ECLI:CZ:US:2016:3.US.1884.16.1
sp. zn. III. ÚS 1884/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. M., t. č. ve Věznici Pardubice, P.O.BOX 18, Pardubice, zastoupeného Mgr. Tomášem Kocourkem, advokátem se sídlem Svaté Anežky České 32, Pardubice - Staré Město, proti usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 14. 4. 2016 č. j. 0PP 75/2016-41 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 10. 5. 2016 č. j. 13 To 169/2016-53, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která (po odstranění vad dne 11. 7. 2016) splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno jeho návrhu na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.
2. Dle tvrzení stěžovatele oběma výše uvedenými usneseními obecných soudů bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práva podle čl. 8 odst. 2 a čl. 40 odst. 5 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
3. Porušení těchto práv stěžovatel spatřuje především ve skutečnosti, že zatímco okresní soud rozhodl svým usnesením v rámci veřejného zasedání, tak krajský soud rozhodl jen v neveřejném zasedání bez přítomnosti navrhovatele. Dále stěžovatel poukazuje na svůj zdravotní stav, věk a sociální situaci rodiny (ohrožení studia syna a finanční tíseň pro nemožnost placení dostatečného výživného). Stěžovatel vyslovil přesvědčení, že v jeho případě došlo k naplnění účelu trestu, který vykonal po dobu 19 měsíců, kdy byl stěžovatel vzorným odsouzeným s pěti udělenými pochvalami, přeřazením do skupiny I. vnitřní diferenciace, ale dvacet dnů po podání žádosti o podmínečné propuštění byl stěžovateli udělen kázeňský přestupek za opuštění pracovního stolu (4x). Stěžovatel rovněž připomíná judikaturu Ústavního soudu, dle níž je nezbytné rozhodovat podle stavu ke dni rozhodnutí, kdy jsou splněny podmínky pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
4. Ústavní soud konstatuje, že z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplynulo, že dne 14. 4. 2016 vydal Okresní soud v Pardubicích usnesení č. j. 0PP 75/2016-41, kterým okresní soud zamítl podle §88 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku za použití §331 odst. 1 tr. řádu žádost stěžovatele (dále také "odsouzený") o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody uloženého rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 8. 4. 2009 č. j. 16 T 46/2009-422, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 6. 2009 č. j. l0 To 225/2009-518, kdy konec tohoto trestu je stanoven na 14. 8. 2018 a rozhodl tak, že se žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zamítá. Krajský soud dospěl k závěru, že nebyly splněny všechny zákonem stanovené podmínky pro vyhovění podané žádosti.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud předně připomíná svoji judikaturu, dle níž smysl podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody není v tom, aby za dobré chování ve výkonu trestu byl pachatel "automaticky" propuštěn po odpykání stanovené doby bez zřetele k účelu trestu. Podstatou rozhodování soudů v těchto věcech je totiž důvodnost předpokladu, že odsouzený povede v budoucnu i na svobodě slušný život s minimalizací rizika jeho recidivy [usnesení sp. zn. IV. ÚS 56/05 ze dne 12. 4. 2005 (U 7/37 SbNU 715)]. Povinností obecných soudů přitom je, aby řádně zkoumaly a posoudily splnění zákonných podmínek pro aplikaci tohoto institutu a své úvahy v tomto směru zákonu odpovídajícím způsobem odůvodnily [nález sp. zn. II. ÚS 715/04 ze dne 1. 12. 2005 (N 219/39 SbNU 323), nález sp. zn. III. ÚS 611/2000 ze dne 22. 3. 2001 (N 51/21 SbNU 439)]. Ústavní soud rovněž již dříve konstatoval, že s ohledem na charakter uvedeného institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění [viz např. "shrnující" usnesení ze dne 14. ledna 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451), či např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2144/09 ze dne 15. 9. 2009, usnesení sp. zn. III. ÚS 75/13 ze dne 26. 9. 2013, usnesení sp. zn. III. ÚS 2478/14 ze dne 16. 10. 2014, dostupná na http://nalus.usoud.cz].
7. Ústavní soud připomíná, že soudní kontrola zákonnosti trestu odnětí svobody ve smyslu ustanovení čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy se uskutečňuje při odsouzení. Úmluva nezaručuje dodatečnou soudní kontrolu během výkonu trestu, zejména právo požádat o podmíněné propuštění [viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09 ze dne 16. 4. 2009 (U 10/53 SbNU 863)]. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je tudíž otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného obecného soudu. Výklad rozhodných podmínek, tj. zda odsouzený prokázal polepšení a zda lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život [viz ustanovení §88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku], je totiž z povahy věci založen v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu; o nesprávnost dosahující ústavněprávní relevance tak může jít jen tehdy, kdy soudy podaný výklad je výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu a představuje tak nepřípustnou svévoli, resp. libovůli (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 590/09 ze dne 9. 4. 2009).
8. S přihlédnutím ke shora citovaným zásadám Ústavní soud dospěl v nyní projednávaném případě k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Z obsahu ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel byl dne 21. 3. 2016 kázeňsky potrestán se zkušební lhůtou na dva měsíce, tedy do 21. 5. 2016. Stěžovatel se ve zkušební lhůtě osvědčil a podmíněný kázeňský trest mu byl 22. 5. 2016 zahlazen. Za této situace, kdy navíc krajský soud rozhodoval o podané stížnosti dne 10. 5. 2016, nemohl odhlédnout od skutečnosti, že stěžovateli byl kázeňský trest udělen. Stěžovatel související oponenturu v ústavní stížnosti uplatňuje v obecné poloze, bez konkretizace argumentů, které by mohl uplatnit a jež by byly způsobilé "otřást" odvolacím soudem podaným a aplikovaným výkladem rozhodného práva.
9. Lze souhlasit s krajským soudem, který dospěl k závěru, že chování odsouzeného tak není možné v současnosti posoudit jako chování na požadované úrovni, odsouzený proto neprokázal své polepšení. Na druhou stranu má odsouzený možnost, především osvědčí-li se ve stanovené zkušební době a bude-li opětovně přeřazen zpět do I. skupiny vnitřní diferenciace, vytvořit si podmínky pro prokázání svého polepšení a svoji žádost o propuštění z výkonu trestu odnětí svobody opakovat (§331 tr. řádu). Nyní však krajský soud shodně jako soud okresní posoudil jeho žádost o podmíněné propuštění jako předčasnou. Rozhodující soudy proto správně dospěly k závěru, že nejsou splněny všechny zákonem vyžadované podmínky pro podmíněné propuštění.
10. Pokud stěžovatel dále zpochybňuje vlastní důvody rozhodnutí krajského soudu, musí Ústavní soud konstatovat, že napadené rozhodnutí netrpí vadami, pro které by byl nezbytný derogační zásah Ústavního soudu. Již výše byly uvedeny argumenty, které vedly krajský soud k zamítnutí stěžovatelova návrhu na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, přičemž Ústavní soud, který není další přezkumnou soudní instancí, nemá důvod tyto závěry krajského soudu jakkoli přehodnocovat, neboť ten tyto své úvahy náležitě zdůvodnil a jeho rozhodnutí tak nelze označit za svévolné.
11. Na tomto místě je vhodné připomenout funkci podmíněného propuštění jako významného resocializačního a výchovného prostředku, který může mimo jiné pozitivně usměrnit proces postupného návratu propuštěného vězně do svobodného života. Tuto a další funkce však uvedený institut může plnit jen při své správné aplikaci v konkrétních případech, tzn. u těch odsouzených, u nichž se lze na základě relevantních důkazů důvodně domnívat, že pouhá hrozba výkonem zbytku trestu odnětí svobody postačí, aby se do budoucna zdrželi páchání trestných činů. V tomto výkladu Ústavní soud nespatřuje interpretační exces; naopak jde o postup v souladu s funkcí výkonu trestu odnětí svobody spočívající v ochraně společnosti před osobami, jež vykazují výrazné sklony k páchání trestné činnosti.
12. Ústavní stížnost byla proto odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2016
Jan Filip v. r.
předseda senátu