ECLI:CZ:US:2017:2.US.353.17.1
sp. zn. II. ÚS 353/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Kryma, zastoupeného JUDr. Adamem Batunou, advokátem, se sídlem Václavské náměstí 1, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 9 To 517/2016 ze dne 22. prosince 2016, usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky v Jihlavě č. j. 4 KZV 22/2016-149 ze dne 21. listopadu 2016, usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Hradec Králové, č. j. NCOZ-1651-367/TČ-2016-417503 ze dne 30. září 2016 a usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Hradec Králové, č. j. NCOZ-1651-368/TČ-2016-417503 ze dne 30. září 2016, za účasti Krajského soudu v Brně, Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky v Jihlavě a Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Hradec Králové, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a právo na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že usnesením Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Hradec Králové, č. j. NCOZ-1651-343/TČ-2016-417503 ze dne 30. 9. 2016 bylo podle §160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zahájeno trestní stíhání stěžovatele a dalších šesti osob jako obviněných v souvislosti se získáním licence na výrobu elektřiny u FVE zdrojů č. 111018117 pro společnost FVE AREA SUN s. r. o., a to ze zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), zčásti dokonaného a zčásti nedokonaného ukončeného ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
3. Napadenými usneseními policejního orgánu byly po předchozím souhlasu státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočka v Jihlavě zajištěny jako náhradní hodnota za výnos z trestné činnosti peněžní prostředky stěžovatele z Investičního životního pojištění, plynoucího ze smlouvy uzavřené mezi Komerční pojišťovnou, a. s., a stěžovatelem, a dále ideální podíly (blíže označené v usneseních) na nemovitostech (specifikovaných v usneseních) ve vlastnictví stěžovatele a jeho manželky.
4. Dalším napadeným usnesením státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočka v Jihlavě zamítl žádost stěžovatele o zrušení zajištění majetku - spoluvlastnického podílu na nemovitostech a peněžních prostředků z investičního životního pojištění, neboť ji neshledal důvodnou.
5. Proti rozhodnutí státního zástupce podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Brně dalším napadeným usnesením podle §148 odst. 1 tr. řádu zamítl.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že jeho majetek byl zajištěn v rozporu se zákonem, a že se policejním orgánům nepodařilo prokázat jeho majetkový prospěch z trestné činnosti, neboť dle jeho názoru se měly obohatit právnické osoby, nikoliv stěžovatel, přičemž výnos z údajné trestné činnosti nebyl dohledán. Vyslovuje přesvědčení, že předmětné zajištění majetku je založeno na pouhých spekulacích a jediným důvodem tohoto opatření je okolnost, že proti jeho osobě bylo zahájeno trestní stíhání. Státní zástupce a soud přitom pouze nekriticky převzaly závěry policejního orgánu, které stěžovatel označuje za mylné. Dle jeho názoru lze zajistit pouze majetek, který je výnosem z trestné činnosti, a rozhodnutí musí být odůvodněno konkrétními skutečnostmi. Má za to, že došlo k neproporcionálnímu zásahu do jeho vlastnického práva, neboť mu byl zajištěn veškerý majetek, aniž by policejní orgán uvedl tomu odpovídající výši výnosu. Nad uvedený rámec vyslovuje přesvědčení, že je nepřípustné postihnout majetek náležející do společného jmění manželů.
7. Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je uvedena zvláštní kategorie návrhů zjevně neopodstatněných. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Tato specifická a relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
8. Ústavností institutu zajištění náhradní hodnoty podle §79f tr. řádu se Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zabýval a v nyní posuzované věci neshledal důvod, aby se od závěrů dříve vyslovených odkláněl (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 3713/16 ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1416/16 ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. II. ÚS 306/16 ze dne 8. 11. 2016 a další, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Nadto obdobné námitky jako v nyní projednávané věci již řešil na základě ústavní stížnosti spoluobviněného Vladimíra Čipery, jemuž byly v rámci stejného trestního řízení také zajištěny jako náhradní hodnota za výnos z trestné činnosti nemovitosti, přičemž neshledal v postupu policejního orgánu ani Krajského soudu v Brně namítané porušení práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 483/17 ze dne 21. 3. 2017).
9. I v nyní projednávané věci, jak se podává z napadených usnesení, policejní orgán, státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočka v Jihlavě, a Krajský soud v Brně svá rozhodnutí náležitě odůvodnily, přičemž postupovaly v souladu se zákonem. Ve smyslu ustanovení §79f odst. 1 tr. řádu je možné zajistit náhradní hodnotu, nelze-li zajistit vlastní výnos z trestné činnosti. V posuzovaném případě byla trestnou činností, z níž je vedle dalších obviněných podezřelý i stěžovatel, způsobena škoda, doposud vyčíslena na částku 48 288 448,63 Kč, resp. 95 585 491 Kč. Tyto finanční částky představují výnos z trestné činnosti, který není možné dohledat. Z toho důvodu byly zajištěny jako náhradní hodnota i nemovitosti a peněžní prostředky stěžovatele, jejichž hodnota zcela zjevně nedosahuje výše zjištěného výnosu z trestné činnosti. Rozsah zajištění tedy odpovídá zásadě proporcionality a zdrženlivosti vyžadované pro aplikaci ustanovení §79f tr. řádu.
10. K zajištění majetku stěžovatele přitom bylo přikročeno poté, co policejní orgán zjistil, že stěžovatel v souvislosti s jiným trestním stíháním, v němž je také podezřelý ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, následně po sdělení obvinění učinil právní kroky k tomu, aby část svého majetku vyvedl mimo dosah orgánů činných v trestním řízení a převedl ho do vlastnictví jemu blízkých osob. Policejní orgán tedy důvodně shledal, že je vysoce pravděpodobné, že by stěžovatel obdobně postupoval i po sdělení obvinění v této věci.
11. Z ústavního hlediska je podstatné, že napadená rozhodnutí splňují požadavky kladené na rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot dle §79a) a násl. tr. řádu, popř. na rozhodnutí reagující na žádosti o omezení či zrušení takového zajištění, vytyčené judikaturou Ústavního soudu. Mají zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny, byla vydána k tomu příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nejsou projevem svévole. Rozhodující orgány dodržely obecné principy, dané pro rozhodnutí o zajištění věcí a pro jejich přezkum a dostály své povinnosti interpretovat a aplikovat příslušná zákonná ustanovení způsobem nevybočujícím z mezí ústavnosti. V jejich procesním postupu nebyla zjištěna výkladová ani aplikační libovůle, která by svědčila o dotčení stěžovatelových ústavních práv. Za této situace Ústavní soud není oprávněn k tomu, aby přehodnocoval výsledek probíhajícího trestního řízení.
12. Ke stěžovatelem tvrzenému porušení vlastnického práva dle čl. 11 Listiny, v rámci něhož stěžovatel také namítá, že není možné postihnout podíl na majetkové hodnotě ve společném jmění manželů, je třeba připomenout smysl a účel institutu zajištění náhradní hodnoty dle §79f tr. řádu. Jde o legitimní výluku z ochrany vlastnictví. Tato výluka je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů i snaha v co nejvyšší míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností. Z povahy institutu zajištění náhradní hodnoty vyplývá, že jde o opatření dočasné, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nejde tak bez naplnění dalších podmínek o nereparovatelné zásahy do vlastnického práva, které by byly v rozporu s ústavním pořádkem. Jak vyplývá z ustanovení §79f tr. řádu a §80 tr. řádu, potřebnost a odůvodněnost zajištění náhradní hodnoty jsou orgány činné v trestním řízení povinny zkoumat v každé fázi řízení; ze spojení uvedených ustanovení pak vyplývají procesní prostředky k ochraně práv majitelů zajištěných náhradních hodnot, kterými mohou být i osoby odlišné od obviněného, kterým je přiznáno právo žádat o zrušení a omezení zajištění (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 3947/12 ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 3074/08 ze dne 7. 1. 2009). Tohoto práva stěžovatel také využil, byť neúspěšně.
13. Dosavadní procesní úkony orgánů činných v trestním řízení tedy nepředstavují neodčinitelné zásahy do základních práv stěžovatele, o takový zásah by šlo až tehdy, nebyla-li by splněna podmínka, že zajištění náhradní hodnoty musí trvat jen po nezbytně nutnou dobu, kdy je zajištění náhradní hodnoty vzhledem k dosažení účelu trestního řízení nutné. Jinými slovy, časové omezení užívání předmětných nemovitostí a peněžních prostředků musí splňovat požadavek přiměřenosti. Pokud by k zásahu do vlastnického práva docházelo po nepřiměřeně dlouhou dobu, šlo by o neproporcionální zásahy do vlastnického práva stěžovatele garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny. Plynutím času totiž ubývá legitimita omezení základních práv ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení a zesiluje se potřeba obnovit respekt k základním právům jednotlivce (viz nález sp. zn. IV. ÚS 689/05 ze dne 12. 12. 2005, N 225/39 SbNU 379).
14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal v postupu policejního orgánu, státního zastupitelství a soudu namítané porušení ústavních práv stěžovatele. Postupoval proto podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu