ECLI:CZ:US:2017:1.US.667.17.1
sp. zn. I. ÚS 667/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Z. B., zastoupeného Mgr. Janem Eichlerem, advokátem se sídlem v Praze, Betlémské náměstí 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 1469/2016-26 ze dne 30. listopadu 2016, usnesení Krajského soudu v Hradci králové č. j. 11 To 171/2016-162 ze dne 28. června 2016 a rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou č. j. 1 T 74/2015-145 ze dne 23. března 2016, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel byl okresním soudem uznán vinným pro přečiny poškození cizí věci a výtržnictví, jichž se měl dopustit stručně řečeno tím, že při řízení nákladního automobilu, po omezení ze strany jiného řidiče, začal tohoto řidiče pronásledovat, následně jej předjel a zablokoval, křikem mu vyhrožoval a údery rukou poškodil jeho vozidlo. Za to mu okresní soud uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, který podmíněně odložil. Dále stěžovateli uložil trest zákazu řízení všech motorových vozidel na 1 rok a 6 měsíců. Krajský soud následné odvolání stěžovatele zamítl.
2. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl. Neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Průběh konfliktu soud zjistil zejména z výpovědi svědků, které stěžovatel v dovolání hodnotil selektivně, a ze znaleckého posudku k mechanismu poškození vozidla. Jednání stěžovatele bylo nepochybně společensky škodlivé, nijak nevybočovalo z běžného rámce tohoto typu protiprávního jednání.
3. Proti rozhodnutím Nejvyššího, krajského a okresního soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu. Porušení tohoto práva stěžovatel spatřoval v tom, že skutková zjištění okresního soudu jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Soud důkazy hodnotil selektivně, své rozhodnutí založil pouze na důkazech svědčících v neprospěch stěžovatele. Nedostatečně vysvětlil, proč neuvěřil obhajobě stěžovatele a svědků svědčících v jeho prospěch, a naopak uvěřil svědkům svědčícím v prospěch poškozeného. K napadení poškozeného nedošlo, k poškození jeho vozidla mohlo dojít v důsledku toho, že poškozený do stěžovatele najel. V této souvislosti soud nevzal v potaz, že podle lékařských zpráv nebyl stěžovatel schopen vyvinout dostatečnou sílu vedoucí k poškození vozidla. Ve věci taky nebyly naplněny znaky skutkové podstaty výtržnictví, neboť k jednání nedošlo "veřejně".
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
5. Stěžovatel pokračoval v argumentaci, kterou neúspěšně uplatnil před trestními soudy, Ústavní soud tím postavil do role dalšího stupně jejich soustavy, která mu však nepřísluší. To je zřejmé již z toho, že opětovně rozporuje naplnění znaku "veřejně" v §358 odst. 1 trestního zákoníku, byť již Nejvyšší soud stěžovatele upozornil na to, že okresní soud naplnění tohoto znaku neshledal (dospěl totiž k závěru, že se stěžovatel jednání dopustil "na místě veřejnosti přístupném").
6. Stěžovatel přiléhavě uvedl, že brojí zejména proti skutkovým závěrům okresního soudu. Úkolem Ústavního soudu není hodnotit (a přehodnocovat) důkazy provedené obecnými soudy, pokud byly dodrženy zásady dané příslušnými procesními řády [nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)], či pokud je sám neprovedl [nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. V posuzované věci je hodnocení Největšího soudu, stejně jako soudů nižších, srozumitelné, logické a věcně přiléhavé. Ústavní soud v tomto ohledu žádné ústavně významné vady neshledal.
7. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu