Mgr. Karlem Nedbálkem, advokátem, se sídlem Slušovice, č. p. 520, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky č. j. 20 Cdo 3739/2016-213 ze dne 3. 10. 2016, rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, č. j. 59 Co 290/2015-159 ze dne 20. 1. 2016 a výroků II., III. a IV. rozsudku Okresního soudu ve Zlíně, č. j. 44 C 199/2014-135 ze dne 15. 6. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se svým návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí a namítala zásah do svého práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a do svého práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny.
2. Ústavní soud z napadených rozhodnutí, z ústavní stížnosti a ze soudního spisu, který si vyžádal, zjistil, že se stěžovatelka s odkazem na své výlučné vlastnické právo domáhala vyloučení nemovitostí v obci S., kat. území Slušovice, zapsaných na listu vlastnictví č. X1, vedeného u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, katastrální pracoviště Zlín a nemovitostí v obci Z., kat. území Raková, zapsané na listu vlastnictví č. X2, vedeného u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, katastrální pracoviště Zlín z exekuce nařízené usnesením Okresního soudu ve Zlíně č. j. 16 EXE 1091/2012-11 ze dne 5. 6. 2012, prováděné soudním exekutorem Mgr. Ing. Josefem Cingrošem, Exekutorským úřadem Brno - město, dle exekučního příkazu k provedeni prodeje nemovitostí, č. j. EXE 009EX 1008/12-35 ze dne 28. 1. 2013. Oprávněným v uvedeném řízení byla Komerční banka, a.s., se sídlem Na Příkopě 969/33, Praha 1, IČ: 45317054 a povinným manžel stěžovatelky. Žalobu stěžovatelky projednal Okresní soud ve Zlíně, který žalobě rozsudkem č. j. 44 C 199/2014-135 ze dne 15. 6. 2015 částečně vyhověl (výrokem I, ohledně nemovitostí v k. ú. Raková), částečně žalobu zamítl (výrokem II., ohledně nemovitostí v k. ú. Slušovice).
3. Rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, č. j. 59 Co 290/2015-159 ze dne 20. 1. 2016 bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno. Napadeným usnesením pak Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky proti tomuto rozsudku. Podstatou bylo, zda věřitelka věděla či mohla vědět, že exekuované nemovitosti nejsou společným jměním stěžovatelky a jejího manžela. Obecné soudy pak v té části, v níž nevyhověly stěžovatelce, dospěly k závěru, že věřitelka nevěděla o zúžení společného jmění manželů (respektive že stěžovatelka nedoložila, že by o něm věřitelka věděla) a že nemovitosti nejsou ve výlučném majetku stěžovatelky.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že dle svého přesvědčení udělala vše, aby ochránila svůj majetek a svou rodinu (dceru) před případnými dluhy svého manžela. Příliš častá turbulence úpravy společného jmění manželů a "přehazování horké brambory" mezi ochranou věřitelů a ochranou vlastnického práva manžela dle názoru stěžovatelky dělá z ochrany vlastnického práva manžela povinného spíše iluzi. Soudy neodůvodněně přiznaly ochranu námitce žalované (Komerční banka, a.s.), že jí nikdy nebylo oznámeno zúžení společného jmění manželů. Každý, kdo někdy žádal o úvěr, ví, že banky bývají v požadavcích na doložení všemožných listin a podkladů pro poskytnutí úvěru velmi důsledné. Stěžovatelka nepochybuje, že banka uvedenou skutečnost (rozsah společného jmění) v době poskytnutí úvěru zkoumala a že jí byla známa. V průběhu řízení se však dostala do důkazní nouze ohledně prokázání této skutečnosti. Stěžovatelka dále vidí porušení svého práva na vlastnictví v tom, že soudy vyložily, že když doložila nabytí majetku ze svých výlučných prostředků pouze částečně, nemá tato skutečnost žádný vliv a celý majetek je ve společném jmění manželů. Dále stěžovatelka poukazuje na to, že z katastru nemovitostí vyplývá pouze zápis vlastnického práva v její prospěch, nikoli zápis společného jmění manželů.
5. Ústavní soud si vyžádal vyjádření žalované Komerční banky, a.s. jako vedlejší účastnice, všech soudů, jejichž rozhodnutí byla napadena, i příslušného soudního exekutora. Vedlejší účastnice ponechala věc bez vyjádření, soudy pouze odkázaly na svá odůvodnění a ani vyjádření exekutora nepřineslo nic nového. Proto Ústavní soud nepovažoval za nutné zaslat vyžádaná vyjádření k replice stěžovatelce.
6. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, požadované zákonem o Ústavním soudu. Stěžovatelka je řádně zastoupena a stížnost byla podána včas a proti konečnému rozhodnutí o věci.
7. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením podústavního práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegezí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 in fine (N 53/21 SbNU 451), III. ÚS 303/04 (N 52/36 SbNU 555), III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375), III. ÚS 501/04 (N 42/36 SbNU 445), III. ÚS 606/04 (N 177/38 SbNU 421), III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57), IV. ÚS 369/06 (N 206/43 SbNU 303), III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371) aj.].
9. Ústavní soud v projednávané věci zásah do stěžovatelčiných ústavně garantovaných základních práv neshledal. Okresní soud ve Zlíně pečlivě přezkoumal argumenty stěžovatelky a zčásti jí vyhověl. Své rozhodnutí dostatečně odůvodnil, ani závěrům odvolacího či dovolacího soudu není z hlediska ochrany procesních práv stěžovatelky co vytknout. Polemika stěžovatelky směřuje proti stále se měnící právní úpravě, přičemž sama uznává, že ve vztahu k části své žaloby neunesla důkazní břemeno.
10. Polemika stěžovatelky se závěry obecných soudů se sice opírá o odkaz na její právo na spravedlivý proces a ochranu vlastnictví, avšak polemizuje jen se závěry na úrovni zjištění skutkového stavu a se závěry při interpretaci podústavního práva, s nimiž nesouhlasí. Ústavní soud však do zjišťování skutkového stavu, ani do interpretace podústavního práva nevstupuje, pokud neshledá zásah do základních práv stěžovatelky, což nastalo i v posuzovaném případě.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu