ECLI:CZ:US:2017:1.US.817.17.1
sp. zn. I. ÚS 817/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky O.S.E. Security Consulting, s.r.o., se sídlem Hodonín, Plucárna 3560/1, zastoupené JUDr. Mgr. Jiřím Drobečkem, advokátem se sídlem Štefánikova 4083/14, Hodonín, proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 17. 1. 2017 č. j. 13 C 411/2014-215, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 16. 3. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí z důvodu zásahu do svého práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva") a práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny.
2. Ústavní soud z napadeného rozhodnutí a z ústavní stížnosti zjistil, že stěžovatelka u Okresního soudu v Hodoníně čelila žalobě o zaplacení částky 7.930 Kč, a to z důvodu, že neuhradila svému zaměstnanci (dále též "žalobce") za období od 4. 11. 2013 do 12. 12. 2013 ve smyslu ustanovení §4 písm. a) zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění plnění ve výši 7.930 Kč. Dne 17. 2. 2017 stěžovatelka obdržela prostřednictvím svého právního zástupce napadený rozsudek Okresního soudu v Hodoníně, jímž jí bylo uloženo uhradit žalobci žalovanou částku 7.930 Kč a náklady řízení ve výši 2.400 Kč a České republice - Okresnímu soudu v Hodoníně soudní poplatek za žalobu ve výši 1.000 Kč. Stěžovatelka uvádí, že Okresní soud v Hodoníně ve věci sp. zn. 13 C 411/2014 na den 21. 6. 2016 nařídil projednání věci samé a během tohoto procesního úkonu obecný zmocněnec zaměstnance byl v souladu s ustanovením §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučen o tom, že má doplnit skutková tvrzení, aby bylo zřejmé, kdy a jakým způsobem žalobce poprvé v souvislosti s neplatným rozvázáním pracovního poměru požádal o přidělování práce a kdy a jakým způsobem oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání. Právní zástupce stěžovatelky byl dne 28. 7. 2016 studovat spis, aby zjistil, jakým způsobem žalobce splnil Okresním soudem v Hodoníně uloženou povinnost a následně při druhém jednání před Okresním soudem v Hodoníně dne 17. 1. 2017 poukázal na to, že své povinnosti nedostál. Okresní soud v Hodoníně však vycházel z připojeného soudního spisu sp. zn. 4 C 96/2008. Okresní soud v napadeném rozsudku vysvětlil, že žalobce (zaměstnanec stěžovatelky) vykazoval zcela jasný a trvalý postoj ohledně toho, že jeho pracovní poměr nadále trvá, což ve spojení s později uplatněným nárokem na náhradu mzdy lze považovat za dostatečně jednoznačný projev vůle, z něhož stěžovatelce muselo být zřejmé, že žalobce na dalším zaměstnávání trvá. Okresní soud dovodil, že pracovní poměr žalobce u stěžovatelky nemohl zaniknout fikcí (podle §69 odst. 2 zákoníku práce), přičemž soudním rozhodnutím bylo určeno, že pracovní poměr byl rozvázán neplatně, potom již nelze postupovat podle §69 zákoníku práce. Po uvedeném dni (určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru soudem) byla stěžovatelka podle okresního soudu povinna přidělovat žalobci práci (jinak by to byla překážka na straně zaměstnavatele) a v případě jeho pracovní neschopnosti byla povinna podle §192 zákoníku práce poskytnout žalobci náhradu mzdy a plnit ve vztahu k zaměstnanci úkoly, vyplývající ze zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců.
3. Stěžovatelka je toho názoru, že Okresní soud v Hodoníně tím, že připustil další meritorní projednání sporu, porušil princip rovnosti stran ohledně svých procesních práv, neboť žádná strana nemá být na úkor druhé strany zvýhodněna, a pokud Okresní soud v Hodoníně zvýhodnil jednu stranu na úkor druhé, tak porušil právo na spravedlivý proces u znevýhodněné strany. Stěžovatelka je rovněž toho názoru, že Okresní soud v Hodoníně věc po právní stránce nesprávně posoudil a nesprávným způsobem aplikoval ustanovení §69 zákoníku práce. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, jak Okresní soud v Hodoníně posoudil otázku, zda žalobce řádně oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání v případě neplatně rozvázaného pracovního poměru, dále uvádí, že soud postupoval v rozporu s ustanovením §69 zákoníku práce, a uzavírá, že nemohl po právu dospět k závěru, že v období od 4. 11. 2013 do 12. 12. 2013 trval mezi žalobce a stěžovatelkou pracovní poměr.
4. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
5. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením podústavního práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegezí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 in fine (N 53/21 SbNU 451), III. ÚS 303/04 (N 52/36 SbNU 555), III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375), III. ÚS 501/04 (N 42/36 SbNU 445), III. ÚS 606/04 (N 177/38 SbNU 421), III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57), IV. ÚS 369/06 (N 206/43 SbNU 303), III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371) aj.]
7. Ústavní soud však v projednávané věci zásah do ústavně garantovaných základních práv neshledal. Okresní soud v posuzované věci přesvědčivě odůvodnil svůj závěr o povinnosti stěžovatelky uhradit žalobci žalovanou částku. Okresní soud při tom vycházel jak z žaloby, tak i z dalších soudních spisů, vypovídajících o sporu mezi žalobcem a stěžovatelkou o neplatnosti rozvázání pracovního poměru. Většina námitek stěžovatelky pak je směřována proti procesnímu postupu okresního soudu a výkladu podústavního práva. Ani jedna z nich však nedosáhla ústavního rozměru, a to ani, pokud jde o zachování rovného zacházení soudu s oběma účastníky v průběhu soudního řízení. Okresní soud totiž vycházel z údajů jemu známých z jeho úřední činnosti (řízení ve věci sp. zn. 4 C 96/2008), čímž žádnou z obou stran řízení neznevýhodnil, neboť obě byly účastníky tohoto řízení.
8. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu