ECLI:CZ:US:2017:2.US.2776.17.1
sp. zn. II. ÚS 2776/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Michala Budeciuse, zastoupeného Mgr. et Mgr. Radkou Linhartovou, advokátkou, se sídlem Malá 43/6, Plzeň, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. července 2017 sp. zn. 20 Cdo 2882/2017 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. listopadu 2013, č. j. 11 Co 732/2012-513, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Usnesením Krajského soudu v Plzni jako soudu odvolacího ze dne 28. listopadu 2013, č. j. 11 Co 732/2012-513, bylo v exekuční věci stěžovatele jakožto povinného potvrzeno v pořadí druhé (po zrušujícím usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2013 sp. zn. 20 Cdo 1361/2013) usnesení soudní exekutorky Exekutorského úřadu Praha 4 JUDr. Dagmar Kuželové ze dne 24. října 2013, č. j. 046 EX 336/03-504 rh, jímž bylo rozhodnuto o rozvržení rozdělované podstaty ve výši 533 333 Kč a uspokojení pohledávek.
3. Následné řízení o dovolání stěžovatele směřující proti tomuto v pořadí druhému usnesení odvolacího soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. července 2017 sp. zn. 20 Cdo 2882/2017 zastaveno podle §241b odst. 2 a §104 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen "o. s. ř."), neboť dovolatel i přes výzvu soudního exekutora ze dne 25. dubna 2017, č. j. 206 Ex 336/03-596, nesplnil podmínku povinného zastoupení v dovolacím řízení (§241 o. s. ř.).
4. Po vydání usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. listopadu 2013, č. j. 11 Co 732/2012-513, probíhalo dílčí řízení o návrhu stěžovatele na ustanovení právního zástupce pro zastupování v řízení o dovolání právě proti tomuto ústavní stížností napadenému usnesení Krajského soudu v Plzni. Návrhu stěžovatele nebylo vyhověno a tato část řízení skončila vydáním usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2017, č. j. 20 Cdo 2278/2017-834, jímž bylo řízení o dovolání stěžovatele směřující proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. prosince 2016, č. j. 64 Co 514/2016-813, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu Plzeň - město o neustanovení zástupce pro dovolací řízení, zastaveno, neboť stěžovatel i přes výzvu Okresního soudu Plzeň - město ze dne 29. března 2017, č. j. 73 Nc 970/2003-828, nedostatek povinného zastoupení neodstranil. Proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2017, č. j. 20 Cdo 2278/2017-834, pak podal stěžovatel ústavní stížnost, která byla usnesením ze dne 26. září 2017 sp. zn. II. ÚS 2777/17 odmítnuta zčásti pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zčásti pro nepřípustnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
II.
5. Stěžovatel brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu namítá, že řízení o jeho dovolání bylo zastaveno, aniž by Nejvyšší soud zkoumal důvody, které stěžovatele vedly k nesplnění podmínky povinného zastoupení v dovolacím řízení. Poukazuje na to, že zákonem stanoveným postupem požádal soud prvního stupně o ustanovení zástupce z řad advokátů, neboť to bylo nezbytně nutné k ochraně stěžovatelových zájmů, a to s ohledem na charakter řízení. Ustanovení zástupce bylo namístě zvláště za situace, kdy první stěžovatelem podané dovolání týkající se v pořadí prvních rozhodnutí o rozvržení rozdělované podstaty bylo opodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2013 sp. zn. 20 Cdo 1361/2013). Stěžovatel namítá, že měl být umožněn dovolací přezkum i v pořadí druhého rozhodnutí odvolacího soudu, neboť nešlo o stejné rozhodnutí (ani co do výroku, ani co do odůvodnění). Zastavení dovolacího řízení považuje za projev přepjatého formalismu, který vedl k odnětí práva na spravedlivý proces.
6. Ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu namítá, že se nevyrovnal s jeho námitkami a odvolacími důvody, když pouze odkázal na stanovisko soudní exekutorky, podle něhož jeho námitky již byly vypořádány v průběhu exekuce.
III.
7. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími, posoudil, zda jsou splněny požadavky kladené na takový návrh zákonem o Ústavním soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti nepřípustná.
8. Za přípustnou považuje Ústavní soud ústavní stížnost pouze v rozsahu, ve kterém směřuje proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu. Ve vztahu k němu ji stěžovatel podal včas jako osoba oprávněná a splnil i zbylé zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Bylo tak možné přistoupit k jejímu projednání.
9. Stěžovatel v prvé řadě namítá, že Nejvyšší soud nezkoumal důvody, které vedly stěžovatele k nesplnění podmínky povinného zastoupení v dovolacím řízení. Pro nyní projednávanou věc je určující, že důvody, pro něž nebylo vyhověno stěžovatelově návrhu na ustanovení zástupce z řad advokátů pro podání dovolání proti ústavní stížností napadenému usnesení Krajského soudu v Plzni, se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu již zabývaly (viz usnesení Nejvyššího soudu 27. června 2017, č. j. 20 Cdo 2278/2017-834), přičemž jejich rozhodnutí bylo podrobeno i ústavněprávnímu přezkumu (viz usnesení Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 2777/17). Pakliže v řízení o tomto návrhu stěžovatele bylo vysvětleno, proč nebylo možno vyhovět jeho žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů a tyto závěry obecných soudů byly shledány i Ústavní soudem jako ústavně konformní, není důvod, aby byla stávající věc posouzena jinak. Pokud stěžovatel nesplnil (i přes výzvu soudní exekutorky) požadavek na zajištění odpovídajícího právního zastoupení v situaci, kdy jeho žádosti o ustanovení advokáta nebylo vyhověno, nezbylo Nejvyššímu soudu než dovolací řízení týkající se usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. listopadu 2013, č. j. 11 Co 732/2012-513, zastavit.
10. Ústavní soud se zabýval přípustností ústavní stížnosti ve vztahu k napadenému usnesení Krajského soudu v Plzni. Proti tomuto usnesení bylo posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, dovolání (§236 a násl. o. s. ř.). Ústavní soud podotýká, že musí trvat na jeho "vyčerpání" ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Právě z §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyplývá subsidiarita ústavní stížnosti k jiným procesním prostředkům, které zákon poskytuje stěžovateli k ochraně jeho práva. K jejímu věcnému projednání proto může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky efektivně vyčerpal. Nepostačuje jen jejich řádné uplatnění, ale musí být o nich příslušným orgánem i rozhodnuto. V případě, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je podmínkou její přípustnosti vyčerpání dovolání, jestliže může být založena jeho přípustnost podle §237 o. s. ř. [srov. usnesení ze dne 4. dubna 2017 sp. zn. IV. ÚS 346/17, ze dne 21. února 2017 sp. zn. II. ÚS 2350/15, ze dne 26. dubna 2016 sp. zn. III. ÚS 610/16, ze dne 12. ledna 2016 sp. zn. IV. ÚS 3347/15 a ze dne 28. března 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13 (U 5/68 SbNU 541)].
11. Předmětné dovolání sice stěžovatel podal, Nejvyšší soud však řízení o dovolání zastavil, neboť stěžovatel nesplnil podmínku povinného zastoupení v dovolacím řízení (§241 o. s. ř.). Stěžovatel v důsledku vad dovolání efektivně nevyčerpal, a proto není ústavní stížnost směřující proti usnesení Krajského soudu v Plzni přípustná.
12. Z uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí ústavní stížnosti v části, ve které směřuje proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu, pro její zjevnou neopodstatněnost. Ve zbytku ji podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu