ECLI:CZ:US:2017:2.US.2547.16.1
sp. zn. II. ÚS 2547/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Radoslava Hajdúcha, správce konkursní podstaty úpadkyně DEVÍN BANKA, a. s., se sídlem Františkánské nám. 8., Bratislava, zastoupeného JUDr. Miroslavem Zamiškou, advokátem, se sídlem Na Příkopě 23, 110 00 Praha, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2016, č. j. 29 Cdo 4332/2013-747, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. července 2013, č. j. 5 Cmo 509/2012-687, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a došlo i k zásahu do práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. července 2013, č. j. 5 Cmo 509/2012-687, k odvolání žalobce (stěžovatele) potvrdil prvostupňový rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. června 2012, č. j. 15 Cm 79/2004-619, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal vůči žalované (J & T BANCE, a. s.) zaplacení částek ve výši 340 000 000 Kč a 70 000 000 Sk s příslušenstvím. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně rozhodovaly ve věci podruhé, když jejich v pořadí první, rovněž zamítavé rozsudky, zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. září 2011 sp. zn. 29 Cdo 3162/2009. Odvolací soud ve svém v pořadí druhém rozhodnutí změnil toliko výrok rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ve sporu se jednalo o celý komplex vzájemných pohledávek vzniklých v letech 2000 - 2001 mezi DEVÍN BANKOU, a. s., (pozdější úpadkyní) a J & T Bankou, a. s., na základě právních vztahů vyplývající z několika různých smluv o vkladu, smluv o úplatném převodu cenných papírů a vystavených směnek, které byly následně předmětem vzájemného započtení. Pokud šlo o právní posouzení věci, odvolací soud odkázal na závěry, jak je formuloval v předchozím rozsudku ve věci samé, a podle nichž vzájemné pohledávky úpadkyně za žalovanou ze smluv o vkladech a žalované za úpadkyní ze smluv o převodech cenných papírů platně zanikly dohodami o zápočtu. V intencích názoru vysloveného Nejvyšším soudem ve zrušovacím rozsudku a po doplnění dokazování ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce neprokázal, že by úpadkyně a žalovaná předstíraly konkrétní právní úkon, kterým by zastřely jiný právní úkon. Pro případ, že by snad na straně úpadkyně "byly nekalé úmysly, nebylo nikterak prokázáno, že by se žalovaná v daném případě na simulaci podílela, a není ani jasné, jaký úkon by byl simulován". V tomto směru odvolací soud uzavřel, že uvedené právní úkony nelze hodnotit jako absolutně neplatné ve smyslu §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.").
3. Následné dovolání žalobce bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2016, č. j. 29 Cdo 4332/2013-747, zamítnuto. Dovolání posoudil Nejvyšší soud jako sice přípustné k řešení otázky (ne)platnosti právních úkonů podle §39 obč. zák., která v daných souvislostech nebyla dosud řešena, avšak přestože Nejvyšší soud ohledně úmyslu úpadkyně při uzavírání smluv o vkladu a převodu cenných papírů dospěl k odlišným závěrům oproti soudům nižších stupňů, bylo třeba dovolání zamítnout, neboť věcně bylo rozhodnutí odvolacího soudu správné. Ve vztahu k úmyslu žalované konstatoval, že z provedeného dokazování neplyne závěr o byť (jen) nepřímém úmyslu žalované, jenž by směřoval k protiprávnímu zvýhodnění společností na úkor jiných věřitelů úpadkyně. Jinak řečeno, z provedeného dokazování nebylo lze usuzovat ani na to, že by žalovaná výše zmíněnými právními úkony chtěla zvýhodnit společnosti na úkor jiných věřitelů úpadkyně, respektive chtěla poškodit jiné věřitele úpadkyně (popř. jednat ke škodě samotné úpadkyně), ani na to, že by věděla, že těmito právními úkony může takový následek způsobit a pro případ, že se tak stane, s tím byla srozuměna. Nejvyšší soud proto shledal závěry soudů nižších stupňů o zániku žalobou uplatněných pohledávek započtením správnými.
II.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve se stručně věnuje shrnutí dosavadního průběhu řízení a obsahu napadených rozhodnutí. Zásah do práva na spravedlivý proces spatřuje v nesprávném (popř. chybějícím) posouzení platnosti právních úkonů učiněných mezi úpadkyní a žalovanou. Jinak řečeno, obecným soudům vytýká, že nedospěly k závěru o absolutní neplatnosti těchto právních úkonů ve smyslu §39 obč. zák. Stěžovatel dále namítá, že právní úkony, které v tabulce blíže specifikuje, soudy (soud prvního stupně a odvolací soud) nehodnotily v širších souvislostech a zejména nepřihlédly k jejich časovému sledu. Teprve až Nejvyšší soud dospěl k jednoznačnému závěru o úmyslném jednání úpadkyně směřujícím ke zvýhodnění určitých věřitelů před ostatními. Vyslovuje přesvědčení, že transakcemi mezi úpadkyní a žalovanou došlo ze strany úpadkyně k porušení pravidel obezřetného podnikání bank vyplývající ze zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, což v důsledku musí znamenat i jejich absolutní neplatnost podle §39 obč. zák. Další pochybení spatřuje stěžovatel v tom, že obecné soudy svá rozhodnutí řádně neodůvodnily. Nejvyššímu soudu v této souvislosti vytýká, že se nevypořádal s námitkou, že právní úkony byly učiněny v rozporu se zákonem o bankách a že jimi mělo dojít ke zvýhodnění konkrétních věřitelů na úkor jiných věřitelů. Stěžovatel shrnuje, že konečným cílem uzavřených smluv bylo vyvedení finančních prostředků z majetku úpadkyně prostřednictvím žalované, přičemž mělo dojít k protiprávnímu zvýhodnění spřízněných obchodních společností, čehož si byla vědoma nejen úpadkyně, ale musela si toho být vědoma i žalovaná, což opět vede k závěru o absolutní neplatnosti těchto právních úkonů. Stěžovatel se konečně vyslovuje k posouzení jednostranného započtení pohledávek s využitím antidatované plné moci udělené JUDr. Danielu Křetínskému, které je podle jeho názoru rovněž nesprávné.
III.
5. Ústavní soud úvodem připomíná, že podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jak již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a v tomto případě to musí obzvlášť zdůraznit, Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu (čl. 91 Ústavy) je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení toho, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Úkol Ústavního soudu tedy výhradně spočívá v přezkumu, zda ze strany ostatních soudů nedošlo k vykročení z ústavního rámce jejich činnosti; žádné takové pochybení však v daném případě shledáno nebylo. Obecné soudy dostály požadavkům konstantní judikatury Ústavního soudu na odůvodnění rozhodnutí, jak byly specifikovány již v řadě rozhodnutí Ústavního soudu [viz např. nález ze dne 6. března 1997 sp. zn. III. ÚS 271/96 (N 24/7 SbNU 153), nález ze dne 23. března 2006 III. ÚS 521/05 (N 70/40 SbNU 691) či nález ze dne 12. července 2006 III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57)].
7. Stěžovatel brojí především proti tomu, že soudy neposoudily komplex smluvních ujednání mezi stranami sporu jako neplatný ve smyslu §39 obč. zák., ačkoliv byly pro to podle jeho názoru splněny předpoklady. K tomu Ústavní soud v obecné rovině podotýká, že jedním ze základních principů výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady [srov. např. nález ze dne 14. dubna 2005 sp. zn. I. ÚS 625/03 (N 84/37 SbNU 157)]. Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s ním spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Neplatnost smlouvy má být tedy výjimkou, nikoliv zásadou. Tento výkladový argument přesahuje český právní řád, prolíná se právními řády západní právní kultury a má charakter obecného principu právního [viz např. Lando O., Beale H. (eds.), Principles of European Contract Law. Parts I and II. 2nd ed. Kluwer Law International 2000, marg. č. 5:106]. Není tedy ústavně konformní a je v rozporu s principy právního státu, vyvěrajícími z čl. 1 Ústavy, taková praxe, kdy obecné soudy preferují zcela opačnou tezi, upřednostňující výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy před výkladem neplatnost smlouvy nezakládajícím. V souvislosti s výše uvedeným lze rovněž poukázat např. na závěry vyplývající z nálezu ze dne 19. července 2016 sp. zn. III. ÚS 798/15 (dostupný stejně jako všechna citovaná rozhodnutí rovněž na http://nalus.usoud.cz), podle něhož nikoliv každý právní úkon, jenž se jeví protiprávním, stíhá sankce neplatnosti, a to i neplatnosti absolutní. Konkrétní následek protiprávnosti (z povahy věci samé) nelze řešit jinak než poměřováním hodnot, které má zákon chránit. Takovými hodnotami jsou zákonnost a veřejný pořádek, na straně jedné, a (závěrem o neplatnosti právního úkonu) zasažená autonomie vůle jedinců upravit si své vzájemné vztahy, na straně druhé. K uvedenému lze doplnit, že z rozhodnutí obecného soudu musí být zřejmé, jaký konkrétní zájem (čí, v jaké době a proč) má být zvažovanou sankcí neplatnosti chráněn, a jaký zasažen, a tudíž, zda by tato sankce obstála při poměřování zákonem chráněných hodnot z hlediska důsledků, které nastaly pro stěžovatele a které pro veřejný zájem, a to na základě zjištění skutečné vůle smluvních stran a posouzení konkrétních okolností, za nichž k uzavření smlouvy došlo.
8. Jak se podává z obsahu napadených rozhodnutí, jakož i z příslušného spisu, který si Ústavní soud vyžádal od Městského soudu v Praze, v daném případě se obecné soudy velmi detailně zabývaly jednotlivými právními úkony a na jejich základě vzniklými právními vztahy a svá rozhodnutí i řádně odůvodnily. Pro věc bylo přitom rozhodující především posouzení, zda se v případě uzavřených smluv nejednalo o zastřené právní úkony a jaký byl skutečný úmysl smluvních stran. Zatímco na straně DEVÍN BANKY, a. s., (pozdější úpadkyně) Nejvyšší soud (stejně jako odvolací soud) připustil možný úmysl vyvést svůj majetek ve prospěch třetích osob, na straně žalované týž úmysl, jehož důsledkem by byla absolutní neplatnost dotčených právních úkonů, z provedeného dokazování nikterak nevyplynul. Přitom jedině v případě, kdyby úmyslem obou smluvních stran (tedy nestačí úmysl pouze jedné strany) při uzavření smlouvy bylo zkrácení možnosti uspokojení pohledávek věřitelů, je takový právní úkon neplatný podle §39 obč. zák., jelikož svým účelem odporuje zákonu. Uvedený závěr je v souladu i s existující judikaturou (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2008 sp. zn. 29 Odo 1027/2006 nebo ze dne 26. června 2013 sp. zn. 29 Cdo 103/2012). Pokud stěžovatel nyní v ústavní stížnosti předkládá jinou (vlastní) verzi interpretace těchto právních úkonů, přičemž požaduje, aby je Ústavní soud vyhodnotil jinak, resp. aby konstatoval nesprávnost posouzení věci obecnými soudy, staví tím Ústavní soud nepřípustně do pozice další instance v soudním rozhodování. V podstatě tak jde na straně stěžovatele o pouhou polemiku se závěry, na nichž jsou vystavena napadená soudní rozhodnutí, která však nemůže mít potřebný ústavněprávní přesah.
9. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele, byla ústavní stížnost odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu