ECLI:CZ:US:2017:1.US.906.17.1
sp. zn. I. ÚS 906/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Maxim Energy, a.s., sídlem Radlická 520/117, Jinonice, Praha 5, zastoupené Mgr. Pavlem Vincíkem, advokátem, se sídlem Ovocný trh 1096/8, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 11. 2016 č. j. 17C 188/2016-18 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2017 č. j. 20 Co 21/2017-27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se svým návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí a namítala zásah do svého práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti zjistil, že formou rozsudku pro uznání byla žalovanému stanovena povinnost uhradit stěžovatelce 47.618 Kč z titulu dluhu za odběr elektřiny a plynu a náhradu nákladů řízení ve výši 4.083 Kč. Výši náhrady nákladů soud stanovil v souladu s §14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátního tarif). Proti výroku o náhradě nákladů řízení podala stěžovatelka včasné odvolání s tím, že soud prvního stupně nesprávně aplikoval §14b advokátního tarifu, jelikož jeho žaloba byla individuálně sepsaná, nejednalo se o automatizovaně připravené podání a opakovaně jím uplatňovaný ustálený vzor. Odvolací soud napadeným rozhodnutím shledal postup soudu prvního stupně správným, neboť ve věci jsou splněny podmínky pro aplikaci §14b advokátního tarifu. Předmět řízení nepřevyšuje částku 50.000 Kč a je evidentní, že obdobný návrh je podáván týmž žalobcem opakovaně ve skutkově a právně obdobných věcech, neboť předmětem jeho činnosti je mimo jiné obchod s elektřinou. Uvedené ustanovení dopadá právě na takové opakující se nároky jednoho žalobce, jakkoliv je zřejmé, že každá žaloba musí být individualizovaná konkrétní osobou žalovaného a nároky vůči němu. Je však nepochybné, že skutková a právní východiska takových žalob jsou shodná, z čehož vyplývá, že tvoří ustálený vzor.
3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti argumentovala tím, že soud prvního stupně i odvolací soud extrémně vybočily z pravidel upravujících civilní proces tím, že na věc aplikovaly nesprávný právní předpis, jejich skutková zjištění nemají oporu v řádném dokazování a své rozhodnutí o výši částky přiznané stěžovatelce jako náhrada nákladů řízení nedostatečně odůvodnily. Popsaný postup soudů stěžovatelka shledává svévolným, svou intenzitou porušujícím její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces. Pro možnost aplikace ustanovení §14b advokátního tarifu musí být kumulativně splněny veškeré podmínky dané tímto ustanovením. Je tedy vždy třeba řešit, zda řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech. Pro posouzení věci se pak jeví zcela zásadním, zda již žalobce v minulosti takový návrh v skutkově i právně obdobné věci podal, a zda má návrh stejný obsah, vyjma individualizace konkrétní osoby žalovaného a nároku vůči němu. Pakliže byl jeho návrh na zahájení řízení (co do obsahu) prvním podáním soudu, nemůže se podle stěžovatele jednat o ustálený vzor, a proto má být náhrada nákladů právního zastoupení stanovena v plné výši podle §7 a §13 odst. 3 advokátního tarifu. Bez ohledu na stav (tj. počet řízení zahájených na základě ustáleného vzoru) v době vydání rozhodnutí je podle stěžovatele splnění výše uvedených podmínek třeba posuzovat ke dni zahájení řízení. Odvolací soud se s těmito argumenty podle stěžovatelky dostatečně nevypořádal. Stěžovatelka v doplnění své ústavní stížnosti poukázala na to, že obecným soudům sdělila, že jsou zde i důvody, které zakládají rozpor ustanovení §14b advokátního tarifu se zákonem či ústavním pořádkem, a zdůraznila, že obecné soudy měly lépe odůvodnit, proč v daném případě není možná aplikace §7 a §13 advokátního tarifu, jak navrhovala stěžovatelka.
4. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, požadované zákonem o Ústavním soudu. Stěžovatelka je řádně zastoupena a stížnost byla podána včas a proti konečnému rozhodnutí o věci.
5. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením podústavního práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegezí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 in fine (N 53/21 SbNU 451), III. ÚS 303/04 (N 52/36 SbNU 555), III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375), III. ÚS 501/04 (N 42/36 SbNU 445), III. ÚS 606/04 (N 177/38 SbNU 421), III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57), IV. ÚS 369/06 (N 206/43 SbNU 303), III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371) aj.].
7. Nad to se v posuzovaném případě týká o ústavní stížnost proti rozhodnutí o nákladech řízení, nikoli proti rozhodnutí ve věci samé. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však obecný soud ve svém napadeném rozhodnutí nedopustil.
8. Ústavní soud tedy v projednávané věci zásah do stěžovatelčiných ústavně garantovaných základních práv neshledal. Napadené rozhodnutí je srozumitelně odůvodněno a je zřejmé, z jakých důvodů dospěl odvolací soud k závěru o aplikaci §14b advokátního tarifu. Případné obecné ohrazení proti nezákonnosti použité právní úpravy v takovémto případě nevede k povinnosti soudu vést k tomu zvláštní argumentaci, pokud je o zákonnosti použitého podzákonného předpisu přesvědčen. Argument stěžovatelky, že se v daném případě jedná o první obdobnou žalobu a nelze tedy hovořit o opakovanosti či ustálenosti žaloby, nemá ústavní rozměr, jedná se o právní názor, vyplývající z odlišné interpretace podústavního práva obecným soudem a Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit jeho věcnou správnost. Polemika stěžovatelky se závěry odvolacího soudu se sice opírá o odkaz na její právo na spravedlivý proces, avšak polemizuje jen se závěrem na úrovni podústavního práva, s nímž nesouhlasí.
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu