ECLI:CZ:US:2017:2.US.2177.16.1
sp. zn. II. ÚS 2177/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele D. L., zastoupeného JUDr. Milanem Zápotočným, advokátem, se sídlem Telečská 7, Jihlava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 365/2016-22 ze dne 13. dubna 2016, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 5 To 252/2015-253 ze dne 15. července 2015 a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě č. j. 1 T 72/2013-221 ze dne 14. dubna 2015, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 37 a čl. 25 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu spisu Okresního soudu v Jihlavě sp. zn. 1 T 72/2013 se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "tr. zákoník"). Za uvedený přečin a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl pravomocně uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Pardubicích ze dne č. j. 3 T 119/2012-61 ze dne 18. 6. 2012 byl podle §337 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku s použitím §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému peněžitému trestu ve výši osmdesáti denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činí 500 Kč, tedy celkem ve výměře 40 000 Kč. Pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou a půl roku. Současně byl zrušen výrok o trestu uložený trestním příkazem Okresního soudu v Pardubicích.
3. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně napadeným usnesením podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), jako nedůvodné zamítl.
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. d), g) tr. řádu, které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soud prvního stupně porušil jeho právo na spravedlivý proces tím, že bagatelizoval a ignoroval zásadní důkazy předkládané obhajobou, zejména zvukovou nahrávku prokazující způsob, jakým policisté vystupovali vůči stěžovateli na služebně, kam byl odvezen z důvodu podezření, že řídil vůz přes uložený zákaz. Z nahrávky je přitom zřejmé, že mu policista vyhrožoval, že ho "nakope do auta". Na druhou stranu soud jako rozhodující důkazy přijal svědecké výpovědi policistů, aniž by pochyboval o jejich pravdivosti.
6. Ve vztahu k odvolacímu soudu stěžovatel namítá, že v době konání veřejného zasedání byl na dlouhodobé dovolené mimo své bydliště. Jeho obhájce proto poslal soudu žádost o jeho odročení až na dobu, kdy se ho bude moci stěžovatel zúčastnit. Obhájci však bylo krajským soudem písemně sděleno, že se žádosti nevyhovuje. Na veřejné zasedání se stěžovatel z uvedených důvodů nedostavil (resp. ani dostavit nemohl), čímž dle jeho přesvědčení došlo k porušení pravidel jeho přítomnosti na veřejném zasedání. Odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 238/2000 a sp. zn. II. ÚS 145/02 a na to, že v právní teorii ani praxi není sporu o tom, že být přítomen při projednávání své trestní věci, byť se jedná o veřejné zasedání, je základní právo naplňující zásady spravedlivého trestního řízení, neboť pro stěžovatele obecně má rozhodnutí odvolacího soudu vždy zásadní dopady. Stěžovatel tak byl zkrácen na svém právu uvedeném v čl. 38 odst. 2 Listiny, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Krajský soud navíc k veřejnému zasedání nepřizval tlumočníka, byť mu bylo ze spisu známo, že u jednání před soudem prvního stupně byl přítomen z důvodu, že se stěžovatel hlásí k polské národnostní menšině a není schopen v českém jazyce absolvovat jednání před státními orgány, včetně soudů. Z nepřizvání tlumočníka vyvozuje vědomí krajského soudu, že stěžovateli byly kladeny takové překážky, že se nebude moci k jednání dostavit.
7. Ani Nejvyšší soud dle názoru stěžovatele svou argumentací nevyvrátil právo stěžovatele být přítomen při projednání své věci, a to za přítomnosti tlumočníka. Má za to, že Nejvyššímu soudu nepřísluší hodnotit, zda a do jaké míry stěžovatel ovládá český jazyk. Stěžovatel jako český občan, hlásící se k polské národnostní menšině, poukazuje na čl. 25 odst. 2 písm. b) Listiny, zaručující občanům příslušejícím k národnostním a etnickým menšinám též právo užívat jejich jazyka v úředním styku. Tvrzení Nejvyššího soudu, že tlumočnice přizvána byla, ale pak se z neuvedených důvodů omluvila, zní dle stěžovatele spíše jako účelové tvrzení ve snaze zhojit zjevné procesní pochybení.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a příslušného spisu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Stěžovatel v prvé řadě zpochybňuje soudy učiněná skutková zjištění, přičemž tvrdí, že soud prvního stupně postupoval jednostranně v jeho neprospěch.
10. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů. Podle čl. 90 Ústavy České republiky jen soud, který je součástí obecné soudní soustavy rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu, jakož i ustanovení §125 tr. řádu, není v pravomoci Ústavního soudu, aby toto hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním neztotožňoval. Důvod pro vydání kasačního nálezu je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soud učinil, a právním posouzením věci (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995; N 34/3 SbNU 257). V projednávaném případě však žádný extrémní rozpor při provádění a hodnocení důkazů zjištěn nebyl.
11. Skutková zjištění soudu prvního stupně jsou dle názoru Ústavního soudu podepřena dostatečným množstvím důkazů ve věci provedených a rovněž je naprosto zřejmé, jak byly provedené důkazy hodnoceny a jaká jim byla přisuzována důkazní síla. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně splňuje kritéria uvedená v §125 odst. 1 tr. řádu. Rovněž rozhodnutí odvolacího soudu vyhovuje požadavkům kladeným na ně ustanovením §254 odst. 1 tr. řádu.
12. Nelze se přitom ztotožnit s názorem stěžovatele, že soud bagatelizoval jeho tvrzení, že byl policií šikanován, což chtěl prokázat zvukovou nahrávkou o chování policistů na služebně. Soud prvního stupně totiž na návrh stěžovatele tento zvukový záznam během hlavního líčení přehrál a vyvodil z něj, že je značně pochybného obsahu, přičemž není jasné, kdy a kde byl pořízen, když dotyčnými jsou na jedné straně pravděpodobně stěžovatel hovořící polsky a na druhé straně osoba snažící se mu předat písemnost. Pokud tuto nahrávku označil za důkaz zcela mizivé hodnoty, z ústavního hlediska nelze jeho závěru cokoliv vytknout. Soud prvního stupně ostatně věnoval tvrzení stěžovatele o policejní šikaně dostatečnou pozornost, v tomto směru vyslechl všechny zúčastněné policisty, včetně obhajobou navrženého výslechu Radka Zápotočného, závěr o jakémkoliv pochybení policistů však z provedených důkazů nevyplynul. Takový závěr nevzešel ani z kontrol provedených na základě stížností stěžovatele, o čemž podrobně vypovídal svědek Petr Krčál.
13. K namítanému porušení pravidel přítomnosti stěžovatele na veřejném zasedání konaném před Krajským soudem v Brně Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že podle čl. 38 odst. 2 Listiny věty první má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Uvedené se netýká pouze řízení před soudem prvního stupně, nýbrž též řízení před odvolacím soudem. Proto Ústavní soud označil ve své rozhodovací praxi [srov. nález sp. zn. II. ÚS 2152/08 ze dne 9. 7. 2009 (N 156/54 SbNU 27) nebo nález sp. zn. I. ÚS 2971/09 ze dne 17. 2. 2010 (N 28/56 SbNU 315)] situace, ve kterých nebylo obviněnému umožněno (vůbec) předstoupit i před odvolací soud a uplatnit námitky a argumenty, které byly způsobilé ovlivnit rozhodování soudu o otázkách viny a trestu, jako nepřijatelné z hlediska kritérií spravedlivého procesu. Konstatoval, že k realizaci práva účastnit se řízení před soudem a být slyšen mají soudy povinnost obviněnému vytvořit prostor, a to zejména za situace, kdy obviněný sám na účasti u veřejného zasedání trvá, nebo za situace, kdy řádně a včas soudu oznámí, že se nemůže veřejného zasedání z objektivních důvodů zúčastnit, a případně vyjádří zájem na tom, aby se jej mohl zúčastnit v budoucnu (např. tím, že sám či prostřednictvím právního zástupce požádá o odročení). Jen takto provedené řízení Ústavní soud považuje za souladné s nároky vyplývajícími ze samotné podstaty fair procesu, jehož základní podstatou je slyšení obou stran [nález sp. zn. III. ÚS 608/10 ze dne 26. 8. 2010 (N 173/58 SbNU 513)].
14. Obdobně i Evropský soud pro lidská práva konstatoval, že právo obviněného zúčastnit se jednání soudu je chráněno čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), přestože v něm není výslovně zmíněno, a to s ohledem na předmět a účel tohoto článku jako celku. Navíc má osoba obviněná z trestného činu na základě čl. 6 odst. 3 písm. c), d) a e) Úmluvy právo obhajovat se osobně, vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky a mít bezplatnou pomoc tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku používanému před soudem nebo tímto jazykem nemluví, a tato práva by mohla jen těžko vykonávat v případě, že by nebyla přítomna u soudního jednání (viz rozsudek ve věci Colozza proti Itálii ze dne 12. 2. 1985, stížnost č. 9024/80, §27). Zároveň však dle Evropského soudu pro lidská práva osobní účast obviněného nemá v odvolacím řízení stejně zásadní význam jako při jednání u soudu prvního stupně (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Hermi proti Itálii ze dne 18. 10. 2006, stížnost č. 18114/02, §60). Ani v případě, že odvolací soud má pravomoc přezkoumávat veškeré skutkové a právní otázky, proto nevyplývá obviněnému z čl. 6 Úmluvy vždy právo na veřejné zasedání nebo právo osobně se zúčastnit jednání. V úvahu je třeba vzít specifickou povahu daného řízení a způsob, jakým byly zájmy obviněného vyloženy a chráněny u odvolacího soudu, zejména s ohledem na povahu otázek, které měly být posouzeny, a na jejich důležitost pro obviněného (Hermi proti Itálii, §62).
15. V případě stěžovatele, posuzovaném ve svém celku, a s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem Ústavní soud neshledal, že by konáním veřejného zasedání u odvolacího soudu bez přítomnosti stěžovatele došlo k porušení jeho základních práv a svobod v takové intenzitě, že by byl nezbytný kasační zásah. Jak totiž vyplývá z napadeného usnesení krajského soudu, odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, kdy o vině stěžovatele svědčila celá řada provedených důkazů, přičemž nelze dovodit, že by přítomnost stěžovatele na veřejném zasedání mohla na učiněných závěrech cokoliv podstatného změnit.
16. V této souvislosti nelze odhlédnout ani od okolnosti, že stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí žádná konkrétní tvrzení či skutečnosti, které by byly způsobilé zvrátit rozhodnutí odvolacího soudu, a které při případné účasti na veřejném zasedání hodlal přednést ve snaze dosáhnout změny rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť se pouze v obecné rovině dovolává článku 38 odst. 2 Listiny.
17. Toliko nad uvedený rámec lze odkázat na napadené rozhodnutí dovolacího soudu, který také námitku o nepřítomnosti stěžovatele u veřejného zasedání z důvodu čerpání dovolené řešil, přičemž se zaměřil na posouzení, zda lze omluvu stěžovatele považovat za kvalifikovanou omluvu jeho nepřítomnosti. S poukazem na svou judikaturu (v níž uvedl, že není povinností soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh nedůvodným požadavkům obviněného, který, pokud hodlá využít svého práva být přítomen při hlavním líčení nebo veřejném zasedání, musí naopak přizpůsobit své chování průběhu trestního řízení) však neshledal omluvu stěžovatele za důvod, pro nějž by bylo třeba veřejné zasedání odročit.
18. Odkaz stěžovatele na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 238/2000 ze dne 30. 11. 2000 (N 179/20 SbNU 259) a sp. zn. II. ÚS 145/02 ze dne 17. 7. 2002 (N 95/27 SbNU 99) je nepřípadný. Oba nálezy řešily situaci, kdy stěžovatelé vůbec nedostali příležitost zúčastnit se jednání před soudy (v prvním případě byl stěžovatel jako strana civilního procesu vyslechnut pouze dožádaným soudem, druhý nález se pak týkal žaloby ve správním soudnictví, která byla projednána a zamítnuta v nepřítomnosti žalobce). V nyní projednávané věci byl stěžovatel na rozdíl od poukazovaných nálezů soudem prvního stupně řádně vyslechnut a dostal též příležitost, aby se vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
19. Dovolací soud se také dostatečně vypořádal s námitkou stěžovatele o absenci tlumočníka u veřejného zasedání před odvolacím soudem, když konstatoval, že nejde o procesní námitku, která by mohla mít vliv na výsledek řízení. I dle názoru Ústavního soudu případné nepřizvání tlumočníka na veřejné zasedání nelze považovat za procesní pochybení, které by mohlo mít negativní dopad na postavení stěžovatele v odvolacím řízení a jeho celkový výsledek, neboť stěžovatel se tohoto veřejného zasedání nezúčastnil. Tvrzení stěžovatele, že odvolací soud tlumočníka nepřizval, je pak v rozporu s obsahem soudního spisu. Na čísle listu 244 tohoto spisu je referováno předvolání tlumočnice Mgr. S. Wendrinské k veřejnému zasedání krajského soudu konanému dne 15. 7. 2015. Tlumočnice se však z důvodu své nepřítomnosti na území České republiky v době konání jednání omluvila (viz č. l. 247 spisu). Ústavní soud se nebude vyjadřovat k poznámce Nejvyššího soudu, resp. i soudu prvního stupně o obstrukčním jednání stěžovatele, neboť považuje za podstatné, že soud prvního stupně stěžovateli přes své přesvědčení o stěžovatelově perfektní znalosti češtiny poskytl na jeho žádost překlady obžaloby a trestního příkazu a pro hlavní líčení přibral tlumočníka z polského jazyka, čímž se nedostal do rozporu s čl. 25 odst. 2 písm. b) Listiny.
20. Stěžovatelova argumentace tak Ústavní soud nevede k závěru, že by rozhodnutím soudů byla porušena tvrzená základní práva zaručená Listinou a Úmluvou. Postup soudů, vyjádřený v napadených rozhodnutích tak lze považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
21. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu