ECLI:CZ:US:2017:2.US.2247.16.1
sp. zn. II. ÚS 2247/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Karla Nevěčného, zastoupeného Mgr. Ing. Michaelou Šafářovou, advokátkou, AK se sídlem Záběhlická 3262/88A, Praha 10, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016 č. j. 30 Cdo 4578/2015-81 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2015 č. j. 15 Co 131/2015-68, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ve spojení s čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. K tomu mělo podle stěžovatele dojít v důsledku nesprávného postupu obecných soudů, které mu nepřiznaly náhradu škody a nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.")
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že předmětem řízení bylo zaplacení částky 2 000 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu a částky 500 000 Kč jako náhrady škody, které měly být žalobci (dále stěžovatel) způsobeny nesprávným úředním postupem Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7 při vyřizování jeho žádosti ze dne 31. 10. 2011 o prošetření věci a přijetí opatření v souvislosti se stavebními úpravami v domě, kde je stěžovatel vlastníkem bytové jednotky, a v návaznosti na to uzavřenou smlouvou o úvěru, přičemž obvodní státní zastupitelství stěžovateli podání dne 14. 11. 2011 vrátilo jako zjevně nedůvodné a Městské státní zastupitelství v Praze k jeho žádosti o přezkoumání tohoto postupu dne 15. 2. 2012 sdělilo, že postup obvodního státního zastupitelství byl správný a že jeho podnět byl bez dalšího opatření odložen. Dále státní zastupitelství zůstala nečinná. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který žalobu zamítl a uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč, když současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud na základě shora uvedených skutečností týkajících se postupu státních zastupitelství konstatoval, že příslušná státní zastupitelství se podáními žalobce zabývala a o výsledku prošetření byl žalobce řádně vyrozuměn. K nesprávnému úřednímu postupu státních zastupitelství spočívajícímu v jejich nečinnosti nedošlo, přičemž soud podle odvolacího soudu není oprávněn přezkoumávat, zda způsob, jakým státní zastupitelství podnět žalobce vyřídilo, je věcně správný, a nesprávný úřední postup nemůže být založen pouze na nespokojenosti žalobce s výsledkem šetření státního zastupitelství a se způsobem vyřízení jeho žádosti. Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním. Nejvyšší soud rozsudkem částečně stěžovatelovo dovolání zamítl, částečně je odmítl jako nepřípustné.
3. Napadené rozhodnutí podle dovolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř. záviselo na vyřešení právní otázky, zda soud v řízení o náhradu škody a náhradu nemajetkové újmy způsobené tvrzeným nesprávným úředním postupem (nečinností) podle §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. posuzuje rovněž věcnou správnost postupu státního zastupitelství při vyřizování podání, včetně přezkoumání vyřízení podání nejblíže vyšším státním zastupitelstvím, došlo-li státní zastupitelství ve smyslu §16a odst. 4 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, v platném znění, k závěru, že vyřízení podání není v působnosti státního zastupitelství (obsah podání nesouvisí s činností státního zastupitelství). Dovolání tedy posoudil jako přípustné, neboť uvedená otázka hmotného práva nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Nicméně podle právního závěru dovolacího soudu je dovolání nedůvodné, neboť (stručně shrnuto) kompetentním orgánem, jde-li o dotčení práv vlastníka bytové jednotky rozhodnutím společenství vlastníků jednotek (ať už o stavební činnosti či o čerpání úvěru), je soud rozhodující v občanském soudním řízení (v případě práv a povinností, o kterých se rozhoduje ve stavebním řízení, může být takovým orgánem i stavební úřad, jehož rozhodnutí může být ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny přezkoumáno ve správním soudnictví). Jestliže státní zastupitelství nerozhoduje o právu konkrétní osoby a ani jeho postupem nemůže být do jejího práva zasaženo, nemůže být jeho rozhodnutím či postupem založen odpovědnostní vztah mezi státem a touto osobou ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny a zákona č. 82/1998 Sb. To platí i za situace, kdy by díky právní úpravě adhezního řízení mohlo být soudem (v trestním řízení) rozhodnuto o nárocích této osoby jako poškozeného, neboť tyto nároky nemohou v důsledku rozhodnutí či postupu soudu, nejsou-li přiznány, zaniknout a nemohou být ani odepřeny; poškozenému stále zůstává zachována možnost uplatnit své nároky kdykoliv u soudu či jiného orgánu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Za takového stavu je bezpředmětné, aby soud rozhodující o žalobním nároku podle zákona č. 82/1998 Sb. správnost postupu státního zastupitelství posuzoval, neboť na závěr o neexistenci odpovědnostního vztahu to nemůže mít žádný vliv.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatňuje obdobné námitky jako v předmětném dovolání a několika předchozích ústavních stížnostech. Zásahy do jeho práva na respektování obydlí a práva na pokojné užívání majetku byly dle jeho názoru sice provedeny v souladu s pravomocnými rozhodnutími orgánů státní správy, nicméně nebylo vedeno žádné řízení, jehož by se stěžovatel mohl zúčastnit a v němž by měl účinný opravný prostředek, jímž by mohl proti tomuto rozhodnutí vznést námitky. Tato skutečnost ve spojení s nečinností Policie České republiky a státních zastupitelství, která neučinila žádná opatření k ochraně práv stěžovatele, nesmí být tolerována. Stěžovateli by přitom podle jeho přesvědčení žádná újma nevznikla, kdyby činnost stavebního úřadu odpovídala zákonu a kdyby orgány činné v trestním řízení po seznámení se se stěžovatelovým případem nezůstaly nečinné. Závazek státu zajišťovat základní práva tak v případě stěžovatele nebyl naplněn. To však odporuje zásadám vyjádřeným například v nálezech Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3196/12 nebo II. ÚS 3626/13.
5. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (resp. rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud totiž soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán zejména tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94). Taková pochybení avšak Ústavní soud neshledal.
8. V prvé řadě je nutné poznamenat, že stěžovatelova argumentace je vedena dosti obecně a neaplikuje závěry citované judikatury Ústavního soudu dostatečně důsledně. Stěžovatel totiž v ústavní stížnosti napadá až rozhodnutí, jež s postupem orgánů činných v trestním řízení již přímo nesouvisejí. V řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, tak z povahy věci nemohou najít uplatnění východiska, jež Ústavní soud formuloval k efektivnímu trestnímu řízení. Práci orgánů činných v trestním řízení nelze poměřovat samotným výsledkem, ale použitými prostředky. V případě méně závažných zásahů do práv osoby, jež se cítí být poškozena určitým činem a domáhala se jeho účinného vyšetření, by byl zásah Ústavního soudu možný jen ve zcela mimořádné situaci, a to v případě flagrantního pochybení, se závažnými a intenzivně přetrvávajícími následky pro případného poškozeného (srov. nález sp. zn. I. ÚS 3196/12). Žádná přesvědčivá tvrzení však stěžovatel v tomto ohledu v ústavní stížnosti nepřináší. Proto i sekundární závěr soudů, jež vydaly právě přezkoumávaná rozhodnutí, že v daném případě nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, je z pohledu Ústavního soudu zcela akceptovatelný.
9. Právní názor stěžovatele, který je postaven v zásadě na chápání vlastnického práva k bytové jednotce jako neomezeného, z něhož dovozuje přesah do trestněprávní oblasti, pro který mělo být žalobě vyhověno, nemůže obstát. Nelze přehlédnout, že počátek sporu spočíval v tom, že stěžovatel měl zjevně jiné záměry a názory než většina společenství vlastníků bytů (jak o tom svědčí i jiné ústavní stížnosti, které stěžovatel podal a které byly rovněž odmítnuty, srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 317/15, I. ÚS 2317/15, I. ÚS 1425/16 nebo II. ÚS 2353/16). V této souvislosti nezbývá, než aby Ústavní soud opětovně (shodně s usnesením sp. zn. IV. ÚS 3571/16) stěžovatele upozornil, že právní úprava je v dané oblasti postavena na spoluvlastnické koncepci, kde hlavním předmětem je budova a vedlejším předmětem byt nebo nebytový prostor, které nejsou reálně oddělitelnými částmi budovy; ke spoluvlastnictví budovy tak přistupuje vlastnictví bytu či nebytového prostoru (konstrukce tzv. dualistické teorie bytového vlastnictví ve spoluvlastnickém pojetí). Uvedená zvláštní právní úprava je dána právě specifickou povahou bytu nebo nebytového prostoru, které nemohou být fakticky samostatnými, oddělitelnými částmi budovy. Vlastnictví bytu nebo nebytového prostoru je potom z podstaty věci nutně limitováno v rozsahu, ve kterém je třeba respektovat nutnost hospodaření s budovou jako celkem, práva jednotlivých vlastníků jsou omezena stejným vlastnickým právem ostatních vlastníků bytových jednotek. Vyvozovat trestněprávní odpovědnost z toho, že ve společenství převážil názor většiny, nebo dokonce následně konstruovat odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb., tak nepřichází v úvahu.
10. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu