ECLI:CZ:US:2017:2.US.2777.17.1
sp. zn. II. ÚS 2777/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Michala Budeciuse, zastoupeného Mgr. et Mgr. Radkou Linhartovou, advokátkou, AK se sídlem Malá 43/6, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017 č. j. 20 Cdo 2278/2017-834, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 12. 2016 č. j. 64 Co 514/2016-813 a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 21. 10. 2016 č. j. 73 Nc 970/2003-807 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů. Namítá porušení svého práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") spolu s právem na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny. Navrhuje proto zrušení všech napadených rozhodnutí.
2. Okresní soud Plzeň-město (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatele, aby mu okresní soud ustanovil zástupce pro dovolací řízení před Nejvyšším soudem. Námitky stěžovatele obsažené v jeho dovolání totiž podle jeho názoru byly řešeny v předchozích fázích exekuce, která je proti stěžovateli vedena, a v předchozích rozhodnutích exekučních soudů. Dovolání stěžovatele proto podle okresního soudu představovalo zjevně bezúspěšné uplatňování práva ve smyslu §138 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Stěžovateli proto nenáleželo právo na ustanovení zástupce k ochraně jeho zájmů v dovolacím řízení. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") pak napadeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu. Stěžovatel podle něj opakovaně uvádí stále stejné argumenty, proč by exekuce, která se proti němu vede, měla být zastavena. Z toho důvodu jej nelze považovat za účastníka, kterému náleží dobrodiní v podobě osvobození od soudních poplatků, a nelze mu proto pro dovolací řízení, kde je zastoupení advokátem povinné, zástupce ustanovit.
3. Proti tomuto usnesení krajského soudu stěžovatel podal dovolání. Současně požádal, aby mu byl s ohledem na nedostatek finančních prostředků ustanoven právní zástupce z řad advokátů. S touto žádostí ovšem opět neuspěl. Okresní soud ho proto vyzval, aby doložil plnou moc udělenou advokátu nebo notáři pro zastupování v dovolacím řízení, nebo aby ve stejné lhůtě doložil, že má sám právnické vzdělání. Stěžovatel okresnímu soudu sdělil, že z důvodu sociální tísně není schopen opatřit si finanční prostředky k úhradě právních služeb. Rovněž sdělil, že sám právnické vzdělání nemá. Nejvyšší soud poté napadeným usnesením dovolací řízení zastavil. Posoudil předtím, zda stěžovatel splňuje či nesplňuje předpoklady pro ustanovení zástupce. Uvedl, že potřeba ustanovit stěžovateli právního zástupce pro dovolací řízení z obsahu jeho dovolání nevyplývá. Stěžovatel totiž nevylíčil žádné skutečnosti, ze kterých by plynulo, že se v jeho věci nejedná o zřejmé bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva.
4. V ústavní stížnosti, která je namířena proti zastavovacímu usnesení Nejvyššího soudu a s ním souvisejícím usnesením okresního a krajského soudu, stěžovatel namítá, že ustanovení zástupce bylo v daném případě zcela nezbytně nutné k ochraně jeho zájmů. Bylo namístě, protože první stěžovatelem podané dovolání proti usnesení soudní exekutorky a posléze i krajského soudu bylo opodstatněné. Stěžovateli proto mělo být i nyní umožněno realizovat jeho ústavně garantované právo na právní pomoc. Obecné soudy se ve svých rozhodnutích dopustily interpretace, která je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a která ve svém důsledku vede k porušení zákazu denegatio iustitiae. Pokud stěžovatel nemá právní vzdělání a je osobou sociálně potřebnou, která není schopna nést náklady za právní zastoupení v dovolacím řízení, pak se obecné soudy dopustily zjevné nespravedlnosti, jestliže na něj přenesly povinnost prokázat, že se nejedná o zřejmé bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva.
5. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný.
6. Ve vztahu k napadeným usnesením okresního a krajského soudu je posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, dovolání (§236 a násl. o. s. ř.). Ústavní soud musí trvat na jeho "vyčerpání" ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Právě z §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyplývá subsidiarita ústavní stížnosti k jiným procesním prostředkům, které zákon poskytuje stěžovateli k ochraně jeho práva. K jejímu věcnému projednání proto může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky efektivně vyčerpal. Nepostačuje jen jejich řádné uplatnění, ale musí být o nich příslušným orgánem i rozhodnuto. V případě, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je podmínkou její přípustnosti vyčerpání dovolání, jestliže může být založena jeho přípustnost podle §237 o. s. ř. [srov. usnesení ze dne 4. dubna 2017 sp. zn. IV. ÚS 346/17, ze dne 21. února 2017 sp. zn. II. ÚS 2350/15, ze dne 26. dubna 2016 sp. zn. III. ÚS 610/16, ze dne 12. ledna 2016 sp. zn. IV. ÚS 3347/15 a ze dne 28. března 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13 (U 5/68 SbNU 541)].
7. V projednávané věci ústavní stížnost směřuje i proti výše citovaným usnesením okresního a krajského soudu, proti nimž bylo za podmínek plynoucích z §237 o. s. ř. přípustné dovolání. Předmětné dovolání sice stěžovatel podal, Nejvyšší soud však řízení o dovolání zastavil, neboť stěžovatel nesplnil podmínku povinného zastoupení v dovolacím řízení (§241 o. s. ř.). Nejvyšší soud totiž (stejně jako před ním okresní a krajský soud) dospěl k závěru, že stěžovateli zástupce pro dovolací řízení neustanoví, protože se jedná o zjevně bezúspěšné uplatňování práva. Stěžovatel proto v důsledku vad efektivně nevyčerpal dovolání. Ústavní stížnost proti usnesením okresního a krajského soudu tak není přípustná.
8. Přípustnost ústavní stížnosti je dána pouze v rozsahu, ve kterém ústavní stížnost směřuje proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu. Ve vztahu k němu ji stěžovatel podal včas jako osoba oprávněná a splnil i zbylé zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Bylo tak možné přistoupit k jejímu projednání.
9. Ústavní soud předesílá, že pokud směřuje ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Musí jít o případy, ve kterých ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Tyto podmínky byly v dané věci splněny.
10. Pro posouzení ústavní stížnosti byla rozhodující otázka, zda se obecné soudy a potažmo Nejvyšší soud nedopustily pochybení, jestliže neustanovily stěžovateli právního zástupce pro řízení před Nejvyšším soudem. Ústavní soud opakovaně uvedl, že s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů spadá rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro rozhodnutí o ustanovení zástupce z řad advokátů, do rozhodovací sféry obecných soudů. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěje. Výjimkou by byla pouze extrémní pochybení obecného soudu přivozující zřetelný zásah do základních práv stěžovatele. K tomu však v nyní projednávané věci nedošlo.
11. Ústavní soud již dříve judikoval, že není porušením práva na právní pomoc zakotveného v čl. 37 Listiny, zamítne-li soud žádost účastníka řízení o ustanovení zástupce, pokud bylo řádně soudem shledáno a odůvodněno, že pro takové ustanovení zástupce nejsou splněny podmínky dané ustanovením §30 a §138 o. s. ř. [srov. nález ze dne 4. srpna 2006 sp. zn. I. ÚS 684/05 (N 149/42 SbNU 209) a usnesení ze dne 21. června 2012 sp. zn. III. ÚS 1737/12]. Porušení práv, o která se stěžovatel opíral, Ústavní soud neshledal. Z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že se věcí řádně zabýval a objasnil, proč žádosti stěžovatele o ustanovení zástupce z řad advokátů nebylo možné vyhovět. Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu za ústavně konformní a srozumitelné. Nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat.
12. Z uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí ústavní stížnosti v části, ve které směřuje proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu, pro její zjevnou neopodstatněnost. Ve zbytku ji podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu