ECLI:CZ:US:2017:2.US.1534.17.1
sp. zn. II. ÚS 1534/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jiřího Strnadela, zastoupeného JUDr. Josefem Čejkou, advokátem, se sídlem nám. 3. května 1606, Otrokovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, č. j. 30 Cdo 3826/2016-171, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2016, č. j. 14 Co 22/2016-144, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 12. 2015, č. j. 43 C 25/2015-112, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 5. 2017, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva na spravedlivý proces, na ochranu soukromí, na zacházení bez diskriminace, na neponižující zacházení, na důstojné zacházení, na přístup k povolání, na náhradu škody a újmy způsobené nesprávným úředním postupem státu dle čl. 3, 7, 10, 26, 36 Listiny základních práv a svobod, a dle čl. 3, 6, 8 a 14 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas se způsobem, jakým věc posoudily obecné soudy, zejména Nejvyšší soud, když nevyhověly jeho návrhu na přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 1 500 000 Kč a náhrady škody ve výši 1 000 000 Kč za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, v jehož důsledku se stěžovatel opakovaně nedozvěděl o volném novém místě na pracovní pozici asistenta soudce na Okresním soudě ve Zlíně, ačkoli v rozhodném období na tuto pozici bylo přijato několik osob, a stěžovatel má podezření, že se tak stalo "po známosti". Stěžovatel namítá, že žalovaná Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti (dále jen "žalovaná") v rozhodném období nezkoumala danou problematiku po právní ani faktické stránce, a nepřipravila žádný návrh zákona, či metodický pokyn, který by problematiku ohlašování volných míst a výběru asistentů soudců na soudy upravil s jasnými pravidly ve vztahu k právnické veřejnosti, když ani zákonodárný sbor nezměnil v rozhodném období zákony v tomto ohledu, a ponechal tak přijímání asistentů soudců na libovůli vedení daného soudu bez jakýchkoli pravidel. Stěžovatel namítá, že se Nejvyšší soud v napadeném usnesení nevyjádřil k jeho argumentům, jak je předestřel v dovolání na str. 3-8, na str. 22-23, přestože se jednalo o otázky dosud neřešené judikaturou dovolacího soudu, ani k argumentům týkajícím se popisu nesprávného úředního postupu, nemajetkové újmy, omezení základních práv, či k důkazním návrhům (str. 12-21 dovolání). Stěžovatel je přesvědčen, že Nejvyšší soud zaujal v napadeném rozhodnutí právní názory, které jsou v rozporu s judikaturou Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva, když dovodil, že shora popsaný postup žalované není nesprávným úředním postupem dle zákona č. 82/1998 Sb. Podle názoru stěžovatele je nutné na danou věc aplikovat přímo čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod [v této souvislosti poukazuje stěžovatel na nález sp. zn. I. ÚS 125/99 ze dne 15. 4. 2003 (N 53/30 SbNU 57)]. Uvedený právní názor je také v rozporu s právním názorem Ústavního soudu vysloveným v nálezu sp. zn. III. ÚS 165/02 ze dne 19. 12. 2002 (N 158/28 SbNU 415), v nálezu sp. zn. II. ÚS 136/02 ze dne 17. 7. 2002 (N 94/27 SbNU 93), v nálezu sp. zn. II. ÚS 429/01 ze dne 17. 7. 2002 (N 92/27 SbNU 79) a v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 18/01 ze dne 30. 4. 2002 (N 53/26 SbNU 73; 234/2002 Sb.), které uvádí, že pokud má každý právo dle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod na náhradu škody za nesprávný úřední postup ze strany soudů či státních orgánů, tak nelze toto právo zákonem v jednotlivých případech omezit nebo zcela vyloučit. Také podle nálezu sp. zn. I. ÚS 245/98 ze dne 22. 9. 1999 (N 128/15 SbNU 221) stát odpovídá za nesprávný postup všech svých orgánů, uplatňujících jednotlivé moci ve státě, odpovědnost státu za nesprávný postup zákonodárných orgánů nelze zákonem ani jinou formou omezit nebo zcela vyloučit neboť tato je garantována přímo čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel dále cituje další nálezy Ústavního soudu, podle kterých základní právo na svobodnou volbu povolání dle čl. 26 Listiny základních práv a svobod v sobě obsahuje i právo ucházet se o povolání, a dovozuje, že pokud se nedozvěděl o volném místě na asistenta soudce na Okresním soudě ve Zlíně, ačkoli v rozhodném období bylo toto místo na stejném soudě opakovaně po delší dobu obsazováno jinými osobami a soud mu nedokázal sdělit jak, kde a kdy takové volné místo veřejnosti oznámil, tak je zcela zjevné, že bylo tímto postupem uvedených subjektů porušeno jeho základní právo dle čl. 26 Listiny a postup státu byl v této oblasti v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Stěžovatel zejména nesouhlasí se závěrem dovolacího soudu, že tam, kde státní orgán vstupuje do právních vztahů jako rovný s ostatními účastníky, tedy jako subjekt občanskoprávních vztahů, není možné toto jednání kvalifikovat jako nesprávný úřední postup dle zákona č. 82/1998 Sb. Takový závěr považuje stěžovatel za extrémní a odkazuje na ustanovení §127 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., z něhož je zjevné, že problematika personální na daném soudě spadá pod výkon státní správy, kterou má vykonávat předseda daného okresního soudu. Také k těmto argumentům stěžovatele se dovolací soud nevyjádřil.
3. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 12. 2015, č. j. 43 C 25/2015-112, byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel domáhal zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 1 500 000 Kč a náhradu škody (ušlého zisku, ušlé mzdy) v celkové výši 1 000 000 Kč. Nemajetková újma i škoda měly stěžovateli vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nečinnosti Ministerstva spravedlnosti a Parlamentu České republiky, konkrétně v nepodání, neiniciování a nezpracování návrhu na změnu zákonů a vyhlášek, jimiž by byla zakotvena povinnost soudů či žalované vyhlásit výběrové řízení na funkci asistenta soudce, dále povinnost toto výběrové řízení oznámit na úředních deskách úřadů práce, okresních a krajských soudů a povinnost stanovit jasné podmínky a kritéria pro určení nejlepšího uchazeče o funkci asistenta soudce. Nesprávný úřední postup dále dle tvrzení stěžovatele spočíval v nečinnosti Okresního soudu ve Zlíně, který od roku 2006 do roku 2015 neinformoval veřejnost o volném pracovním místě na asistenta soudce a neoznámil volné pracovní místo úřadu práce. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 3. 2016, č. j. 14 Co 22/2016-144, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné odmítnuto.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 2 nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.
5. Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy České republiky). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatel namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavní právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
6. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě se nejedná o nesprávný úřední postup, za nějž by stát ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), odpovídal, neboť v případě postupu Okresního soudu ve Zlíně při přijímání asistentů soudců nejde o výkon veřejné moci, stát zde nevystupuje v tzv. vrchnostenské pozici, nýbrž vstupuje do právních vztahů jako jejich účastník rovný s účastníky ostatními, zde v pozici budoucího zaměstnavatele. S tímto závěrem se ztotožnil i odvolací soud.
7. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval, že ačkoliv stěžovatel ve svém obsáhlém dovolání označuje asi 13 otázek, které považuje dílem za nevyřešené a dílem za rozporné s judikaturou dovolacího soudu, ve skutečnosti lze tyto shrnout do dvou otázek, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. opravdu záviselo. Jednak jde o otázku, zdali se soud může neuveřejněním nabídky pozice asistenta soudce dopustit nesprávného úředního postupu podle zákona č. 82/1998 Sb., a jednak zda legislativní nečinnost Parlamentu České republiky může být vnímána jako nesprávný úřední postup. Pokud jde o první otázku, zde odkázal Nejvyšší soud na svůj rozsudek (přezkoumaný Ústavním soudem), podle kterého za situace, ve které státní orgán vstupuje do právních vztahů jako rovný s ostatními účastníky, tedy jako subjekt občanskoprávních vztahů, není možné toto jednání kvalifikovat jako nesprávný úřední postup dle zákona č. 82/1998 Sb. Také ohledně druhé právní otázky odkázal Nejvyšší soud na svou judikaturu (též aprobovanou Ústavním soudem), podle které vydání normativního právního aktu není úředním postupem příslušného státního orgánu, nýbrž výsledkem normotvorné činnosti. Stejně tak ani nečinnost vlády, tj. nevydání normativního právního aktu pak nemůže být nesprávným úředním postupem vlády. Nemůže-li být normotvorná činnost nebo nečinnost orgánu veřejné moci posuzována jako nesprávný úřední postup, nelze dovodit ani odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb.
8. Ústavní soud především zohlednil, že stěžovatel v ústavní stížnosti předestřené námitky uplatnil již v řízení před obecnými soudy, proto se zaměřil pouze na to, zda se jimi soudy zabývaly, a náležitě ústavně konformním způsobem se s nimi vypořádaly, ostatně nevypořádání se s argumentací stěžovatele ze strany Nejvyššího soudu byla základní námitkou ústavní stížnosti. Ústavní soud však dospěl k opačnému závěru, totiž že Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí řádně objasnil, z jakých důvodů nepovažuje námitky stěžovatele směřující proti rozsudku odvolacího soudu za důvodné. Nejvyšší soud přezkoumal napadené rozhodnutí odvolacího soudu v dostatečném rozsahu, odkázal na svou judikaturu i judikaturu Ústavního soudu, a vysvětlil, že odvolací soud argumentoval v souladu se zákonem č. 82/1998 Sb. a rozhodnout jinak ani nemohl. Ústavní soud proto dovozuje, že rozsudek Nejvyššího soudu nevykazuje prvky libovůle, neboť z jeho odůvodnění je dostatečně zřejmé, z jakých úvah při posuzování dovolání soud vycházel, a je proto i z hlediska ústavnosti plně přijatelný.
9. Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že dovolací soud nevypořádal veškeré jeho námitky, což ani nebylo reálně možné z hlediska rozsahu dovolání a charakteru jednotlivých námitek - nebo spíše proklamací stěžovatele, jak si o jejich obsahu učinil Ústavní soud úsudek z ústavní stížnosti, kde byly hojně citovány. Jak již konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 989/08 ze dne 12. 2. 2009 (N 26/52 SbNU 247), není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy "nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná". Tak tomu bylo i v projednávané věci. Lze totiž zcela souhlasit s dovolacím soudem v tom, že podstata žaloby spočívá v nesouhlasu stěžovatele s tím, jakým způsobem okresní soud, u něhož chtěl být stěžovatel zaměstnán, informuje o volných místech na funkci asistenta soudce a vůbec vede v tomto směru přijímací řízení. Skutečnost, že stěžovatel a priori odmítá názor obecných soudů, že se v dané věci jedná o spor občanskoprávní, pak ústí v charakter námitek stěžovatele, jak je předložil Ústavnímu soudu, kdy je stěžovatel přesvědčen, že došlo k zásahu do roviny základních lidských práv. Tomu pak odpovídají i rozsáhlé odkazy stěžovatele na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Jak však již bylo shora řečeno, Ústavní soud považuje závěr obecných soudů o soukromoprávním charakteru sporu za ústavně souladný.
10. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu, která v tomto směru vychází z usnesení sp. zn. I. ÚS 191/12 ze dne 9. 1. 2014, je totiž veřejnou mocí taková moc, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů a je nerozhodné, zda přímo či zprostředkovaně. Druhým definičním znakem je to, že subjekt, o jehož právech či povinnostech je rozhodováno, není v rovnoprávném postavení s orgánem, který veřejnou moc vykonává, a obsah jeho rozhodnutí je nezávislý na vůli dotčeného subjektu. V dané věci však uvedeným způsobem nebylo o právech či povinnostech stěžovatele takto rozhodováno, když stěžejním faktorem je skutečnost, že stěžovateli byl dle jeho tvrzení zamezen přístup k pracovnímu místu, nikoli to, že zaměstnavatelem, který disponoval takovým volným pracovním místem, byl státní orgán. Lze tedy souhlasit se soudy všech stupňů v tom, že v stěžovatelem tvrzené činnosti (či nečinnosti) předsedy soudu nelze spatřovat výkon státní správy. Ostatně stejným způsobem se vyjádřil Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 18/06 ze dne 11. 7. 2006 (N 130/42 SbNU 13; 397/2006 Sb.), ve kterém se zabýval tím, zda i správu soudů lze považovat za státní správu. Ústavní soud v této souvislosti konstatoval, že výkon státní správy soudů je obecně charakterizován jako vytváření podmínek k řádnému výkonu soudnictví (ust. §118 odst. 1 zákona o soudech a soudcích), tj. po stránce organizační, personální, hospodářské, finanční a výchovné a rovněž dohlížení na řádné plnění úkolů svěřených soudům. Určité pravomoci svěřené předsedům soudů v rámci "státní správy soudů" nemají pouze charakter správní činnosti. Příkladmo lze poukázat na pravomoc stanovit rozvrh práce, provádět prověrky soudních spisů, dohlížet na úroveň soudních jednání, vyřizovat stížnosti nebo činit podněty ministru spravedlnosti k podání stížností pro porušení zákona. Byť tedy zákonodárce použil pojem "státní správa soudů", který svým formálním označením navozuje dojem, že se jedná o státní správu, je nutno reflektovat formální vymezení obsahu pojmu "státní správa soudu" (tj. dle zákona o soudech a soudcích) a materiální vymezení předmětu činnosti funkcionářů soudů. Pouhé formální označení nemůže převážit nad obsahem, a tak i nad skutečnou povahou soudní správy. Veškeré činnosti vykonávané předsedou a místopředsedou soudu jsou přitom činnostmi, které mohou nepřímo ovlivňovat výkon soudní moci, a mohou tak ve svém důsledku znamenat určitý zásah moci výkonné do moci soudní. Z výše uvedeného vyplývá, že výkon státní správy soudů neodpovídá svojí povahou obecnému vymezení výkonu státní správy. Jedná se v tomto případě o specifickou činnost vykonávanou pouze uvnitř soudní soustavy a podmiňující více či méně vlastní rozhodovací činnost soudů.
11. Ústavní soud považuje za ústavně souladný taktéž závěr soudů, že nevydání normativního právního aktu není nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. V této souvislosti je třeba si uvědomit, že odpovědnost parlamentu za vydávání zákonů je politická a nikoli právní. V demokratickém parlamentním systému tak nepřísluší moci soudní zasahovat do procesu přijímání zákonů. K uvedené otázce se vyjádřil Ústavní soud ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 ze dne 28. 4. 2009 (ST 27/53 SbNU 885; 136/2009 Sb.) následovně: "Ačkoliv Ústavní soud konstatoval již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 protiústavnost dlouhodobé nečinnosti zákonodárce spočívající v nepřijetí zákonné úpravy umožňující jednostranné zvýšení nájemného, nelze z daného rozhodnutí vyvozovat nárok na náhradu škody vůči státu. Z hlediska posouzení základního práva na náhradu škody vůči státu je nezbytné vycházet z čl. 36 odst. 3 Listiny. Toto ustanovení zaručuje právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Z tohoto hlediska ale nelze považovat Parlament za orgán veřejné správy, soud nebo jiný srovnatelný orgán státu. Nelze tak především učinit v případě, kdy Parlament vykonává svoji zákonodárnou pravomoc. Odpovědnost za výkon této pravomoci je v první řadě politická. Meze volnosti uvážení zákonodárce jsou sice stanoveny ústavním pořádkem, důsledkem jejich překročení je ale možnost zrušení zákona nebo vyslovení jeho protiústavnosti Ústavním soudem. Takovýto zásah Ústavního soudu sice může za určitých okolností mít vliv na práva jednotlivce, do nichž bylo v důsledku takovéhoto zákona nebo mezery v zákoně zasaženo (např. neaplikovatelnost zákona v určité věci), nezakládá však jednotlivci nárok na náhradu škody". Ústavní soud dodává, že na úrovni ústavních a zákonných úprav, jakož i v oblasti doktrinální, nelze v evropském rámci hovořit o existenci principu odpovědnosti státu za nečinnost zákonodárce, spočívající v povinnosti nahradit škodu. Důvodem této skutečnosti je odlišení politické a právní odpovědnosti.
12. S ohledem na výše uvedené je Ústavní soud přesvědčen, že v konkrétní souzené věci není důvodu, aby závěr Nejvyššího soudu či soudu prvního a druhého stupně z ústavněprávního hlediska neakceptoval, neboť jejich rozhodnutí považuje za řádně odůvodněná a přesvědčivá. Zásah do práv, jichž se stěžovatel domáhá, proto Ústavní soud neshledal.
13. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Ústavní soud neshledal ani důvod vyhovět návrhu stěžovatele, aby mu byla přiznána náhrada nákladů na zastupování v řízení před Ústavním soudem. Podle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je takový postup totiž možný pouze v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta. Ústavní soud taktéž s ohledem na okolnosti případu neshledal, že by šlo o "odůvodněný" případ ve smyslu §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, kdy by bylo na místě uložit placení nákladů řízení, jež jinak zásadně nesou účastníci sami, jinému účastníkovi či vedlejšímu účastníkovi.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. června 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu