ECLI:CZ:US:2017:1.US.515.17.1
sp. zn. I. ÚS 515/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti M. J., t. č. ve Věznici Pardubice, zastoupeného JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 4, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 14 To 398/2016-52 ze dne 29. listopadu 2016 a usnesení Okresního soudu v Pardubicích č. j. 0 PP 274/2016-39 ze dne 7. listopadu 2016, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovateli byl rozsudkem Krajského soudu v Brně sp. zn. 39 T 6/2011 ze dne 27. 11. 2012 ve spojení s rozsudkem vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 6 to 26/2013 ze dne 18. 7. 2013 uložen trest odnětí svobody, jehož konec je stanoven na 20. 9. 2019 (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 1422/14 ze dne 18. 12. 2014).
2. Okresní soud v Pardubicích napadeným rozhodnutím zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu. Dospěl k závěru, že stěžovatel neuhradil ani zlomek způsobené škody. Stěžovatel je sice v invalidním důchodu, nicméně tvrdil, že rodiče jsou mu připraveni pomoci při náhradě škody. Pokud s náhradou ani nezačal, nelze dospět k závěru o polepšení stěžovatele. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích zamítl následnou stížnost proti rozhodnutí okresního soudu. Stěžovatel měl sice kladné hodnocení z vězení a omezenou možnost škodu hradit, po dobu tří let však neučinil jediný krok, který k její náhradě směřoval. Do výkonu trestu byl dodán policií a poškozeným zaslal omluvné dopisy až těsně před podáním žádosti o podmíněné propuštění. Polepšení tak stěžovatel neprokázal.
3. Proti rozhodnutím krajského a okresního soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Porušení tohoto práva stěžovatel spatřoval v tom, že soudy nezohlednily jeho zdravotní stav, který stěžovateli neumožňuje uhradit ani část způsobené škody. Tím de facto došlo k vyloučení možnosti podmíněného propuštění stěžovatele, což zákon a judikatura Ústavního soudu nepřipouští. Polepšení stěžovatel prokázal tím, že získal 11 kázeňských odměn. Navázání podmíněného propuštění na částečnou úhradu škody je u invalidních vězňů, kteří nemohou pracovat, demotivující a nenaplňuje ani účel trestu.
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
5. Soudní kontrola zákonnosti trestu odnětí svobody se uskutečňuje již při odsouzení [usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09 ze dne 16. 4. 2009 (U 10/53 SbNU 863)]. Výkon spravedlivě a v souladu se zákonem uloženého trestu tak představuje ústavně souladný zásah do základních práv a svobod pachatele trestného činu [odst. 18 nálezu sp. zn. III. ÚS 3101/13 ze dne 18. 9. 2014 (N 171/74 SbNU 481)].
6. Neexistuje ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Posouzení splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je plně věcí soudcovské úvahy. Je výlučně na obecných soudech, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány, a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. Důvodem pro zásah Ústavního soudu je jen výklad neurčitého pojmu (závislého na soudním uvážení), který je výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu); teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou svévoli [nález sp. zn. II. ÚS 715/04 ze dne 1. 12. 2005 (N 219/39 SbNU 323), usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09 ze dne 16. 4. 2009 (U 10/53 SbNU 863)].
7. Podmíněné propuštění představuje výjimku z obecného pravidla výkonu celého takového trestu, jenž se automaticky nezkracuje toliko slušným (tedy normálním) chováním během určité části výkonu tohoto trestu. Ke splnění podmínek pro urychlené ukončení výkonu trestu je klíčové, aby odsouzený prokázal, že další výkon trestu odnětí svobody již v jeho případě není nutný. Obtíže, které jsou u některých odsouzených s tímto prokazováním logicky spojeny lze je chápat jako spravedlivý důsledek odpovědnosti za spáchaný trestný čin. Je tak především na odsouzeném, aby prokázal zbytnost dalšího výkonu trestu (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2891/16 ze dne 20. 9. 2016 či III. ÚS 1884/16 ze dne 23. 8. 2016).
8. Veden výše uvedenými východisky Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a ústavně významné vady v nich neshledal. K závěru o nedostatku polepšení stěžovatele obecné soudy dospěly s vědomím toho, že výdělkové možnosti stěžovatele jsou omezené. Přihlédly však také k tomu, že neuhradil ani část škody, byť prohlásil, že rodiče jsou připraveni mu s náhradou pomoci (měl tedy přes své omezení možnost alespoň částečné náhrady). Do výkonu trestu nenastoupil dobrovolně a omluvu zaslal poškozeným účelově teprve před žádostí o podmíněné propuštění. Kladl-li stěžovatel důraz na kázeňské odměny, nelze opomenout, že přes tyto odměny věznice jeho propuštění nedoporučila. To vše jsou trestním zákoníkem předvídaná hlediska (§88 odst. 1 a 3), jejichž hodnocení obecnými soudy v neprospěch stěžovatele je na věc plně přiléhavé.
9. K odkazu na nález sp. zn. I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017 lze jen stručně uvést, že tamní stěžovatel polepšení prokázal (srov. odst. 11 a 13 nálezu), což se nynějšímu stěžovateli nepodařilo.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu